Sociologie

Z WikiKnihovna
Přejít na: navigace, hledání

Autor: Pavla Bárnetová

Klíčová slova: společnost, vědy

Synonyma: -

Související pojmy:

nadřazené: společenské vědy,

podřazené: sociologie sociálního rozvrstvení, sociologie věkových skupin, sociologie pohlaví, sociologie rasových a etnických skupin, makrosociologie, srovnávací a historická sociologie, sociologie organizace, sociologie ekonomického chování, sociologie práce a průmyslu, sociologie politických institucí, populační problémy, sociologické aspekty demografie, sociální ekologie, sociologie sociálního prostoru, sociologie lidských sídel, sociologie sociální kontroly, sociologie deviantního chování, sociologie práva, sociologie volného času, sociologie sportu, sociologie masových médií, sociologie masové komunikace, sociologie zdraví a nemoci, sociologie socializačního procesu, sociologie životního cyklu, sociologie rodiny a vzdělání

Charakteristika

Sociologie je věda, která se snaží podat celkový obraz společnosti (společenských jevů a vztahů), její strukturu a zákonitosti jejího vývoje. Snaží se formulovat obecně platné principy společenského vývoje a poznat pravidla života sociálních skupin.[1] Nálezy sociologie mají pouze omezenou platnost, mohou platit jedině ve společnosti, ve které vznikly, a nelze je vztáhnout na jiné společnosti nebo kultury. Povaha nálezů a zjištění je pouze pravděpodobností. Sociologie vznikla v 19. století z latinského societas = společnost a řeckého logos = rozum, věda. Jejím zakladatelem je Auguste Comte (1798 – 1857).

Sociologové se zabývají např. průzkumem trhu, průzkumem veřejného mínění, působením reklamy na jednotlivé skupiny lidí, pracovními problémy (řízení lidí, motivace k práci) atd. Základní znalosti sociologie potřebují všichni, kteří pracují s lidmi, jednají s nimi, chtějí na ně působit.

Dějiny sociologie

Sociologie vznikla v době rozpadu tradiční společnosti a je založena na přesvědčení, že moderní společnost musí být podrobena zkoumání, nechce-li se zhroutit jako se to přihodilo společnosti tradiční. Jedině poznání zákonitostí vývoje společnosti zabrání krizím a umožní udržet stabilitu sociálního systému. Sociologie jako věda vznikla na základě převratných hospodářských a sociálních změn (Velká francouzská buržoazní revoluce a průmyslová revoluce v Evropě) na počátku 19. stol. Počátky sociologie jsou spjaty se jménem francouzského filozofa Augusta Comta (1798 – 1857), který sociologii jako vědu o společnosti v roce 1839 poprvé pojmenoval v díle „Kurz pozitivní filozofie“. Nejprve obor nazýval sociální fyzikou a členil ji na sociální statiku a sociální dynamiku. Cílem jeho pozitivistické sociologie bylo nastolení harmonických sociálních vztahů.

V prvním vývojovém období vznikaly teorie, které chtěly vysvětlit společenský život z přírodních podmínek (geografický determinismus, geopolitická teorie). Jiné vycházely z rasové předurčenosti jednotlivých lidských společenství (antroporasové teorie), z psychických dispozic individuí nebo národních celků (psychologistické teorie) atd.[2 s.19] Sociologie byla ve svých počátcích záležitostí evropskou, především francouzskou a německou.

Prvním českým sociologem byl T.G.Masaryk (1850-1937), který přednášel na Karlově univerzitě a seznámil studenty se sociologií, myšlenkami a dílem Comta. Francouzský sociolog a filozof Émile Durkheim (1858 – 1917) se zaměřil na propracování metodologických otázek a principů, které zformuloval v analýze dělby práce. Je považován za průkopníka kvantitativní metody sociologie. Německý filozof Karl Marx (1818 – 1883) spatřoval v kapitalismu příčinu problémů moderního světa (problém vykořisťování, sociální konflikty) a tím otevřel zásadní debatu o povaze moderní společnosti. Německý sociolog Max Weber (1864 – 1920) zaměřil svůj zájem na sociální jednání. Předpokládá, že když porozumíme smyslu a významu jednání člověka, porozumíme sociální realitě. Přikláněl se na rozdíl od Durkheima ke kvalitativním metodám sociologie.

