Suzanne Briet

Z WikiKnihovna
Suzanne Briet
[1]

Suzanne Briet (1. února 1894 - 1989) byla francouzská knihovnice, učitelka a spisovatelka. Uznávaná je především pro svoji teorii o dokumentech, zvláště pak její myšlenka, že i fyzický objekt může být za určitých podmínek viděn jako dokument, je dodnes velmi ceněn. (5) Může být viděna jako hlavní představitelka druhé generace evropské dokumentalistiky. Za práci v tomto odvětví získala přezdívku „Madame Documentation“. (3)



Život

Suzanne Briet
 
Ardennes, Francie
Datum a
místo úmrtí
1989
Paříž, Francie
  -
  rozvedená (Ferdinand Dupuy), bezdětná
  Paříž
  francouzské
Vzdělání Ecole de Sèvres, obor Anglický jazyk a historie
Pracoviště Bibliothèque National
  1950, Kříž čestné legie
Známý pro definice dokumentu

Renée-Marie-Hélene-Suzanne Briet se narodila v severofrancouzském regionu Ardennes (Ardensko) 1. února 1894. Vyrostla ale v Marais poblíž Paříže společně se svoji o 5 let starší sestrou Alicí. Na Ecole de Sèvres získala titul z Anglického jazyka a historie. (5) Po pouhé 3 roky v letech 1917-1920 vyučovala v Alžírsku ve městě Annaba. (2) Tuto profesi v3ak zanechala a roku 1924 se stala kvalifikovanou knihovnicí. Byla jako jedna z prvních jmenovaná profesionální knihovnicí v Bibliothèque National v Paříži. O rok později, si vzala učitele literatury Ferdinanda Dupuya. Proto jsou některé její práce podepsány Dupuy nebo Dupuy-Briet. Po 8 letech bezdětného manželství se rozvedli. (5)

Od roku 1934 do 1954 naplánovala, zřídila a dohlížela nad Salle des Catalogues et Bibliographies (Sál katalogů a bibliografií). Ten vznikl přeměnou sklepa a umožnil tak zpřístupnit bibliografii. Vizí Suzanne Briet bylo vytvořit speciální místnost, ve které by byly shromážděny veškeré tištěné katalogy, a to nejen z Bibliothèque National, ale také dalších knihoven. Její strategie měla 2 části. Za prvé chtěla volně zpřístupnit existující bibliografie a referenční práce, a za druhé vytvořit a spravovat podpůrný lístkový informační index. Do té doby se bibliografie uchovávala v uzavřených zásobnících. Tento sál byl otevřen 23. dubna 1934 a dnes se jmenuje Salle X v nové Bibliothèque National Francois Mittérand. (5)

Také vypracovala plán pro první dokumentalistickou (informačně vědní) školu. Ta byla založena roku 1951 jako Institut National de Techniques de la Documentation na Conservatoire National des Arts et Métiers a Suzanne Briet se stala její první ředitelkou. (1)

Ve stejném roce, tedy 1951, vydala svůj slavný manifest Qu’est-ce que la documentation? (Co je document?)

1951-1952 podnikla cestu po USA, kde zkoumala nejen bibliografické a referenční služby, ale také profesionální vzdělávání. Dospěla k názoru, že v Americe dosáhli v dokumentalistice „dokonalosti“, ačkoli jen pár jich bylo seznámeno s tímto pojmem. (2)

Roku 1954 odešla ve svých 60 letech do předčasného důchodu. Následujících 30 let psala o historii regionu Ardennes a knihy o životě básníka Arthura Rimbauda. (1) Oživila dokonce Společnost přátel Rimbauda (Societé des amis de Rimbaud) (5)

V 82 letech vydala paměti (Entre Aisne et Meuse…et au dela). Jsou psané velmi netradičně, neobsahují například data. (4) Zemřela v Paříži roku 1989 ve svých 95 letech.

Dílo

Qu’est-ce que la documentation (Co je dokumentace)

Jde o publikaci vydanou v roce 1951 pod hlavičkou Union Française des Organismes de Documentation, která by se dala považovat za manifest druhé generace dokumentalistů.12 Zatímco první generace dokumentalistů vedená Paulem Otletem viděla jako předmět studia dokumentalistiky pouze knihu, Briet v této knize tuto definici výrazně rozšiřuje do té míry, jak se jím zabývala v rámci své kariéry. Dokumentalistika se tak v jejím pojetí stává široce pojatou vědou, zabývající se dokumenty v množství různých formátů a využívající nespočetně mnoho technik a technologií (dokumentalisté podporovali využití moderních technologií ve svém oboru).3 Briet se v knize věnuje dodnes aktuálním tématům jako je standardizace, informační přetížení, koordinace vědecké spolupráce nebo vzdělání budoucích dokumentalistů (a informačních vědců).4 Z tohoto důvodu je tato kniha stále aktuální a doposud z ní čerpají současní autoři.

