Visa payWave

Z WikiKnihovna
Přejít na: navigace, hledání

Autor: Eva Mertová

Klíčová slova: NFC, bezkontaktní platby, RFID

Sovisející pojmy:

nadřazené: NFC, bezkontaktní platby
podřazené: -----

Charakteristika

Visa payWave představuje moderní způsob provádění běžných platebních transakcí. Díky této technologii je možné provádět bezkontaktní platební transakce pomocí standardní kreditní nebo debetní karty. Samotná platba přitom může trvat méně než pět sekund. Každodenní platby s kartou Visa PayWave jsou tak výrazně rychlejší, pohodlnější a bezpečnější. Při platební transakci není potřeba vkládat kartu do platebního terminálu a zadávat PIN. Držitel karty s ní jednoduše "zamává" před speciální zabezpečenou čtečkou, která je schopna data přečíst na bezdotykové bázi. Při tomto způsobu placení je redukováno riziko podvodu, jelikož zákazník má kartu během celé transakce pod kontrolou. Platbu kartou Visa payWave je možné uskutečnit pouze u transakcí, které nepřesahují částku 500 korun. U větších nákupů je nezbytné využít tradiční čipovou kartu a zadat PIN. Rychlost při placení využijí především prodejny, jež obsluhují mnoho zákazníků, kteří provádějí drobné platby.

Bezkontaktní platby

Bezkontaktními platbami nazýváme takové platby, u kterých není potřeba fyzického kontaktu mezi platícím nástrojem a snímačem (platebním terminálem). Zařízení, které tyto platby provádějí, využívají technologii RFID. Do těchto přístrojů je zabudována anténa a čip, které umožňují pouhé "mávnutí" přístrojem před čtečkou. Nejčastěji se pro bezkontaktní platby používají nástroje v podobě platebních karet. Technologii však lze zabudovat například do smartphonů, hodinek nebo klíčenek.[1] U drahých a několika jiných nákupů, které jsou prováděny během krátké doby, je po nakupujícím požadováno zadání čísla PIN, aby se zamezilo krádeži. Proto jsou bezkontaktní platby obvykle rychlejší, protože PIN ani podpis vyžadován není.

První případ bezkontaktní platby pochází z roku 1997. Benzinové stanice nabízely svým zákazníkům přístroje s názvem Speedpass, které bylo možné připevnit na kovový kroužek od klíčenky. Zákazník po „zamávání“ přístrojem před označeným místem na benzinovém čerpadle okamžitě zaplatil.[2]

Bezpečnost

Díky několika úrovním zabezpečení patří platby bezkontaktními kartami k velmi bezpečným způsobům placení. Jelikož je k provedení platby potřeba kartu přiložit velmi blízko ke čtecímu zařízení, je téměř vyloučena možnost čtení údajů z karty cizím zařízením. Zákazník má při placení plnou kontrolu nad svou kartou, protože ji nemusí vydávat z ruky. V případě, že karta zaznamená větší počet bezkontaktních plateb za sebou, je zákazník požádán o vložení karty do terminálu a zadání PINu. Každá karta má jinak nastaveny bezpečnostní limity, které určují počet dovolených transakcí. Toto opatření slouží k potvrzení, že držitel karty je jejím oprávněným majitelem.

Technologie NFC

NFC (Near Field Communication) je charakterizována jako technologie určená pro bezdrátovou radiovou komunikaci s krátkým dosahem. Tento standard umožňuje jednoduchou a bezpečnou obousměrnou interakci mezi elektronickými přístroji. Spotřebitelé díky této technologii mohou provádět bezkontaktní transakce a získávat digitální obsah z jiného zařízení, které podporuje NFC. Výměna dat mezi přístroji je možná na vzdálenost 10 centimetrů. NFC přístroje spolu mohou komunikovat prostřednictvím již existujících chytrých karet, bezkontaktních čteček a dalších přístrojů, které tuto technologii podporují. Primárně se však ke komunikaci používají mobilní telefony.[3]

Poznámky

  1. Bezkontaktní platby. Měšec.cz - váš průvodce finančním světem [online]. [cit. 2012-12-02]. ISSN 1213-4414. Dostupné z: http://www.mesec.cz/bankovni-ucty/platebni-karty/bezkontaktni-platby/pruvodce/
  2. History of Mobile and Contactless Payment Systems. Near Field Communication: What is Near Field Communication? [online]. [cit. 2012-12-02]. Dostupné z: http://www.nearfieldcommunication.org/payment-systems.html
  3. AGRAWAL a Sharad BHURARIA. Near Field Communication. SETLabs Briefings [online]. 2012, vol. 10, no. 1, s. 67 [cit. 2012-12-03]. Dostupné z: http://www.infosys.com/infosys-labs/publications/Documents/winning-it.pdf#page=69

Použitá literatura