Sociální psychologie

Z WikiKnihovna
Přejít na: navigace, hledání

Autor: Veronika Víšková

Klíčová slova: sociální psychologie, společnost, jedinec, psychika

Synonyma: ---

Související pojmy:

nadřazené - společenské vědy, sociologie, psychologie
podřazené - socializace, interakce, komunikace, vztahy, skupiny


Sociální psychologie je věda nacházející se na pomezí sociologie a psychologie. Zabývá se jedincem ve vztahu ke společnosti - tím, jak je lidská psychika společností ovlivňována.[1] Předmětem jejího zájmu je konkrétní osoba žijící v konkrétních společenských podmínkách, zejména v podmínkách života malých skupin.[2]


Základní charakteristika

Sociální psychologie zkoumá, jak je člověk formován, jak se chová a co si myslí či pociťuje v tzv. sociálních situacích. Sociální situace vychází z přítomnosti jiných lidí nebo je výsledkem chování či činnosti těchto lidí. Přítomnost jiných lidí však nemusí být pouze bezprostřední, ale i imaginativní (představovaná) nebo implikovaná (naznačená).[3]

Podle Nakonečného[4] existují v rámci sociální psychologie dva základní směry: psychologický a sociologický.
Psychologický směr je zaměřen na jednotlivce v sociálním prostředí. Studuje chování, prožívání a zkušenosti jedinců ve společnosti a k jakým změnám uvnitř osobnosti v důsledku společenského života dochází.
Sociologický směr se zaměřuje spíše na skupinu jako významnou jednotku a také na procesy, které se odehrávají mezi jedinci. Objektem studia jsou zde mezilidské vztahy a interakce.

Historie

Sociální psychologie je relativně mladý vědní obor (jedna z nejmladších oblastí psychologie), její kořeny však sahají až k filozofickým myšlenkám z období antiky. První úvahy o sociálním chování můžeme najít u Platóna, Aristotela či představitelů hédonistické filozofické školy. Lidské chování ve společnosti bylo rovněž předmětem zájmu křesťanství. Z raně novověkých myslitelů se touto tematikou zabýval např. N. Machiavelli nebo T. Hobbes.[3]
Od poloviny 19. století se začaly formovat první koncepce, které lze považovat za předchůdce sociální psychologie jakožto vědy. Jedná se zejména o psychologii národů, psychologii davu a teorii instinktů sociálního chování. Důležitou charakteristikou všech těchto koncepcí je jejich zájem o pozadí sociálního chování a o vztah mezi individuálním a skupinovým vědomím.[1]
Ke vzniku a rozvoji samotné sociální psychologie došlo na přelomu 19. a 20. století. Její počátky byly negativně poznamenány velmi širokým pojetím předmětu studia, které zahrnovalo i zkoumání chování zvířat žijících ve skupinách. Pojem „sociální psychologie“ poprvé použil v roce 1897 J. M. Baldwin.[4] První publikace s touto tematikou však vyšly až v roce 1908 (W. McDougall a E. A. Ross), pročež je tento rok označován za počátek sociální psychologie jako vědní disciplíny.[2] Důležité impulsy, které přispěly k formování sociální psychologie, často přicházely z výrobní sféry. Pro kapitalismus mělo studium sociálního chování a mezilidských vztahů velký význam.[4]
Po první světové válce se ze sociální psychologie stala experimentální věda. Svou pozornost upínala především na malé skupiny, u kterých se experimenty prováděly nejsnáze.[1] Ve 30. letech došlo v rámci sociální psychologie k tzv. antropocentrickému obratu – výzkumy se začaly zaměřovat pouze na člověka a jeho sociální chování. 60. léta pak pro sociální psychologii znamenala návrat témat, která byla v době nadvlády behavioristického přístupu značně zanedbávána – např. prožívání sociálních situací, lidské emoce, vnímání, myšlení. Opět se začal prosazovat názor, že sociální chování je se všemi těmito aspekty nedílně spjato a jeho výzkum by s nimi tedy měl počítat.[4]

