Výkladový slovník

Autor: Michaela Ficnarová

Klíčová slova: lexikologie, lexikografie, slovník, lexikon, slovník encyklopedický, slovník jazykový, slovník jednojazyčný, slovník výkladový, slovník všeobecný (celonárodní), slovník deskriptivní (vědecký), slovník preskriptivní (normativní), slovník speciální (specializovaný), slovník autorský, slovník cizích slov, slovník etymologický, slovník frazeologický, slovník historický, slovník neologismů, slovník sociálních dialektů, slovník teritoriálních dialektů, slovník terminologický

Synonyma: slovník jednojazyčný

Související pojmy:

nadřazené – lexikologie, lexikografie, slovník, lexikon, slovník jazykový

podřazené – slovník všeobecný (celonárodní), slovník deskriptivní (vědecký), slovník preskriptivní (normativní), slovník speciální (specializovaný), slovník autorský, slovník cizích slov, slovník etymologický, slovník frazeologický, slovník historický, slovník neologismů, slovník sociálních dialektů, slovník teritoriálních dialektů, slovník terminologický

Místo výkladového slovníku mezi slovníky

Slovníky, tedy souhrnná zpracování slovní zásoby jazyka nebo její určité složky [1], je možné klasifikovat na základě různých hledisek.

Z hlediska obsahu se rozlišují slovníky encyklopedické a slovníky jazykové.

Encyklopedické slovníky (např. Ottův slovník naučný) se zaměřují na popis mimojazykové skutečnosti, uvádějí informace z různých vědních oborů, pojednávají o významných historických událostech, osobnostech apod. Vysvětlují jednotlivé pojmy jazykem té disciplíny, do níž pojmy patří, což je odlišuje od slovníků jazykových, které slova ve slovnících přirozeného jazyka vysvětlují slovy téhož jazyka (ve slovnících jednojazyčných, výkladových), nebo slovy jiného přirozeného jazyka (ve slovnících vícejazyčných, překladových) Primárním cílem jazykových slovníků je jazyková analýza slov patřících do jednoho přirozeného jazyka nebo do více jazyků, a to na základě různých lingvistických disciplín (např. frazeologie, etymologie, historická gramatika atd.). Jazykový slovník se při výkladu významu konkrétních lexémů (slov) zaměřuje zejména na užívání těchto lexémů (slov) v různých kontextech. [1] [6]

Charakteristika výkladového slovníku

Výkladový slovník je základní typ slovníku [4] a lze jej považovat za nejdůležitější jednojazyčný slovník. Může zachycovat a popisovat buď celou množinu lexikálních jednotek daného spisovného jazyka (slovník všeobecný, celonárodní), nebo pouze určité podmnožiny lexikálních jednotek onoho jazyka (slovník speciální, specializovaný).

Slovníky všeobecné, popisující celonárodní slovní zásobu, se dále dělí na slovníky deskriptivní, vědecké, jejichž cílem je co nejšíře popsat slovní zásobu a zachytit všechny útvary jistého jazyka v úplnosti (a to i včetně útvarů nespisovných), a na slovníky preskriptivní, normativní, které vymezují spisovnou lexikální normu daného jazyka v určitém časovém období.

Slovníky speciální se od sebe liší výběrem slovní zásoby, kterou zpracovávají. Rozlišujeme např. slovníky autorské, slovníky cizích slov, slovníky etymologické, slovníky frazeologické, slovníky historické, slovníky neologismů, slovníky sociálních dialektů, slovníky teritoriálních dialektů, slovníky terminologické. [5]

Struktura hesla výkladového slovníku [5]

Hesla neboli slovníkové odstavce výkladového slovníku, jsou uvedena reprezentativní podobou heslového slova, tj. nominativní formou u substantiv a infinitivní formou u sloves. Mimo údajů ortografických (pravopisných), ortoepických (výslovnostních) a gramatických, obsahuje slovníkové heslo údaje o významu dané slovní formy. Význam lexikální jednotky je dokládán též uváděním synonym, antonym atd. Součástí slovníkového hesla jsou i příklady typických kontextových spojení, které dokumentují užívání slov, dále stylistické charakteristiky významových užití slov a doklady frazeologických spojení. Jedno heslové slovo může sdružovat také slova odvožená či složená (tzv. hnízdování).