Obsah

Antilopa
[2]

Kniha je rozdělena celkem do tří kapitol. Předchází jim úvod, kde Briet definuje dokumentalistiku. V první kapitole autorka uvádí svoji definici dokumentu – „dokument je důkaz podporující určitý fakt“. Může mít fyzickou i symbolickou podobu, důležitý je záměr reprezentovat, rekonstruovat nebo názorně předvést určitý fenomén.5 Briet tedy neklade přílišný důraz na fyzickou podobu dokumentu, ale spíše na to, co dokument reprezentuje. Aby svou definici čtenáři přiblížila, používá dnes již notoricky známý příklad s antilopou. Pokud toto zvíře běhá volně v africké savaně, není samo o sobě dokumentem; pokud ale je antilopa odchycena, odvezena do zoo a patřičně popsána (třeba tabulkou u jejího výběhu), stává se z ní dokument. Michael Buckland tedy z jejího vysvětlení vyvozuje, že dokument musí:

1) mít materiální podobu (být fyzický objekt)

2) být jako dokument vystaven záměrně

3) být do podoby dokumentu přetvořen

4) být vnímán jako dokument6

V první kapitole se Briet věnuje také vztahu dokumentu, dokumentalisty a kultury. Význam dokumentu se totiž může měnit v závislosti na tom, v jakém kulturním prostředí (tedy vědeckém oboru) jej

interpretujeme.7 Slovo „kultura“ zároveň můžeme chápat v původním smyslu národního nebo etnického společenství a v širším kontextu služeb poskytovaných těmto komunitám.8

V druhé části autorka hovoří o nástupu dokumentalistiky jako profesního oboru, příbuzného archivnictví a knihovnictví. Mluví o technologiích, které by měl dokumentalista využívat, a o vzdělání, které by mu mělo být poskytnuto. Autorka dokumentalistiku považuje za vyšší formu knihovnictví, která jej přesahuje mírou dokumentů, které je schopna uživateli poskytnout, technikami, které využívá pro jejich shromáždění a zkoumání9, a šíří poskytnutých služeb (např. překlady dokumentů nebo předpovídání dalšího vývoje v oboru).10

V třetí kapitole Briet popisuje vizi toho, jak může dokumentalistika za pomoci OSN podpořit země třetího světa v dalším rozvoji. Vidí v dokumentalistice možnost, jak předpovídat další vývoj vědy a vědění a také jak do vědeckého výzkumu zapojit nové technologie.11 V tomto se ukazuje přidaná hodnota dokumentalistiky oproti tradičnímu knihovnictví, které se v meziválečné a poválečné Evropě soustředilo spíše na knihy a papírové informační zdroje obecně.12

Práce v Bibliothèque Nationale

Briet do knihovny nastoupila v roce 1924. Ředitelem této instituce se ve stejném roce stal Pierre-René Roland-Marcel, který zde o dva roky později vytvořil dokumentační kancelář. Toto oddělení mělo dva

úkoly: 1) sloužit jako centrum informačních požadavků zadaných uživateli knihovny, 2) nabídnout uživatelům překladatelské, referenční, bibliografické a další služby.15

O tři roky později se v Paříži konala konference knihovnických odborníků zaštítěná Institutem intelektuální spolupráce (Institute of Intellectual Co-operation) Spojených národů. Zde padl návrh, že každá knihovna by měla mít své „národní informační centrum“, které mělo sloužit badatelům, poskytovat jim informace o dostupnosti informačních zdrojů a další relevantní služby. Roland-Marcel se zde vytyčeného úkolu chopit a Briet pověřil úkolem sepsat seznam specializovaných fondů v držení francouzských knihoven.16

V roce 1934 se Brietino orientační centrum přesunulo do nových prostor, přejmenovalo se na Salle des Catalogues et Bibliographies (Sál katalogů a bibliografií) a vstoupilo tak do své nejslavnější éry, protože Briet konečně dostala prostor realizovat všechny své vize. Díky větším prostorám mohla návštěvníkům zprostředkovat některé starší, ale přesto důležité bibliografie (některé pocházely z duby Ludvíka XIV.). O dva roky později celé centrum přešlo na systém lístkových katalogů a nepraktickým knižním katalogům, které se používaly do té doby, odzvonilo. Za pouhých šest let se jí v tomto centru podařilo nashromáždit přes 7 000 bibliografií a 3 600 katalogů.17 Vzhledem k obrovském množství terciárních zdrojů, které centrum poskytovalo, vytvořila Briet také centrální dokumentační index. Byl to lístkový katalog, který obsahoval záznamy všech bibliografií Národní knihovny, ale také informace o dalších knihovnách a badatelských centrech ve Francii. Oficiálními úkoly centra se stalo 1) poskytování informací o sbírkách Národní knihovny; 2) pomáhání badatelům s orientací ve sbírkách pařížských (a později i regionálních) knihoven; 3) poskytování informací o dokumentačních centrech.

