Sociální lékařství

Z WikiKnihovna
Přejít na: navigace, hledání

Autor: Michaela Kouřilová

Klíčová slova: lékařství, společnost, zdraví

Synonyma: ---

Související pojmy:

nadřazené - lékařství, zdravotnictví, péče o zdraví
podřazené - ---


Charakteristika

„Sociální lékařství je vědní, medicínský a interdisciplinární obor, který se zabývá zdravím populace a péčí o zdraví ve společnosti.“[1]

Sociální lékařství je jedním ze základních medicínských předmětů. Je to interdisciplinární obor, který vznikl na počátku 20. století. Za cíl si klade popis, rozbor a hodnocení zdravotní situace ve společnosti, aby mohlo přispět ke zlepšení zdraví lidí. Konkrétně pomocí studia zdravotního stavu včetně zdravotních zvyklostí a potřeb občanů. Díky tomu může optimalizovat systém péče o zdraví, a to pomocí zdravotní politiky, zdravotních programů, soustavy zdravotnických služeb nebo např. právních opatření.[2]

Předmětem studia sociálního lékařství je vliv společenských faktorů na zdraví. Dalo by se říci, že faktory medicínské jsou v zájmu oboru až na druhém místě za faktory společenskými.

Tento obor chápe jedince jako součást společenství, jako jednotku společenské struktury, prvek, který je charakterizovaný společenskými vazbami. Ke zkoumání jeho zdravotních stavů a potřeb je proto potřeba zapojit vedle medicíny také jiné obory, jako je na příklad ekonomie, sociologie, právo a legislativa, psychologie, demografie, ekologie nebo statistika a informatika.


Zařazení oboru

Sociální lékařství patří do skupiny sociomedicínských oborů, které spolu se základními biomedicínskými a klinickými biomedicínskými obory tvoří množinu lékařských oborů.

Sociální lékařství je oborem, který využívá poznatky z biomedicínské teorie a převádí je do praxe v řízení zdravotnictví. Vědecké poznatky využívá jako základ, na kterém buduje metodiku, jak co nejlépe organizovat, řídit a rozdělovat zdravotnické služby v rámci celé společnosti.

Objektem zájmu sociálního lékařství jsou celé populační skupiny i s jejich vztahy s prostředím, na základě podmíněném historickými a společenskými podmínkami. Zkoumají se hlavně názory, postoje, jednání a požadavky populačních skupin na zdravotnické služby.


Poslání oboru a jeho definování pomocí základních funkcí

  1. Funkce poznávací a metodická se zaměřuje na jevy, vztahy a hypotézy, které lze definovat, měřit a ověřit.
  2. Funkce hodnotová, postojová a morální zkoumá morální aspekty rozhodování v rámci zdravotní péče. Základní oblastí je lékařská etika.
  3. Funkce výchovná má základ ve vzdělávání všech zdravotnických pracovníků, ale také ve výchově orientované na celou občanskou veřejnost.
  4. V rámci funkce aplikační a formativní se připravují návrhy a opatření, které by měly přispět ke zkvalitňování systému zdravotní péče. Obecně sem bývá řazena problematika řízení zdravotnictví.
  5. Funkce koordinační a integrační. V této funkci se SL snaží o nalezení obecných zákonitostí a určujících vztahů mezi životním stylem, prostředím, zdravotnickými službami a úrovní či rozložením zdraví.[3]


Základní metody

které sociální lékařství používá:

  • epidemiologické
  • sociologické
  • demografické
  • statistické
  • historické
  • systémová analýza a syntéza[4]


Historie

Obor sociální lékařství vznikl na počátku 20. století, přestože jeho kořeny sahají až do antiky a ještě mnohem dál. Samostatně se obor začal rozvíjet po 1. světové válce. Tehdy navázal na poznatky sociálně-zdravotní péče, kterou rozvíjeli prof. František Procházka a prof. František Hamza. Další vlivnou koncepcí byly anglosaské zkušenosti uvedené do Československa prof. dr. H. Pelcem ještě před 2. světovou válkou. Poté bylo dalším významným krokem oboru zapojení šířeji pojímané epidemiologie, informatiky a systémového přístupu.[5]

V současné době je základním opěrným pilířem evropská zdravotní strategie vypracovaná Světovou zdravotnickou organizací.[6] Další zlepšení a změny vznikají na základě předávání zkušeností jednotlivých zemí.


Poznámky

  1. GLADKIJ, Ivan a Zdenka KOLDOVÁ. Propedeutika sociálního lékařství. 3., upr. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2005, 176 s. ISBN 80-244-1120-2. S. 6.
  2. GLADKIJ, Ivan a Zdenka KOLDOVÁ. Propedeutika sociálního lékařství. 3., upr. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2005, 176 s. ISBN 80-244-1120-2. S. 6.
  3. HOLČÍK, Jan, Adolf ŽÁČEK a Ilona KOUPILOVÁ. Sociální lékařství. #, nezměn. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2006, 137 s. ISBN 80-210-3954-x. S. 7-8.
  4. ZAVÁZALOVÁ, Helena. Sociální lékařství a veřejné zdravotnictví. 2. přeprac. a dopl. vyd. Praha: Karolinum, 2002, 154 s. ISBN 80-246-0467-1. S. 10.
  5. GLADKIJ, Ivan a Zdenka KOLDOVÁ. Propedeutika sociálního lékařství. 3., upr. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2005, 176 s. ISBN 80-244-1120-2. S. 6.
  6. GLADKIJ, Ivan a Zdenka KOLDOVÁ. Propedeutika sociálního lékařství. 3., upr. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2005, 176 s. ISBN 80-244-1120-2. S. 6.


Použitá literatura

  • GLADKIJ, Ivan a Zdenka KOLDOVÁ. Propedeutika sociálního lékařství. 3., upr. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2005, 176 s. ISBN 80-244-1120-2.
  • HOLČÍK, Jan, Adolf ŽÁČEK a Ilona KOUPILOVÁ. Sociální lékařství. 3., nezměn. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2006, 137 s. ISBN 80-210-3954-x.
  • KOLDOVÁ, Zdenka. Nové kapitoly ze sociálního lékařství. 1. vyd. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1996, 63 s. ISBN 80-7067-682-5.
  • MÜLLER, Čestmír. Kapitoly ze sociálního lékařství. Dotisk 2. vydání. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1990, 90 s.
  • ZAVÁZALOVÁ, Helena. Sociální lékařství a veřejné zdravotnictví. 2. přeprac. a dopl. vyd. Praha: Karolinum, 2002, 154 s. ISBN 80-246-0467-1.