Výkladové slovníky češtiny [7]

a) Příruční slovník jazyka českého (PSJČ)

První jednojazyčný slovník českého jazyka vycházel mezi lety 1935–1957, byl rozdělen do 8 dílů a 9 svazků a obsahoval celkem 250 000 slovníkových hesel. Přestože PSJČ shromažďuje především spisovnou slovní zásobu, objevuje se v něm také slovní zásoba nespisovná. Slovník totiž v příkladové části dokládá významy slov citáty z děl významných autorů, jako jsou např. Němcová, Neruda, Jirásek, v jejichž dílech se nespisovné, avšak stylisticky funkční výrazy objevují. Nejedná se tedy o slovník kodifikační, nýbrž deskriptivní.

b) Slovník spisovného jazyka českého (SSJČ)

První normativní a kodifikační slovník češtiny, jehož hlavním redaktorem byl Bohuslav Havránek, vycházel ve 4 svazcích v letech 1960–1971. Druhé vydání vyšlo roku 1989 s drobnými opravami a úpravami textu. Tento slovník středního typu tvoří celkem 4500 stran a 192 908 heslových slov. Na rozdíl od Příručního slovníku jazyka českého nedokládá v příkladové části významy slov citáty z autorů, ale typickými spojeními slov.

c) Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (SSČ)

První vydání Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost pochází z roku 1978, druhé opravené a doplněné vydání z roku 1994, třetí opravené vydání z roku 2003. Další vydání z let 2004, 2005, 2009 jsou totožná s vydáním třetím. Tento slovník vznikal pod hlavním redaktorem Josefem Filipcem.

SSČ podává v jednom svazku komplexní lexikografický popis bezmála 50 000 slov současné češtiny, zohledňuje i polistopadový vývoj jazyka a společnosti. Obsahuje poučení o pravopisu a výslovnosti slov, o jejich skloňování a časování, u přejatých slov o jejich původu. V heslech je uváděna stylová charakteristika, údaje o frekvenci slov a časovém zařazení. Detailně jsou podávány výklady slovních významů, a to včetně terminologických a frazeologických, vše je dokládáno typickými slovními spojeními. Součástí slovníku jsou také přílohy, jež podávají přehled o tvoření slov v češtině, o rodných jménech a příjmeních, o nejčastěji užívaných jménech zeměpisných a běžných zkratkách a značkách.

Speciální výkladové slovníky

Podle výběru slovní zásoby rozlišujeme:

a) Slovníky autorské zachycují slovní zásobu jednoho autora. Příkladem může být Slovník Karla Čapka (ed. František Čermák, 2007), který je jedním ze zástupců korpusové lexikografie. [3]

b) Slovníky cizích slov uvádějí přejatá slova, jejich význam a oblast užití. Důležité jsou v tomto typu slovníku také informace o ortografické a pravopisné normě přejímaných lexémů. Mezi významné slovníky cizích slov patří např. Slovník cizích slov (Lumír Klimeš, 2. rozšířené a doplněné vydání 2005), Akademický slovník cizích slov A-Ž (I. díl A–K; II. díl L–Ž, kolektiv autorů pod vedením Věry Petráčkové a Jiřího Krause, 1. vydání 1995) a hlavně Nový akademický slovník cizích slov A-Ž (kolektiv autorů pod vedením Jiřího Krause, 1. vydání 2005). [5] [7]

c) Slovníky etymologické podávají informace o původu slov, vysvětlují jejich formální i významový vývoj, souvislosti s dalšími jazyky. Významným etymologickým slovníkem je Etymologický slovník jazyka českého (Václav Machek, 1971). Dalšími zástupci jsou např. Český etymologický slovník (Jiří Rejzek, 2001) a Stručný etymologický slovník jazyka českého: se zvláštním zřetelem k slovům kulturním a cizím (Josef Holub, Stanislav Lyer, 1994). [5]

d) Slovníky frazeologické obsahují ustálené spojení frazeologické povahy, které jsou v běžných výkladových slovnících zpracována pouze okrajově a nesystematicky. Jednotlivé frazémy jsou obvykle řazeny abecedně podle tzv. heslových (klíčových) slov. Pod vedením Františka Čermáka vyšel čtyřdílný Slovník české frazeologie a idiomatiky (1. díl Přirovnání, 1983, 2009; 2. díl Výrazy neslovesné, 1988, 2009; 3. díl Výrazy slovesné, 1994, 2009; 4. díl Výrazy větné, 2009). [5]

e) Slovníky historické zachycují slovní zásobu jazyka z určitého období jeho historického vývoje. Sledují formu a význam slova ve vývojových proměnách, uváděné informace jsou dokládány ukázkami z dobových památek. Zástupcem historického slovníku češtiny je např. akademický Staročeský slovník (začíná písmenem N), který vychází od r. 1968 a navazuje na nedokončený Slovník staročeský významného jazykovědce Jana Gebauera (rozsah písmen A–N). Slovníkem menšího rozsahu je Malý staročeský slovník (Jaromír Bělič, Adolf Kamiš, Karel Kučera, 1979). [5]

