Spoluautor

Z WikiKnihovna
Přejít na: navigace, hledání

Autor: Jana Kurfürstová

Klíčová slova: spolupráce, publikování, zveřejnění

Související pojmy: autorský zákon, autorské právo, autorské dílo, zdrojový kód, vědecký časopis, rukopis, smlouva

Nadřazené pojmy: autor, duševní vlastnictví, publikační činnost

Podřazené pojmy:

Význam pojmu

Za autora se všeobecně považuje někdo, kdo podstatně intelektuálně přispěl k danému dílu. Uznání autorství by mělo být založeno na:

  1. podstatném příspěvku ke koncepci a designu díla, na získání dat anebo na analýze a interpretaci dat v případě vědecké práce;
  2. sepsání rukopisu nebo jeho kritické revizi z hlediska významného intelektuálního obsahu;
  3. na konečném schválení verze určené k publikování.

Autoři by měli splnit všechny tyto tři podmínky.[1]

Samotné získání finanční podpory, sběr dat nebo obecný dohled nad výzkumnou skupinou neopravňují ke spoluautorství. Každý autor by se měl na práci podílet dostatečně tak, aby mohl za odpovídající část této práce převzít veřejně odpovědnost. Pořadí autorů by mělo být společným rozhodnutím všech autorů. Ti by měli být schopni pořadí vysvětlit.[1]

Ošetření spoluautorství autorským zákonem

Spoluautorstvím se zabývá §8 autorského zákona. Zákon ustanovuje, že autorské právo na dílo a důsledky, které z něj plynou, náleží všem spoluautorům společně a nerozdílně. Je tomu tak i v případě, že je možné rozlišit původce jednotlivých částí díla, avšak tyto části nejsou způsobilé samostatnému užití (v dnešní době to bývá zejména případ zdrojových kódů počítačových programů).[2][3]

Pro nakládání s dílem je nutná jednomyslná shoda všech spoluautorů. Pokud některý ze spoluautorů brání takovému nakládání bez závažného důvodu, ostatní spoluautoři se můžou v této záležitosti obrátit na soud. Každý spoluautor zvlášť se může domáhat ochrany svého autorského práva před porušením nebo ohrožením.[2]

Jsou-li tvůrčí příspěvky jednotlivých spoluautorů rozlišitelné, náleží každému spoluautorovi podíl přímo úměrný velikosti těchto částí. Pokud nelze spoluautorům přiřadit konkrétní části díla, výnosy se dělí mezi spoluautory rovnoměrně. V záležitostech zisku má ale vždy přednost případná dohoda mezi tvůrci.[2]

Ten, kdo ke vzniku díla přispěl pouze poskytnutím pomoci nebo rady technické, administrativní nebo odborné povahy nebo poskytnutím dokumentačního nebo technického materiálu, anebo kdo pouze dal ke vzniku díla podnět, není zákonem považován za spoluautora.[2] Například ve vědeckých kruzích sice bývá zvykem uvést jako spoluautora toho, bez jehož přispění by dílo ve své výsledné podobě nemohlo vzniknout, ale to už záleží čistě na dohodě mezi spolupracovníky.[4]

V oddílu 6 autorského zákona je paragrafem 27 ošetřeno trvání majetkových práv k dílu. V případě spoluautorství zaniká majetkové právo na dílo 70 let po smrti nejpozději zemřelého spoluautora.[5]

Strategie pro spoluautorskou tvorbu

Ke kolektivnímu psaní lze přistupovat několika způsoby, pro každou situaci je třeba najít ten nejvhodnější. Existuje několik možností dělení těchto postupů. Např.

Podle Lowryových a Curtise:

  1. Sekvenční psaní: Skupiny či jednotlivci si určí nejvhodnější pořadí, v jakém budou pracovat. Po skončení práce jedné skupiny či jednotlivce je nedokončené dílo předáno dalšímu autorovi či autorům, kteří mohou být při své práci závislí na již vzniklých výstupech. Vhodné pro jednoznačně rozdělitelné úkoly, menší skupiny a skupiny, které mají problémy s častým setkáváním.
  2. Horizontálně rozdělené paralelní psaní: Autoři si rozdělí práci na části a všichni pak zároveň pracují na svých vlastních úsecích, takže mají přehled o postupu svých kolegů. Nepostradadelným nástrojem pro paralelní psaní je software umožňující synchronizaci dat u všech zúčastněných. Vhodné pro středně obtížné úkoly, které lze snadno rozdělit na části.
  3. Stratifikačně rozdělené paralelní psaní: Podobné předchozímu, autoři si však mezi sebe nedělí části textu ale úlohy, které budou hrát při jeho zpracování. Hodí se i pro velmi komplikovaná zadání, kdy se sejdou odborníci z různých oblastí s odlišnými schopnostmi.
  4. Reaktivní psaní: Synchronizovaná intenzivní spolupráce všech autorů. Každý zúčastněný může okamžitě reagovat na výstupy svých kolegů.
  5. Kombinace předchozích možností.[6]

Podle Onrubii a Engleové

  1. Paralelní konstrukce - metoda kopírovat-vložit: Autoři si rozdělí práci na části, které se pak jako nedělitelné celky skládají za sebe do výsledné podoby společného díla.
  2. Paralelní konstrukce - metoda puzzle: Autoři si opět rozdělí práci na části, jejichž úseky jsou pak kompilovány v nejvhodnějším uspořádání.
  3. Sekvenční sumační konstrukce: Nejprve vznikne neměnný iniciační dokument - kostra celého díla, na kterou jsou nabalovány práce jednotlivých autorů.
  4. Sekvenční integrační konstrukce: Podobné předchozímu způsobu, ale iniciační dokument lze dynamicky přizpůsobovat probíhajícím pracím.
  5. Integrační konstrukce: Práce vzniká při trvalé komunikaci všech zúčastněných.[7]