Myšlenkové proudy

Sociální psychologie není vnitřně zcela jednotnou vědou. V jejím rámci lze identifikovat několik myšlenkových proudů: behavioristický, psychoanalytický, kognitivistický, fenomenologický a symbolický interakcionismus. Rozdíly mezi těmito přístupy se projevují ve vnímání sociálně-psychologických jevů, jejich geneze a funkcí a také v odlišných konceptech a terminologii.[4]
Behaviorismus – tento přístup je spjat s teorií učení, jeho hlavním zájmem je pozorovatelné chování člověka, které je zkoumáno především pomocí experimentálních výzkumů. Přínosem behaviorismu pro sociální psychologii je jeho zájem o procesy sociálního učení, které jsou nedílnou součástí socializace. Nedostatkem je však přílišný důraz kladený na chování člověka a naopak opomíjení lidského vědomí, myšlení či citů, které jsou nicméně s chováním vždy spojeny. Představitelé: N. E. Miller a J. Dollard (teorie nápodoby), A. Bandura (teorie observačního učení), J. B. Rotter.
Psychoanalýza – její přínos pro sociální psychologii tkví zejména v chápání člověka jako dynamické osobnosti, která je formována jeho sociální a společenskou situací.[1] Jejím hlavním zájmem v oblasti sociální psychologie je tedy to, jakým způsobem společnost formuje postoje jednotlivců prostřednictvím socializace, a konflikty mezi přirozenými pudy člověka a společenskými normami. Podle Nakonečného[4] je ovšem otázkou, zda tato tematika stále spadá do oblasti sociální psychologie, nebo zda se už nejedná o psychologii společenskou, příp. kulturní. Představitelé: S. Freud, E. Fromm, K. Horney, H. S. Sullivan.
Kognitivismus – zkoumá sociální chování ve vztahu ke kognitivním (poznávacím) procesům člověka a způsobu vnímání druhých lidí i sebe sama. Jedná se o odlišný přístup nahlížení sociálních interakcí. Představitelé: S. Asch, F. Heider, K. Lewin (teorie pole).
Fenomenologie[4] – zabývá se tím, jak se jedinci v sociální interakci vzájemně prožívají a jak je jejich interakce tímto prožíváním dále ovlivněna. Tento směr se však v rámci sociální psychologie příliš nerozvinul. Představitelé: E. Husserl, M. Heidegger, J.-P. Sartre (sociální fenomenologie), M. Scheler (fenomenologie sympatie).
Symbolický interakcionismus – jedná se o umírněný behavioristický přístup[4]. Jeho hlavním zájmem jsou sociální interakce, během nichž dochází k utváření osobnosti člověka, jeho socializaci, přijímání hodnot společnosti. Mezilidské interakce jsou považovány za jednu z forem sociálního učení. Představitelé: G. H. Mead, Ch. H. Cooley, C. G. Rogers.

Vztah k jiným disciplínám

Sociální psychologie využívá poznatky několika blízkých vědních disciplín, zejména obecné psychologie, sociologie a kulturní (sociální) antropologie. S těmito disciplínami má sociální psychologie nejvíce společného, v mnohém se od nich ale také odlišuje. Od sociologie a kulturní antropologie zejména v tom, že se zabývá jedincem a jeho psychologickými procesy v sociálních situacích, kdežto zmíněné dvě disciplíny se zajímají spíše o velká sociální uskupení a obecné zákonitosti života ve společnosti.
Sociální psychologie a obecná psychologie[3] – sociální psychologie logicky z obecné vychází, navazuje na ni a doplňuje ji – pomáhá jí lépe pochopit psychiku člověka. Obecná psychologie se ale na rozdíl od sociální většinou nedívá na člověka jako na sociální bytost a často tak opomíjí vliv společenského prostředí na lidskou psychiku. Sociální psychologie má vlastní oblast zájmu i metody jejího zkoumání, musí však respektovat obecné psychologické principy. Někdy na ni bývá nahlíženo jako na aplikovanou klasickou psychologii.
Sociální psychologie a sociologie – sociální psychologie se zabývá jedincem v sociálních situacích a vztazích. Mezilidské vztahy, vztahy jednotlivců ke skupině či mezilidské interakce studuje především z hlediska jejich působení na lidskou psychiku. Sociologie se zaměřuje spíše na obecné zákonitosti sociálních procesů a mezilidských vztahů, společenské prostředí, členění společnosti, sociální systémy a skupiny.
Sociální psychologie a kulturní antropologie – kulturní antropologie se zabývá různými podobami lidské kultury a také tím, jak kultura ovlivňuje individuální chování. Její přínos pro sociální psychologii spočívá tedy v tom, že pomáhá pochopit vztah mezi socio-kulturními podmínkami a mentalitou lidí, kteří v daných podmínkách žijí.

Témata

Zde jsou příklady témat, kterými se sociální psychologie zabývá:

  • Socializace - začleňování člověka do společnosti, přijímání jejích norem a hodnot, jež následně umožňuje aktivní účast na společenském životě. Navazování vztahů s druhými lidmi.
  • Mezilidské vztahy – studium psychologické stránky mezilidských vztahů, jejich utváření, fungování a rozvíjení.
  • Mezilidské interakce - opět zájem o psychologické aspekty mezilidských interakcí, o jejich vznik, průběh a výsledky. Pozornost je věnována zejména interakcím jedinec-jedinec a jedinec-malá skupina.
  • Skupiny - způsoby, jak se jedinec stává členem skupiny a funguje v ní. Analýza chování jednotlivých individuí uvnitř sociálních skupin a vlivu společenských celků na chování individuí.
  • Role - studium utváření rolí a pozic jedince ve skupinách.
  • Zákonitosti a průběh komunikace.
  • Utváření a přijímání postojů, stereotypů, norem.