f) Slovníky neologismů zachycují novou slovní zásobu jazyka, tedy takovou slovní zásobu, která se vzhledem k existujícím jednotkám současného jazyka z hlediska vzniku i z hlediska funkčního vyznačuje novostí. Jako doplněk SSJČ a SSČ je chápán slovník Co v slovnících nenajdete: novinky v současné slovní zásobě (Zdeňka Sochová, Běla Poštolková, 1994). Pod vedením Olgy Martincové vznikl dvoudílný slovník neologismů Nová slova v češtině. Slovník neologizmů 1 (1998) a Nová slova v češtině. Slovník neologizmů 2 (2004). První díl zachycuje časové období 1985–1995 a obsahuje 4600 hesel z oblasti publicistické, politické, odborné, administrativní, z běžné i profesní mluvy. Druhý díl obsahuje 7000 nově přejatých nebo utvořených slov, nových významů slov, nových slovních spojení i frazémů z let 1996 až 2002. [5] [7]

g) Mezi slovníky sociálních dialektů patří slovníky profesní mluvy, slovníky argotu i slangu. Tyto slovníky obsahují pouze diferenční slovní zásobu (jsou uváděna pouze ta slova, která se odlišují od slovní zásoby celonárodní) různých společenských skupin, např. Malý slovník českých slangů (Jaroslav Hubáček, 1988), Šmírbuch jazyka českého (Patrik Ouředník, 3. rozšířené a doplněné vydání z r. 2005). [5]

h) Slovníky teritoriálních dialektů obsahují slovní zásobu, jejíž užívání je omezeno teritoriálně. Stejně jako slovníky sociálních slangů jsou tyto slovníky zpracovány diferenčně. Hesla obsahují informace o zvukové podobě slov, o lokalizaci jejich výskytu, popř. i o generačních posunech v užívání nářečních slov. Mezi nejstarší a nejznámější nářeční slovníky lze zařadit Dialektický slovník moravský (František Bartoš, 1906). Základním dílem české dialektologie je Český jazykový atlas 1–5 vytvořený pod vedením Jaroslava Balhara (ČJA 1 1992; ČJA 2 1997; ČJA 3 1999; ČJA 4 2002; ČJA 5 2005). Postupem při výkladu je tzv. jazykovězeměpisná metoda, každému sledovanému jevu je věnována samostatná mapa a komentář. [5], [8]

i) Slovníky terminologické shrnují termíny určité odborné oblasti (např. vědecké, technické, sportovní atd.). Někdy mohou přinášet i vícejazyčné ekvivalenty (např. Slovník slovanské lingvistické terminologie, Alois Jedlička, 1977), nebo překračovat hranici od slovníku jazykového ke slovníku encyklopedickému (např. Slovník literární teorie, Štěpán Vlašín, 1977). [5]

Použité zdroje

[1] ČEJKA, Mirek. Česká lexikologie a lexikografie. 1. vydání. Brno : Masarykova univerzita, 1992. S. 42-45. ISBN 80-210-0393-6.

[2] ČERMÁK, František. Manuál lexikografie. 1. vydání. Jinočany : H&H, 1995. S. 11-12. ISBN 80-85787-23-7.

[3] Český národní korpus : Filozofická fakulta Univerzity Karlovy [online]. [cit. 2011-05-12]. Naše publikace. Dostupné z WWW: <http://ucnk.ff.cuni.cz/publikace.php#capek>.

[4] FILIPEC, Josef; ČERMÁK, František. Česká lexikologie. 1. vydání. Praha : Academia, 1985. S. 14. Edice Studie a práce lingvistické; sv. 20.

[5] GREPL, Miroslav, et al. Příruční mluvnice češtiny. 2. opravené vydání. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2003. S. 104-108. ISBN 8071061344.

[6] KARLÍK, Petr; NEKULA, Marek; PLESKALOVÁ, Jana. Encyklopedický slovník češtiny. 1. vydání. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. 423-424. ISBN 807106484X.

[7] LEXIKO : webové hnízdo o novodobé české slovní zásobě a výkladových slovnících [online]. 2005 [cit. 2011-05-12]. O slovnících. Dostupné z WWW: <http://lexiko.ujc.cas.cz/index.php?page=3>.

[8] Ústav pro jazyk český AV ČR [online]. 5. 5. 2011 [cit. 2011-05-12]. Český jazykový atlas. Dostupné z WWW: <http://www.ujc.cas.cz/oddeleni/index.php?page=CJA>.