Podle Ritchieho a Riganové

  1. Psaní "na tahy": Autoři dodávají své části textu vedoucímu skupiny, který je kompletuje do výsledné podoby.
  2. Psaní "pod vedením": Hlavní autor tvoří základní text, jehož části pak upravují spoluautoři.
  3. Psaní "bok po boku": Text vzniká z aktivní trvalé spolupráce autorů.[8]

Obecné postupy a zvyklosti

Nestanoví-li si spoluautoři předem písemně podmínky práce a zveřejnění jejího výsledku, hrozí pozdější spory mezi, které můžou vyústit dokonce až ve stažení a anulování již publikovaného díla (retraction). Nejjistější je sepsání dohody ještě před započetím příprav na samotnou práci. Tato předběžná dohoda by ale měla být dostatečně pružná, aby mohla reflektovat změny, které můžou v průběhu plnění úkolu nastat. Smlouva by měla ošetřovat co nejširší spektrum možných situací (některý z členů týmu nebude náhle moci pokračovat v práci apod.) a jasně stanovit podíl na výnosech ze zveřejněného díla, ať už jde o finanční odměny nebo o prestiž související s pořadím v seznamu spoluautorů. Mnohé vědecké časopisy se brání proti možnosti pozdějšího vzniku konfliktů mezi spoluautory zavedením speciálního povinného formuláře, jehož vyplněním autoři závazně definují své role při vzniku díla.[1][9]

Nejčastější spory týkající se spoluautorství

  1. Státní instituce nebo obchodní společnost, která se podílí na vzniku díla, brání zveřejnění hotové práce (např. z důvodu bezpečnosti nebo prozrazení know-how).
  2. Některý ze spoluautorů je přesvědčen, že mu nebylo umožněno ovlivnit výslednou podobu díla.
  3. Komunikace mezi spolupracovníky se přeruší kvůli osobním či profesním sporům.
  4. Mezi spoluautory byla zahrnuta osoba, která se nepodílela na práci.
  5. Vlivnější spoluautor si nárokuje zásluhy na úkor svých spolupracovníků.[10]

Několik nepsaných pravidel

  1. Autor, který je uvedený jako první, měl největší podíl na samotném sepsání díla, resp. sepsal první verzi rukopisu.
  2. Poslední jmenovaný autor měl roli vedoucího pracovní skupiny a nese zodpovědnost za celý projekt. V angličtině se tato funkce nazývá senior author.
  3. Autory na druhém až předposledním místě řadíme podle významu jejich příspěvků pro celé dílo. Další možností je řazení podle abecedy.[1]

Reference

  1. 1,0 1,1 1,2 1,3 GRIM, Tomáš. (Spolu)autorství: triky a pověry. In: Živa. Obsah kuléru str. LV–LXIV: pdf náhled. Praha: Academia, Středisko společných činností AV ČR, 2013, č. 3, s. 55-57, 20.6.2013 [cit. 23.12.2014]. ISSN 0044-4812. Dostupné online
  2. 2,0 2,1 2,2 2,3 ČESKO. Zákon č. 121 ze dne 7. dubna 2000 o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), §8 Spoluautoři. In: Portál veřejné správy. Dostupné online
  3. AUJEZDSKÝ, Josef. Licence. Společná činnost více osob. In: Root.cz. [cit. 23.12.2014]. ISSN 1212-8309. Dostupné online
  4. BURDA, Hynek. Etika spoluautorství a scientometrie. In: Vesmír. Praha: Vesmír, 2000, roč. 79, č. 5, s. 246 [cit. 23.12.2014]. ISSN 1214-4029. Dostupné online
  5. ČESKO. Zákon č. 121 ze dne 7. dubna 2000 o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), oddíl 6 Trvání majetkových práv, §27. In: Portál veřejné správy. Dostupné online
  6. LOWRY, Paul Benjamin, CURTIS, Aaron a LOWRY, Michelle René. Building a taxonomy and nomenclature of collaborative writing to improve interdisciplinary research and practice. In: Journal of Business Communication. Irvine: Sage, 2004 [cit. 25.12.2014]. Dostupné online
  7. ONRUBIA, Javier a ENGLE, Anna. Strategies for collaborative writing and phases of knowledge construction in CSCL environments. In: "Computers & Education". Elsevier, 2009, s. 1256–1265.
  8. RITCHIE, Stephen M. a RIGANO, Donna L. Writing together metaphorically and bodily side-by-side: an inquiry into collaborative academic writing. In: Reflective Practice: International and Multidisciplinary Perspectives. Routledge, 2007 s. 123–135.
  9. ILAKOVAC, Vesna, FISTER, Kristina, MARUSIC, Matko a MARUSIC Ana. Reliability of disclosure forms of authors’ contributions. In: International Society of Drug bulletins. Ottawa: CCDR-RMTC, 2.1.2007 [cit. 25.12.2014]. Dostupné online
  10. PRIMACK, Richard B., CIGLIANO, John A. a PARSONS, Chris. Co-authors gone bad – how to avoid publishing conflicts. In: Biological Conservation. Elsevier, srpen 2014, s. 277-280. Dostupné online