Výslovnostní slovník

Z WikiKnihovna
Přejít na: navigace, hledání
Autor: Eva Sedláková
Klíčová slova: výslovnost, lingvistika, řečnictví, ortoepie
Synonyma: artikulační slovník
Související pojmy:
nadřazené: artikulace, lingvistický dokument
podřazené: slovní zásoba

 

Základní význam a charakteristika

Tento pojem označuje textový dokument, který obsahuje informace o výslovnosti a skloňování cizích jmen. Je v něm zachycena výslovnost především těch slov, která by z jakékoli příčiny mohla být zvukově nejasná. Kromě výslovnostních slovníků se touto problematikou zabývají encyklopedie, časopisy a různé popularizační články. Cílem výslovnostního slovníku je popsat zvukovou formu názvů v cizím jazyce. Může být zaměřen na různé formy jazyků- např. čeština, angličtina, němčina, francouzština, ruština, italština aj. Objevují se v něm cizí slova ve své původní podobě, ale i v podobě počeštěné z důvodu usnadnění uživatelské srozumitelnosti. Patří do něj jak skupina cizích slov, které se objevují nejčastěji, tak skupina slov patřící k periferii používání.„S výslovností u nás souvisí snaha nahradit zvukové jevy původního jazyka, které nemáme, nejbližšími zvukovými jevy našeho jazyka.“[1] Hlavní složkou výslovnostního slovníku je přepis slov do transkripce. Ta popisuje grafickou podobu mluvené řeči a je uváděna nejčastěji v hranatých závorkách. Český výslovnostní slovník se zaměřuje zejména na procvičování problémových českých hlásek. Dodržuje zásady české ortoepie (orthos= správný, epein= mluvit), což můžeme popsat jako správnou výslovnost a zvukovou podobu jazyka. „Pro dodržení ortoepie je nezbytné důkladně poznat ortoepickou normu.“[2] Podle ní musíme výslovnost dodržovat neafektovanou a citově neutrální. Popisem ortoepické normy se zabývají odborníci (lingvisté). Seznam slov ve výslovnostních slovnících bývá řazen nejdříve podle jazyka a poté abecedně. Vedle abecedního řazení jsou uvedeny sloupce s výslovností, případně podmínkou, za které je možné slovo takto vyslovit.

Uživatelé

Výslovnostní slovník je určen pro laickou i odbornou veřejnost. Nejčastěji jej užívají ti, u nichž se předpokládá artikulační obratnost – studenti jazyků, ale i rozhlasoví hlasatelé, učitelé a mluvčí. Vhodný je také pro osoby trpící narušenou komunikační schopností. Tato schopnost je narušena tehdy, když jazykový projev působí neuceleně a nevyrovnaně.

Pravidla výslovnosti cizích vlastních jmen

Ve výslovnostních slovnících jsou tato pravidla a zásady uvedeny z důvodu usnadnění české výslovnosti. Cizí vlastní jména mají být i v českém kontextu vyslovena s původní výslovností. U některých jazyků, např. asijských a afrických, není podrobný popis výslovnosti jmen nutný, neboť jejich psaná podoba se podobá české výslovnosti. Nejčastěji vyhledávaným odvětvím ve výslovnostním slovníku je angličtina. Vztah mezi českou a anglickou výslovností je totiž velmi nepravděpodobný a vzhledem k faktu, že je u nás tento jazyk velmi rozšířený, je pro jeho české uživatele nutností učit se o jeho výslovnosti. Základní pravidlem výslovnosti v anglickém jazyce je dodržování čtení souhlásek v anglickém původním znění.

Příbuznost s odbornými tisky

Podobnost s výslovnostním slovníkem nalezneme v knihách o rétorice. Rétoriku můžeme vysvětlit jako soubor vědění o řečnictví. Zde se objevují informace o výstavbě řeči a projevu řeči těla. Podle rétorických zásad si musí řečník své texty pamatovat a umět o nich plynule hovořit. Musí být pohotový, musí umět odpovídat na dotazy bez dlouhého přemýšlení. Projev správného řečníka je barvitý a srozumitelný. Další podobnost s tímto slovníkem má slovník logopedický. Logopedie je považována za specializovaný zdravotní obor. Poskytuje základní informace o mluvené a psané formě odborných výrazů- tedy o všech složkách sdělovacího procesu. Název je tvořen z řeckých slov logos (slovo) a paidea (výchova).

Budoucnost

Výslovnostní slovníky stále vycházejí v nových podobách a vydáních z důvodu každoročního zanášení nových pojmů a jmen do našeho jazyka, který se neustále mění a vyvíjí. Velké množství nových slov k nám přinášejí cizinci.

Citace

  1. ROMPORTL, Milan. Výslovnost spisovné češtiny: výslovnost slov přejatých : výslovnostní slovník. Vyd. 1. Praha: Academia, 1978, 318 p., s.27 .
  2. ZEMAN, Jiří. Základy české ortoepie. Vyd. 1. Hradec Králové: Gaudeamus, 2008, 186 s. ISBN 9788070417782, s.15 .

Použitá literatura

  • BECK, Gloria. Zakázaná rétorika: 30 manipulativních technik. 1. vyd. Praha: Grada, 2007, 266 s. ISBN 9788024717432.
  • DVOŘÁK, Josef. Logopedický slovník: [terminologický a výkladový]. 2. upr. a rozš. vyd. Žďár nad Sázavou: Logopedické centrum, 2001, 223 s. ISBN 8090253628.
  • KUČERA, Jiří a Jiří ZEMAN. Výslovnost a skloňování cizích osobních jmen v češtině. Vyd. 1. Hradec Králové: Gaudeamus, 1998, 141 s. ISBN 8070414820.
  • LECHTA, Viktor. Terapie narušené komunikační schopnosti. Vyd. 1. Praha: Portál, 2005, 386 s. ISBN 8071789615.
  • POKORNÁ, Jaroslava a Milena VRÁNOVÁ. Přehled české výslovnosti: logopedická a ortoepická cvičení pro dospělé. Vyd. 1. Praha: Portál, 2007, 925 s. ISBN 9788073671693.
  • ROMPORTL, Milan. Výslovnost spisovné češtiny: výslovnost slov přejatých : výslovnostní slovník. Vyd. 1. Praha: Academia, 1978, 318 p.
  • ZEMAN, Jiří. Základy české ortoepie. Vyd. 1. Hradec Králové: Gaudeamus, 2008, 186 s. ISBN 9788070417782.