Některé významné osobnosti a teorie (dle Nakonečného[4]):

  • K. Lewin: experimenty s malými skupinami
  • L. L. Thurstone: nová metoda měření postojů a hodnot
  • J. L. Moreno: sociometrie jako metoda měření vztahů ve skupinách
  • G. H. Mead: teorie symbolického interakcionismu
  • R. Linton: teorie role
  • N. E. Miller a J. Dollard: teorie nápodoby
  • G. C. Homans: teorie malých skupin, sociálního chování a výměny hodnot v sociálních interakcích
  • H. S. Sullivan: interpersonální teorie osobnosti
  • J. B. Rotter: teorie sociálního učení
  • L. Festinger: teorie kognitivní disonance
  • F. Heider: teorie sociální percepce
  • J. W. Thibaut a H. H. Kelley: teorie sociální interakce
  • E. E. Jones: teorie ingraciace (zavděčování se)

Metody výzkumu

Sociálně-psychologický[4] výzkum se zaměřuje na studium determinant lidské psychiky a využívá nejčastěji následující metody sběru a vyhodnocování dat: pozorování, dotazování, experiment, měření postojů a sociometrii. Ojediněle bývá používána i analýza výtvorů nebo dokumentů zachycujících nějaké události či sociálně-psychologické jevy (vyhodnocování pomocí obsahové analýzy). Uvedené metody se od sebe vzájemně liší tím, do jaké míry lze ze získaných dat vyvozovat závěry o příčinných souvislostech a do jaké míry lze výsledky výzkumů zobecňovat na populaci.[5]
Cílem pozorování je popis sledovaného jevu, jeho vývoje a změn. Při pozorování sociálního chování je však třeba mít na paměti, že jsme schopní zachytit pouze vnější projevy chování, ale ne jeho motivy.
Metoda dotazování může být uskutečňována trojím způsobem: jako osobní interview, telefonické interview nebo písemné dotazování prostřednictvím dotazníku. V sociální psychologii je často využívána metoda standardizovaného osobního rozhovoru, dotazníku bývá užíváno při měření postojů.
Sociometrie se zaměřuje na studium malých skupin a vztahů mezi jejich členy. Výsledkem této metody výzkumu je tzv. sociogram – graf, který zobrazuje síť vztahů (pozitivních i negativních) mezi členy skupiny, jaké mají jednotliví členové v rámci skupiny postavení nebo jestli ve skupině existují nějaké frakce.
Experiment je ze všech uvedených metod nejobjektivnější, ale také nejnáročnější – musí být zajištěna přísná kontrola zkoumaných závislých a nezávislých proměnných. Při splnění podmínek ale výzkumníkovi umožňuje na základě získaných informací vyvozovat závěry o tom, jestli a jaké změny v nezávisle proměnné způsobují změny u závisle proměnné – tedy jestli mezi nimi existuje kauzální vztah. Někteří odborníci nicméně považují experimenty za příliš umělé a upozorňují na omezenost jejich využití v sociálně-psychologickém výzkumu, zejména z důvodu specifické povahy (kulturní zakotvení, podmíněnost mnoha faktory) sociálního chování a jeho podnětů.[4][5]

Poznámky

  1. 1,0 1,1 1,2 1,3 ČÍŽKOVÁ, Jitka. Přehled sociální psychologie. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2000. 181 s. ISBN 8024401509.
  2. 2,0 2,1 KOHOUTEK, Rudolf. Základy sociální psychologie. Brno: Cerm, 1998. 181 s. ISBN 8072040642.
  3. 3,0 3,1 3,2 LAŠEK, Jan. Kapitoly ze sociální psychologie. Hradec Králové: Gaudeamus, 2003. 115 s. ISBN 8070415339.
  4. 4,00 4,01 4,02 4,03 4,04 4,05 4,06 4,07 4,08 4,09 4,10 NAKONEČNÝ, Milan. Sociální psychologie. Vyd. 1. Praha: Academia, 1999. 287 s. ISBN 8020006907.
  5. 5,0 5,1 HEWSTONE, Miles, ed. a Stroebe, Wolfgang, ed. Sociální psychologie: moderní učebnice sociální psychologie. Vyd. 1. Praha: Portál, 2006. 769 s. ISBN 80-7367-092-5.

Použitá literatura

  • ČÍŽKOVÁ, Jitka. Přehled sociální psychologie. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2000. 181 s. ISBN 8024401509.
  • HEWSTONE, Miles, ed. a Stroebe, Wolfgang, ed. Sociální psychologie: moderní učebnice sociální psychologie. Vyd. 1. Praha: Portál, 2006. 769 s. ISBN 80-7367-092-5.
  • KOHOUTEK, Rudolf. Základy sociální psychologie. Brno: Cerm, 1998. 181 s. ISBN 8072040642.
  • LAŠEK, Jan. Kapitoly ze sociální psychologie. Hradec Králové: Gaudeamus, 2003. 115 s. ISBN 8070415339.
  • NAKONEČNÝ, Milan. Sociální psychologie. Vyd. 1. Praha: Academia, 1999. 287 s. ISBN 8020006907.
  • ŘEZÁČ, Jaroslav. Sociální psychologie. Brno: Paido - edice pedagogické literatury, 1998. 268 s. ISBN 8085931486.