Učební styly

Z WikiKnihovna
Přejít na: navigace, hledání

V průběhu celého života se člověk musí neustále učit novým věcem a u různých lidí dochází k procesu učení odlišným způsobem, jelikož každému vyhovuje něco jiného.

Pojem učební styly je chápán různými autory nejednotně. Obecně vyjadřuje individuální způsob učení.

Dle pedagogického slovníku jsou učební styly definovány jako: „postupy při učení, které jedinec používá v určitém období života ve většině situací pedagogického typu. Jsou do jisté míry nezávislé na obsahu učení. Vznikají na vrozeném základu (kognitivní styl) a rozvíjejí se spolupůsobením vnitřních i vnějších vlivů.“[1]

Stručně řečeno, učební styl je způsob, jakým člověk získává, zpracovává a jak si pamatuje nově nabyté informace. Styl, jakým se člověk učí, se může v průběhu jeho života měnit a bývá ovlivňován předchozími zkušenostmi s učením.

J. Mareš definuje styly učení jako “[...] postupy při učení, které jedinec v daném období preferuje, postupy svébytné svou orientovaností, motivovaností, strukturou, posloupností, hloubkou, elaborovaností (propracovaností), flexibilitou.“ (Mareš, str. 75)

Mareš dále uvádí, že naše učební styly se nám jeví jako postupy samozřejmé, běžné, navyklé, nám vyhovující. Můžeme je chápat jako postupy pro nás optimální. Změna navyklého stylu je možná, ale nesnadná. (str. 76)

Styl učení souvisí s pojmy strategie a taktika učení. Strategie učení je volba konkrétního plánu, který žák uskutečňuje. Taktika učení označuje dílčí postupy, které žák záměrně vybírá a uplatňuje.


Obsah

Typologie stylů učení

Učební styly je možné rozlišovat podle různých hledisek.


Dělení podle motivace a záměru

Jiří Mareš dělí učební styly v knize „Styly učení žáků a studentů“ na povrchový, hloubkový a strategický.

Povrchový styl učení

- Žáky, kteří se učí tímto způsobem, učení nebaví. Učí se, protože musí a protože chtějí mít učení brzo za sebou a text se snaží naučit nazpaměť. Výsledkem takového učení je malé či žádné porozumění učivu a to, co se žáci naučí, zanedlouho zapomínají.

Hloubkový styl učení

- Motivací žáků je zájem o něco nového, učení je baví a mají o něj zájem z vlastního popudu. Dané učivo se snaží pochopit a porozumět mu, probíranou látku si dobře pamatují.

Strategický styl učení

- Žáci se snaží získat co nejlepší známky, další motivací pro ně je soutěž s ostatními, snaží se využívat své „vychytralosti,“ učení je ale nezajímá. Na učivo se připravují podle nároků učitele, u kterého ke zkoušení dochází – pokud jde o benevolentního učitele, učí se povrchním stylem učení, u náročného učitele se učí do hloubky.[2]

Podle J. B. Biggse bývají nejúspěšnější žáci, kteří kombinují hloubkový a na výkon zaměřený (strategický) přístup. Tito žáci jsou vysoce motivovaní a dokáží účelně využívat plánovací strategie. Nejméně úspěšní jsou žáci s nízkou motivací, kteří inklinují k povrchovému přístupu [3]

Volba konkrétního stylu učení závisí na aktuálním obsahu učení. Žák může k různým úkolům přistupovat různým způsobem. Dobrý učitel by měl respektovat individuální učební potřeby žáků, ale absolutní přizpůsobení by mohlo být kontraproduktivní, nemuselo by nutit žáka k posunu.


Obr. 1 Model vztahů mezi motivací, záměry, průběhem a výsledky učení (podle Newble, Entwistle) (Mareš, 1998, str. 39)

Uceni.jpg




Dělení podle dominujícího smyslu

Sluchově mluvní

- Žák si pamatuje lépe učivo, které vnímá sluchem, nové informace si v paměti udržuje tak, že si je opakuje, diskutuje o nových poznatcích a vyptává se na podrobnosti. Díky takovému postupu žák učivo lépe pochopí, pamatuje si ho a je schopen ho interpretovat někomu jinému. Žáci, u kterých dominuje sluchově mluvní styl učení, bývají ti, kteří dávají při výkladu nové látky pozor a mnohdy si ji šeptem přeříkávají. Tito žáci jsou úspěšní hlavně při učení se cizím jazykům a mívají také hudební nadání. Nejlépe se jim učí nahlas.

