Tuchlovické hnutí

Z WikiKnihovna
Přejít na: navigace, hledání

Autor: Jana Procházková

Klíčová slova: lidová knihovna, formování čtenáře, literární kultura

Synonyma: ---

Související pojmy: cenzura


Lidová knihovna

"V 50. letech 20. století se lidové knihovnictví podílelo na utváření nové literární kultury. V tehdejší socialistické kultuře byla knihovna prostředníkem literární komunikace, která se společně se školou podílela na vytváření čtenářských návyků. Komunistická politika kladla velký význam výchovně-vzdělávacímu působení lidových knihoven".[3, s. 94-95] "Komunistům však nešlo jen o zákaz určitého titulu, ale také o výchovu čtenáře. Kam až se dalo jít ve snaze ovlivnit, co lidé mají večer na nočním stolku, dokládá tzv. tuchlovické hnutí".[1]

Kniha jde za čtenářem

"Snahy o plánování četby, metodické návody pro práci s knihou i pokusy o manipulaci čtenářské volby měly jedno společné: zůstávaly uzavřené v prostoru veřejného zařízení, jež svým způsobem knihovníkovi patřilo a jehož správu měl v popisu práce".[3, s. 126] Snahy o transformaci čtenářů se omezovaly na populaci, která knihovnu navštěvovala. Pro kulturní model, který usiloval o integraci každého jedince, se objevil pokus o prolomení hranice a vykročení mimo knihovny. Tak lze právě chápat tuchlovické hnutí.

Vznik a činnost tuchlovického hnutí

Dle zpráv z tisku začal tento knihovnický experiment na konci roku 1948 v Tuchlovicích u Slaného. Místní lidová knihovna každý rok uspořádávala výstavky knih. Členům tamní knihovní rady bylo líto, že některé rodiny knihovnu nenavštěvují vůbec. Proto hledali cestu, jak tento stav změnit. První zpráva o aktivitě tuchlovických úderníků vyšla v Zemědělských novinách. Líčila, jak si předseda knihovní rady spolu s knihovníky jednoho dne řekli: "Když nejde hora k Mohamedovi, musí jít Mohamed k hoře. Nejdou-li čtenáři za knihovnou, půjde kniha za čtenářem".[3, s. 126-127] Tito knihovníci navázali spolupráci se skupinou pionýrů ze střední školy. Požádali je, aby obcházeli domy, jejichž obyvatelé dosud knihovnu nenavštívili a nabízeli jim knihy. Pionýři se této práci věnovali svědomitě a zvýšili tímto hnutím počet čtenářů o 100% v obci Tuchlovice. Tuchlovické knihovníky, pro nárůst čtenářů, napodobili knihovníci z okolních okresů a současně se rozběhla velká mediální propagace jejich postupu. V Zemědělských novinách vycházely zprávy o tom, jak se hnutí šíří a roste počet čtenářů. S inovací přišly knihovnické úderky a na krajské knihovnické konferenci se zjevil nápad, že by mohli uspořádat peněžní sbírku. Z akce nazvané „Jedno pivo na knihovnu“ vzešlo, že občané, kteří knihovnické úderky navštíví, odevzdají peněžitý dar v ceně jednoho půllitru piva. Peníze měly být využity na rozšíření knižních fondů malých knihoven. Sbírka byla variantou, jak zvýšit kulturní úroveň českého venkova. Další sbírka byla vyhlášena pro zemědělce, kteří měli dobrovolně odevzdávat část výnosu, aby se nakoupilo zařízení kulturních domů a knihy do knihoven.

Činnost „knihovnických agitačních skupin“

Denní tisk zdůrazňoval roli knihovníků, avšak největší roli v šíření tuchlovického hnutí byla podpora ministerstva informací a osvěty. Dne 3.2.1949 vydalo výnos „Nová metoda propagace knihy a knihovny“, jímž ukládalo všem okresním knihovnickým inspektorům, aby vybrali ty nejschopnější knihovníky a vyzvali je, aby začali s osobní propagací knihy. Knihovnická veřejnost chápala tuchlovické hnutí jako jednorázovou náborovou akci. Ministerstvo mělo představy o trvalé aktivizaci čtenářů. "Dne 6.1.1951 vydalo ministerstvo další oběžník, nazvaný „Organizace knihovnických agitačních skupin.“ V něm knihovnickým inspektorům vytýkalo, že metodě knihovnické práce nevěnují dostatečnou pozornost".[3, s. 129-130]

Vzor

Práci vesecké knihovny popularizoval a dával za vzor ostatním liberecký knihovnický inspektor Oldřich Kapsa. On byl autorem metodické brožury „Práce knihovnických agitačních skupin.“ Ujalo se i barevné značení v mapách dle toho, zda obyvatelé pravidelně navštěvují místní knihovnu. "Získání nových čtenářů tedy opět bylo jen první krokem, hlavním (skrytým) cílem bylo dovést jej ke knize „stále hodnotnější“, jež měla být prostředkem k tomu, aby i nový čtenář „prozřel“ a zapojil se do společného budovatelského díla".[2] "Tuchlovické hnutí představuje krajní mez, která ukazuje, jak radikálně se posunulo chápání smyslu knihovnické práce. Podstata veškerých změn spočívá v proměně knihovny coby symbolického centra kulturní paměti, které uchovává hodnoty nejrůznější povahy a dává je čtenářům k dispozici, v instituci, jež se chce podstatně větší měrou podílet na prosazování určitého politického i uměleckého programu. Všechny tyto momenty jsou v knihovnické práci do jisté míry přítomny vždy, ovšem míra, jíž dosáhly na přelomu čtyřicátých a padesátých let 20. století, byla opravdu výjimečná".[2]

Použitá literatura

1 GROMAN, Martin. Pionýři proti literárním slivkám. Respekt. [Online]. 2009-09-06 [cit. 2010-06-02]. Dostupné z: [<http://respekt.ihned.cz/c1-38230030-pionyri-proti-literarnim-slivkam>]

2 ŠÁMAL, Petr. Knihovníci v boji o „nového člověka“: snahy o řízení četby v literární kultuře 50. let. Čtenář. 2008 [Online]. 2008-08-07 [cit. 2010-06-02]. Dostupné z: [<http://ctenar.svkkl.cz/clanky/2008-roc-60/0708-2008/knihovnici-v-boji-o-%E2%80%9Enoveho-cloveka%E2%80%9C-snahy-o-rizeni-cetby-v-literarni-kulture-50-let-43-208.htm>]

3 ŠÁMAL, Petr. Soustružníci lidských duší. Lidové knihovny a jejich cenzura na počátku padesátých let 20. století. 1. vyd. Praha: Academia, 2009. 613 s. ISBN 978-80-200-1709-3.