Italský sociolog a ekonom Vilfredo Pareto (1848 – 1923) přispěl k rozvoji ekonomické teorie. Společenské zákony jsou podle Pareta vyjádřením funkcionálních závislostí mezi fakty, je tedy potřeba najít kvantitativní vyjádření těchto závislostí a používat v sociologii matematické metody. Pareto je zakladatelem teorie elit. Elity existují ve všech oblastech společenského života, jsou to nejúspěšnější jedinci ve svém oboru. Základem pro zařazení do elity je statisticky zjistitelný úspěch. Německý filozof a sociolog Georg Simmel (1820 – 1918) předvídavě popsal některé vývojové tendence (např. role peněz, městský způsob života, proměny umění v souvislosti s jeho zmasověním apod.)

Historicky další etapou vývoje sociologie je organicistický směr. Ten vychází z předpokladu, že společnost je stejná jako příroda (evoluční teorie). Hlavním představitelem tohoto směru byl Herbert Spencer (1820 – 1903). Měl výjimečnou schopnost systematizace poznatků z různých vědních oblastí.

V dalším vývojovém období (začátek 20. století) se sociologie rozvíjela především v USA, díky prvním americkým sociologům, kteří studovali sociologii v Evropě. V USA byly poprvé realizovány velké sociologické výzkumy týkající se trestné činnosti, prostituce, alkoholismu, nezaměstnanosti apod.[2 s.19] Později zkoumali normální jevy, např. rozmístění obyvatelstva ve městech, rasové vztahy, rasové předsudky. Sociologie přecházela od problémů společnosti jako celku k problémům sociálních institucí, sociálních organizací až k vzájemným vztahům lidí v malých skupinách. Sociologové se stávají experty, poradci, sociálními pracovníky.

Sociologie přestala být akademickou záležitostí, vznikají různé sociologické výzkumné metody jako např. řízený rozhovor, sociometrické testy, rozvíjejí se techniky výzkumu veřejného mínění. Realizovaly se první velké empirické výzkumy ve všech oblastech společenského života.

Sociologie rozlišuje tři hlavní směry. V 50. a 60. letech vzniká funkcionalistický přístup, který vysvětluje přetrvávání sociálních institucí z hlediska funkcí, jež plní ve společnosti. Představiteli tohoto směru byli Talcott Parsons (1902 – 1979) a Bert K. Merton (1910-). Druhým směrem je konfliktuální přístup, ten vysvětluje přetrvávání sociálních institucí z hlediska zájmů určitých skupin, které mají převahu nad jinými skupinami. Představiteli tohoto směru jsou Lewis Coser (1913-), Ralph Dahrendorf (1929-) a Randall Collins (1941-). Třetí směr sociologie se vyvinul na přelomu 60. a 70. let a nazývá se interpretativní přístup. Vysvětluje přetrvávání sociálních institucí z hlediska jednání lidí a významů, které těmto institucím přiřazují. Představiteli tohoto směru jsou George H. Mead (1863 – 1931) a Erving Goffman (1922 – 1982).[2]

Paradigmata sociologie

Základní otázka veškeré sociologie zní: „Jak je vůbec možný řád ve společnosti?“ Odpovědi sociologů i celých směrů se velmi liší. Zjednodušeně lze říct, že existují tři větve sociologického myšlení (každá větev se uvnitř dále člení):

Konsenzuální teorie (strukturně – funkcionální, někdy též funkcionální) podle této teorie se lidé vědomě zavazují, že budou dodržovat pravidla, která jim umožňují vzájemné soužití. Protože jsou odkázáni jeden na druhého, snaží se maximalizovat výhody a minimalizovat vzájemné třecí plochy. Lidé se tedy sdružují proto, že je to pro ně výhodné a bylo by nerozumné pravidla nerespektovat. Je to tedy v zájmu všech členů společnosti. Sociální změna nastává výsledkem postupného přizpůsobování systému na měnící se potřeby či vnější okolnosti.

Konfliktní teorie se domnívá, že jakákoliv forma lidského soužití vyhovuje vždy jen skupině (zpravidla menší) členů společnosti. Ostatní členové společnosti jsou k danému sociálnímu řádu donuceni bez ohledu na jeho nevýhodnost. Každý sociální řád privileguje určitou skupinu lidí a diskriminuje ostatní. Jednotlivé sociální řády se liší pouze kritériem, kdo bude privilegovaný a nakolik. K sociální změně dochází v důsledku střetávání zájmů různých skupin jedné společnosti nebo v důsledku konfliktů mezi cizími společnostmi.

