Teleologie

Z WikiKnihovna
Verze z 26. 12. 2014, 23:17, kterou vytvořil 438383 (diskuse | příspěvky) (Charakteristika)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Přejít na: navigace, hledání

Autor: Kateřina Bulová

Klíčová slova: teleologie, účelnost, účel, cíl

Synonyma: účelnost, finalita

Související pojmy:

nadřazené - filosofie, ontologie, gnoseologie

podřazené - antiteleologie, teleonomie


Definice

„Teleologie z řec. telos: cíl, účel a logos: učení či nauka o finalitě (z lat. finis: cíl)“[1] je filosofický směr zabývající se studiem účelů, cílů a účelnosti samotné. „Teleologický výklad vysvětluje věci s ohledem na konečný účel, jemuž slouží.“[2]

Charakteristika

Teleologický výklad definuje účel jako předem vytyčený cíl, o který je aktivně usilováno s použitím prostředků. Účelností poté rozumíme zvolení vhodných prostředků nasměrovaných tak, aby účelu bylo dosaženo. Podle subjektu, kterému je cíl ve výsledku užitečný, rozlišujeme účelnost vhodnou sobě (individuu), svému druhu a cizí bytosti.[3] Na všeobecnou otázku „proč“ teleologický výklad odpovídá slovy „kvůli tomu, proto, aby“ apod. Ukazuje tak na konečný účel, ke kterému všechny jevy nutně směřují. Teleologická interpretace přírodních jevů nastupuje především tam, kde probíhá sledování cíle s použitím prostředků za měnících se vnějších podmínek.[4] Teleologie rovněž analyzuje motivy člověka k usilování o cíl [[1]],[[2]] kde dochází k zjištění, že ačkoli člověk nejprve usiluje o cíl (materiální hodnoty, uspokojování fyziologických potřeb apod.), účelem není cíl samotný, nýbrž vidina slasti, kterou skrze tento cíl získá. „Cíle, které člověk sleduje, jsou vztaženy zpět na získání slasti subjektu, který tyto cíle sleduje.“[5]

Raný vývoj

Domníváme se, že první teleologické myšlenky zaznamenal iónský filosof Anaxagorás (cca 500-428 př. Kr). Ve svém díle se zaměřil na neosobní princip nús, který měl udržovat řád a chod světa.[6] Za zakladatele metafyziky obecně jsou považováni Platón (427-347 př. Kr) a Aristotelés (384-324 př. Kr). Zatímco Platón chápal materiální svět jako pouhý stín světa idejí, Aristotelés se zaměřil na studium zákonitostí a účelu dějů v přírodě a stal se tak zakladatelem mnoha přírodních věd.[7] Platónovo a Aristotelovo učení dále rozvíjí středověká scholastika. Jako vrcholný bod teleologického myšlení je považována „syntéza aristotelské přírodní filosofie a křesťanské myšlenky stvoření“.[8] V pozdním středověku však postupně dochází k střídání původní antické teleologie křesťanskou teologií.[[3]]

Teleologické myšlenky některých filosofů

Platón chápal dobro pro stát i individuum jako harmonii všech účelů a „rovnováhu cílů, kde žádný účel nečiní z ostatních cílů pouhé prostředky k vlastnímu účelu“.[9]

Aristotelés definoval pojem entelecheia, překládaný jako „cíl nesu v sobě“.[10] Podle Aristotela je přirozené, když je účel samotnou formou věci a teleologie přirozenosti určuje jednání subjektu. Existenci věcí vysvětluje pomocí čtyř příčin, kdy čtvrtá příčina je účelová – finální, která poukazuje na účel, ke kterému věc slouží. Ze znalosti účelu věci plyne i morální otázka dobra a zla. Podle Aristotela tkví dobro v naplňování účelu, ke kterému byla věc stvořena.[11]

Tomáš Akvinský (1225-1274, svatořečen r. 1323) byl jednou z největších křesťanských autorit středověku. Teleologický důkaz účelného uspořádání přírody použil jako jeden z důkazů boží existence.[12]

Immanuel Kant (1724-1804) byl německý filosof známý především svým učením o kategorickém imperativu[[4]]. V Kritice teologické soudnosti posuzuje přírodní dění z hlediska účelů a hledá ve světě zákonitost, jejíž původ nachází v nás samých. Objektivní účelnost věcí popsal jako prospěšnost a způsob uvažování zaměřen na tuto účelnost nazval teleologickým.[13] Ve své práci se rovněž věnoval estetické účelnosti a teorii vkusu.[[5]]

Antiteleologismus

Protiteleologická argumentace je ze zásady dvojího typu – teologická a nominalistická. Teleologie odmítá myšlenku Boha jakožto účelově jednající entitu. Nominalistický argument vystupuje proti obecnému pojmu finis, pro který nenachází odpovídající jev v námi poznatelné skutečnosti. Účelově strukturovaná skutečnost je podle nominalistů nepoznatelná.[14]

Teleonomie

Pojem teleonomie zavedl roku 1958 britsko-americký biolog Colin S. Pittendrigh. „Teleonomie je uvažování o útvarech z hlediska jejich účelnosti ať už jakkoli utvářené, přičemž však – v protikladu k teleologii – účelnost útvaru nemůže být použita jako vysvětlující důvod pro jeho existenci.“[15] To v praxi znamená, že ačkoli nám nějaký útvar v přírodě poslouží k sednutí, účelem jeho vzniku primárně nebyla židle.