Zrakový

- Žáci používající zrakového učebního stylu preferují učení čtením z knih před posloucháním výkladu. Je-li zkoušen, vybavuje si text přesně jak ho má zanesený v knize (například vlevo nahoře, drobným písmem, zvýrazněný zeleně). V případě ústního výkladu si tito žáci dělají podrobné výpisky, aby si daný text mohli později projít znova, tentokrát pomocí zraku. Žáci preferující tento styl učení bývají nadaní kreslíři a malíři a mívají dobrou paměť na osoby a věci nacházející se v jejich okolí. Dobře se orientují v mapách a nákresech a mají dobrou prostorovou orientaci.

Hmatový a pohybový

- Hmatový a pohybový styl učení je přirozenou vlastností dětí – poznávání věcí jejich osaháváním. Tito žáci si nejlépe zapamatují věci, které mohou vnímat hmatem, tento učební styl se projevuje pohyby. Žáci, kteří ho používají, se nejlépe učí za chůze a pokud nemají takovou možnost pohybu, od učení si dávají pauzu, při které vstanou, protahují se či si zacvičí, aby mohli opět pokračovat. Tito lidé bývají velice zruční v manuálních činnostech a jsou nadaní ve vědních oborech.

Slovně pojmový

- Lidí upřednostňujících slovně pojmového stylu učení bývá v populaci nejméně. Chápou logickou strukturu učiva, rozlišují věci podstatné od věcí vedlejších a probíranou látku si pamatují v logických souvislostech. Abstraktní myšlení je pro ně bližší jak myšlení konkrétní.[4]


Styly učení podle J. D. Vermunta

Tento holandský psycholog rozlišil čtyři styly učení na základě výzkumu mezi vysokoškolskými studenty:

neřízený styl učení - studenti mají nízké sebevědomí, mají pochyby o realizaci dlouhodobých cílů, ambivalentní postoj ke studiu.

styl zaměřený na reprodukci učiva - studenti vybírají důležité části učiva, ty se snaží zapamatovat; studium zabírá mnoho úsilí a času; cílem je prospívat, zvládat zkoušky.

styl zaměřený na smysl učiva - cílem studentů je získat vhled do problematiky, studium berou jako diskuzi se vzdělanými lidmi; jsou přesvědčeni, že studium přispěje k rozvoji jejich osobnosti.

styl zaměřený na aplikaci učiva - studenti projevují zájem především o konkrétní části učiva, cílem studia je využití získaných poznatků v budoucím zaměstnání.

J. D. Vermunt chápe učební styl jako koherentní celek studentových učebních aktivit, jeho učební orientaci aj. Styl je relativně stálý, ale ne neměnitelný.


Styl učení dle R. Dunnové

R. Dunnová vymezuje styl učení jako biologicky a vývojově podmíněnou charakteristiku, která ovlivňuje učení žáka.

Faktory, které ovlivňují učení dělí Dunnová do pěti skupin:

vlivy fyzikálního prostředí - hluk, světlo, teplota při učení, nábytek v místnosti (lavice ve třídě, židle a stůl, křeslo...)

intencionální aspekty - motivace, odpovědnost, vytrvalost

sociální potřeby - učení o samotě / učení ve skupině

psychofyziologické potřeby - preference smyslové modality (vizuální, auditivní, kinestetické, taktilní poněty) preference denní doby; Dunnová sem přiřazuje i potřebu pohybu při učení a potřebu přijímat či nepřijímat jídlo a pití během učení.

styl zpracování - učení prostřednictvím jednotlivých kroků nebo holisticky

R. Dunnová považuje styly učení za silně zakotvené v biologické podmíněnosti člověka, proto je jejich změna velice obtížná.





[1] PRŮCHA, J.; WALTEROVÁ, E.; MAREŠ, J. Pedagogický slovník. Praha: Portál, 2001. ISBN 80-7178-579-2.

[2] MAREŠ, J.: Styly učení žáků a studentů. Praha: Portál, 1998. 240 s. ISBN 80-7178-246-7.

[3] CAGAŠ, Petr: Temperament a styly učení. Diplomová práce, FFMU Brno, 2003. Dostupné z: https://is.muni.cz/auth/th/13693/ff_m/text.pdf

[4] SOVÁK, M.: Učení nemusí být mučení. Praha: SPN, 1990. 117 s. ISBN 80-04-24306-1. str. 10-14

Osobní nástroje
Jmenné prostory
Varianty
Akce
Navigace
Pracovní prostory
Nástroje