Interpretativní teorie přesouvá svůj zájem ke každodennímu životu běžných lidí. Společnost existuje díky tomu, že řadoví členové svým jednáním společnost vytvářejí. Společnost je postavena na setrvačnosti myšlení, lidé jednají zautomatizovaně, nikoli racionálně, jak to předpokládá teorie konsensu a konfliktu. Posuzovat spory o to, zda společnost funguje spíše se souhlasem svých členů nebo v důsledku toho, že jedni jsou schopni druhé donutit, se musí posuzovat případ od případu.[3]

Metody sociologického výzkumu

Kvantitativní výzkum znamená testování pravdivosti nebo nepravdivosti dopředu vytvořených hypotéz na velkém vzorku respondentů. Je zjištěna pouze platnost nebo neplatnost dopředu zformulovaného tvrzení. Výsledky jsou velmi spolehlivé a platné pro společnost, která odpovídá vybranému vzorku lidí.

Metody kvantitativního výzkumu:

• Přímé pozorování

• Rozhovor

• Dotazník

• Analýza dokumentů

Kvalitativní výzkum jde o hledání motivů, které stojí za jednáním lidí a hledání významů, které lidé přisuzují okolním věcem a událostem. Výzkum je prováděn zpravidla na základě hloubkových rozhovorů. Závěry kvalitativního výzkumu se více dotýkají zkoumané skupiny nebo problematiky, jejich platnost je omezená na danou skupinu nebo problematiku, nelze je zobecnit na širší populaci. Výsledky kvalitativního výzkumu lze využít pro formulaci hypotéz, které potom zkoumá kvantitativní výzkum.

Metody kvalitativního výzkumu:

• Zúčastněné pozorování

• Analýza osobních dokumentů

• Nestandardizovaný rozhovor[1]


Základní sociologické disciplíny

- Sociologie sociálního rozvrstvení

- Sociologie věkových skupin

- Sociologie pohlaví

- Sociologie rasových a etnických skupin

- Makrosociologie (sociologie sociální změny, sociálních hnutí, světových systémů)

- Srovnávací a historická sociologie

- Sociologie organizace

- Sociologie ekonomického chování

- Sociologie práce a průmyslu

- Sociologie politických institucí

- Populační problémy a sociologické aspekty demografie

- Sociální ekologie a sociologie sociálního prostoru

- Sociologie lidských sídel (města a venkova)

- Sociologie sociální kontroly a deviantního chování

- Sociologie práva a normativních systémů

- Sociologie volného času a sportu

- Sociologie masových médií a masové komunikace

- Sociologie zdraví a nemoci

- Sociologie socializačního procesu a životního cyklu

- Sociologie rodiny a vzdělání

- A další [2]

Známí sociologové

Aron, Raymond, 1905 – 1983

Blau, Peter, 1918 - 2002

Boudon, Raymond, 1934-

Bourdieu, Pierre, 1930 - 2002

Collins, Randall, 1941 -

Comte, Auguste, 1798 – 1857

Cooley, Charles Horton, 1864 – 1929

Coser, Lewis, 1913 - 2003

Dahrendorf, Ralf, 1929 - 2009

Durkheim, Émile, 1858 – 1917

Garfinkel, Harold, 1917-

Geiger, Theodor, 1891 – 1952

Giddens, Anthony, 1938 -

Goffman, Erwing, 1922 – 1982

Homans, George C., 1910 - 1989

Lazarsfeld, Paul F., 1901 – 1976

Mannheim, Karl, 1893 - 1947

Marx, Karl, 1818 – 1883

Masaryk, Tomáš Garrigue, 1850 – 1937

Mead, George Herbert, 1863 – 1931

Merton, Bert K., 1910 - 2003

Mills, Charles W., 1919 - 1962

Pareto, Vilfredo, 1848 – 1923

Park, Robert Ezra, 1964 – 1944

Parsons, Talcott, 1902 – 1979

Schutz, Alfred, 1899 – 1959

Simmel, Georg, 1820 – 1918

Spencer, Herbert, 1820 – 1903

Thomas, William I., 1963 – 1947

Tönnies, Ferdinand, 1855 - 1936

Touraine, Alain, 1925 -

Weber, Max, 1864 – 1920 [4 s.198-204]

Použitá literatura

[1] Odmaturuj ze společenských věd. Vyd. 1. aktual. Dotisk. Brno: Didaktis, 2004. 224 s. ISBN 80-86285-68-5.

[2] HLADÍK, Jaroslav. Společenské vědy v kostce. Vyd. 1. Havlíčkův Brod: Fragment, 1996. 108 s. ISBN 80-7200-044-6.

[3] NOVOTNÁ, Eliška. Základy sociologie. Vyd. 1. Praha: Grada Publishing, 2008. 191 s. ISBN 978-80-247-2396-9.

[4] KELLER, Jan. Úvod do sociologie. Vyd. 4. rozř. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 1999. 204 s. ISBN 80-85850-25-7.