Poznámky

  1. BRUGGER, Walter. Filosofický slovník. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1991, 639 s. ISBN 80-206-0409-X.
  2. BUCKINGHAM, Will. Kniha filozofie. Vyd. 1. Překlad Otakar Vochoč. Praha: Knižní klub, 2013, 352 s. Universum (Knižní klub). ISBN 978-802-4239-125.
  3. BRUGGER, Walter. Filosofický slovník. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1991, 639 s. ISBN 80-206-0409-X.
  4. SPAEMANN, Robert a Reinhard LÖW. Účelnost jako filosofický problém: dějiny a znovuobjevení teleologického myšlení. Vyd. 1. Překlad Karel Šprunk. Praha: Oikoymenh, 2004, 333 s. Oikúmené, sv. 104. ISBN 80-729-8111-0.
  5. SPAEMANN, Robert a Reinhard LÖW. Účelnost jako filosofický problém: dějiny a znovuobjevení teleologického myšlení. Vyd. 1. Překlad Karel Šprunk. Praha: Oikoymenh, 2004, 333 s. Oikúmené, sv. 104. ISBN 80-729-8111-0.
  6. BUCKINGHAM, Will. Kniha filozofie. Vyd. 1. Překlad Otakar Vochoč. Praha: Knižní klub, 2013, 352 s. Universum (Knižní klub). ISBN 978-802-4239-125.
  7. BLECHA, Ivan. Filosofie. 3. opr. a rozš. vyd. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002, 239 s. ISBN 80-718-2069-5.
  8. SPAEMANN, Robert a Reinhard LÖW. Účelnost jako filosofický problém: dějiny a znovuobjevení teleologického myšlení. Vyd. 1. Překlad Karel Šprunk. Praha: Oikoymenh, 2004, 333 s. Oikúmené, sv. 104. ISBN 80-729-8111-0.
  9. SPAEMANN, Robert a Reinhard LÖW. Účelnost jako filosofický problém: dějiny a znovuobjevení teleologického myšlení. Vyd. 1. Překlad Karel Šprunk. Praha: Oikoymenh, 2004, 333 s. Oikúmené, sv. 104. ISBN 80-729-8111-0.
  10. SPAEMANN, Robert a Reinhard LÖW. Účelnost jako filosofický problém: dějiny a znovuobjevení teleologického myšlení. Vyd. 1. Překlad Karel Šprunk. Praha: Oikoymenh, 2004, 333 s. Oikúmené, sv. 104. ISBN 80-729-8111-0.
  11. BUCKINGHAM, Will. Kniha filozofie. Vyd. 1. Překlad Otakar Vochoč. Praha: Knižní klub, 2013, 352 s. Universum (Knižní klub). ISBN 978-802-4239-125.
  12. BLECHA, Ivan. Filosofická čítanka. 1. vyd. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2000, 551 s. ISBN 80-718-2112-8.
  13. STÖRIG, Hans Joachim. Malé dějiny filozofie. 2. rozš. vyd. Praha: Zvon, 1992, 559 s. ISBN 80-711-3058-3.
  14. SPAEMANN, Robert a Reinhard LÖW. Účelnost jako filosofický problém: dějiny a znovuobjevení teleologického myšlení. Vyd. 1. Překlad Karel Šprunk. Praha: Oikoymenh, 2004, 333 s. Oikúmené, sv. 104. ISBN 80-729-8111-0.
  15. SPAEMANN, Robert a Reinhard LÖW. Účelnost jako filosofický problém: dějiny a znovuobjevení teleologického myšlení. Vyd. 1. Překlad Karel Šprunk. Praha: Oikoymenh, 2004, 333 s. Oikúmené, sv. 104. ISBN 80-729-8111-0.

Použité zdroje

BLECHA, Ivan. Filosofie. 3. opr. a rozš. vyd. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002, 239 s. ISBN 80-718-2069-5.

BLECHA, Ivan. Filosofická čítanka. 1. vyd. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2000, 551 s. ISBN 80-718-2112-8.

BRUGGER, Walter. Filosofický slovník. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1991, 639 s. ISBN 80-206-0409-X.

BUCKINGHAM, Will. Kniha filozofie. Vyd. 1. Překlad Otakar Vochoč. Praha: Knižní klub, 2013, 352 s. Universum (Knižní klub). ISBN 978-802-4239-125.

SPAEMANN, Robert a Reinhard LÖW. Účelnost jako filosofický problém: dějiny a znovuobjevení teleologického myšlení. Vyd. 1. Překlad Karel Šprunk. Praha: Oikoymenh, 2004, 333 s. Oikúmené, sv. 104. ISBN 80-729-8111-0.

STÖRIG, Hans Joachim. Malé dějiny filozofie. 2. rozš. vyd. Praha: Zvon, 1992, 559 s. ISBN 80-711-3058-3.