Aktivity

Činnost v odborných organizacích

Většinu svého profesního života strávila Suzanne Briet v organizaci Union Française des Organismes de Documentation (Francouzská unie dokumentačních organizací; UFOD). Založila ji společně s Jeanem Gérardem v roce 1931. Měla za úkol sdružovat dokumentační centra, ať už veřejná nebo soukromá a také reprezentovat Francii v mezinárodní organizaci International Federation of Documentation.13 Briet pro tuto instuituci vytvořila soupis všech dokumentačních center v zemi, publikovaný v roce 1935; napočítala jich celkem 73.14 Naplnila tak jeden z cílů, které si centrum vytyčilo při svém založení. Briet se později stala hlavní sekretářkou této organizace, čímž se dostala na jednu z nejviditelnějších pozic ve francouzském světě dokumentalistiky.

V roce 1938 Francii v organizaci FID začala reprezentovat Comité français de documentation (Francouzská komisí pro dokumentaci). Činnost UFOD ale nebyla ukončena a organizace byla aktivní i ve válečných letech. Po válce se UFOD opět vrátila k činnostem spojeným s dokumenalistikou. Briet dostala za úkol vytvořit nový soupis dokumentačních center a tentokrát jich napočítala 309.

Mezi další činnosti, které Briet v této organizaci vykonávala, patřila i tvorba koncepce dvouletého přípravného kurzu pro budoucí dokumentalisty. První rok se studenti učili konzervovat, komunikovat a produkovat dokumenty, ale také základy managementu dokumentačních center. Do druhého roku mohli postoupit pouze studenti s vysokoškolským diplomem; učili je specialisté a jedním z úkolů bylo i napsat vlastní práci týkající se oboru. Tento kurz byl od roku 1950 vyučován na l'Institut National des Techniques de la Documentation. Briet byla jmenována ředitelkou tohoto institutu a sama zde vyučovala.

Byla si vědoma důležitosti standardů a spolupráce, proto pomáhala koordinovat vývoj standardů po 2. světové válce. Spolupracovala s International Standards Organisation T46 ve výboru pro dokumenty. (1)

Feminismus

Jako velká feministka založila úspěšný ženský Rotary klub a Klub Zonta. Ten měl dokonce více než 8 tisíc členkyň. Také se stala prezidentkou Union of European Women (Unie evropských žen). (5)

Význam

Suzanne Briet přispěla informační vědě mnoha různými způsoby. Už v době, kdy byla aktivní, fungovala jako opinion leader svého oboru a pomáhala překonat poválečné rozpory mezi knihovnictvím a dokumentalistikou. Hlavní přínos spočívá zejména v nadčasovosti jejího díla. Ačkoliv její kniha What is documentation? byla napsána v roce 1951, myšlenky v ní sepsané jsou stále aktuální a řada současných dokumentalistů (např. Michael Buckland) se jimi inspiruje. Zejména její definice dokumentu dodnes vyvolává rozruch. Také služby zaměřené na uživatele a kulturní a sociální rozměr vyhledávání informací pro ni byly významné téma a přizpůsobila této filosofii svoji práci v Národní knihovně v Paříži. Výrazně přispěla i k rozvoji vzdělání francouzských informačních pracovníků díky kurikulům, které vypracovala pro UFOD.

Ocenění

V roce 1950 jí byl udělen Kříž čestné legie. Ceremonie se konala v jí vybudovaném sále.

Publikace

  • BRIET, Suzanne.(1951). Qu'est-ce que la documentation? Paris: Éditions documentaires, industrielles et techniques.
  • BRIET, Suzanne. (1954). Bibliothécaires et documentalistes. Revue de la documentation, no XXI, p.43.
  • BRIET, Suzanne. (1954). Arthur Rimbaud, catalogue de l'exposition du centenaire de sa naissance, BNF, 1954.
  • BRIET, Suzanne.(1956). Rimbaud notre prochain. Paris: Nouvelles Éditions latines.
  • BRIET, Suzanne.(1960). Le maréchal de Schulemberg, Jean III, comte de Montdejeux, 1598-1671. Mezières: Éditions de la Société d'études ardennaises.
  • BRIET, Suzanne.(1960). Madame Rimbaud, essai de biographie, suivi de la correspondance de Vitalie Rimbaud-Cuif dont treize lettres inédites. Paris: Lettres modernes, Minard.
  • BRIET, Suzanne. (1963). Châteaux des Ardennes, Mézières, Éditions de la société des Écrivains Ardennais, Les cahiers ardennais, numéro 17.
  • BRIET, Suzanne. (1976). Entre Aisne et Meuse… et au-delà. Charleville-Mézières, société des Écrivains Ardennais, Les cahiers ardennais, numéro 22.

Další publikace jsou dostupné na: http://people.ischool.berkeley.edu/~buckland/Brietwebbib.pdf

Poznámky


Použitá literatura