Sociální kontrola

Z WikiKnihovna
Přejít na: navigace, hledání

Autor: Lumír Czech

Klíčová slova: sociologie, sociální norma, sociální deviace, sociální role, sociální skupina

Synonyma: ---

Související pojmy: sociální deviace, sociální role

  1. nadřazené: socializace, konformita, sociální exkluze, společenský řád, stabilita společnosti, sociální skupina
  2. podřazené: sociální norma, sankce


Definice

Obsah tohoto sociologického pojmu není zcela ustálen. Vyvíjí se od 19. století do současnosti a pravděpodobně se bude vyvíjet i nadále. V tradičních společnostech byl jedinec podrobován neustálé a všudypřítomné sociální kontrole. Rozvoj moderních společností způsobil pokles její celkové míry. A to především z důvodu urbanizace, která umožnila velkému počtu lidí seznámit se s rolí cizince, který byl v tradiční společnosti symbolem nedůvěry. Každý z významných autorů zabývajících se sociální kontrolou jej definuje trochu odlišně, často v závislosti na paradigmatu, ve kterém pracuje. Logicky se potom odlišují i jednotlivé typologie sociální kontroly. Sociální kontrola je mechanismem či procesem, který reguluje individuální a skupinové chování vedoucí ke konformitě a souhlasu se stanovenými normami. V praxi se jedná o „konfrontaci reálného jedince nebo skupiny s kolektivně sdílenými hodnotami a normami tohoto chování, průběžně prováděná účastníky sociální interakce. Zjišťuje deviaci od standardů společenského soužití a jako regulativní mechanismus směřuje k jejich odstranění prostřednictvím sankcí.“[4] Každá instituce, sociální skupina či organizace uplatňuje sociální kontrolu jako svůj imanentní seberegulační prvek. Tím, že je instituce svou pouhou existencí závazným vzorem chování, určuje, které chování je správné či špatné. Konkrétní způsob chování, který je v rozporu s kolektivně sdílenými vzorci chování a hodnotami společnosti nebo sociální skupiny, které je daný jedinec členem, je považováno za deviantní. Funkcí sociální kontroly je udržovat daný sociální řád tím, že se jedinci vůči němu budou chovat konformně.


Užší a širší pojetí

Vzhledem k úzké provázanosti sociální kontroly se sociálními institucemi, se sociální kontrola v rámci širšího pojetí vztahuje ke kategorizaci samotných institucí. Zaměřuje se na podmiňování částí sociálního celku celkem samotným s ohledem na cíle, normy a hodnoty. Užší pojetí charakterizují sociální kontrolu jako konkrétní nástroje a mechanismy vynucující určité chování na členech konkrétního sociálního útvaru.[2]


Funkcionalismus vs. konfliktualismus

Funkcionalistické paradigma nahlíží na sociální kontrolu jako na nezbytnou součást společnosti, kterou udržuje při životě. Funkcí sociální kontroly je zajišťování stability společnosti předcházením závažným porušování norem, což by vedlo ke zhroucení společenských institucí. Podle funkcionalistů by to mělo za následek vznik chaosu. Konfliktualisté vidí v sociální kontrole možnost jejího snadného zneužití mocenskými skupinami za účelem vlastního zájmu. Může tak docházet k zvýhodňování jedněch skupin nad jinými.[3]


Vnitřní a vnější kontrola

Vnitřní kontrolu tvoří vědomí jedince o společenských normách jako měřítku, které je mu přirozeně vlastní, zatímco vnější kontrola spočívá v existenci a aplikaci pozitivních a negativních sankcí.[3] Sociální kontrola je přítomna na všech úrovních společenské organizace. „Dokonce i malá skupina lidí, která se schází jen příležitostně, musí rozvinout své mechanismy kontroly, nemá-li se skupina ve velmi krátké době rozpadnout.“[1] Na celospolečenské úrovni lze identifikovat univerzální prostředek sociální kontroly, a to násilí. Jak ve fyzické formě, tak i symbolické. Jeho legitimním uplatňovatelem je stát, který skrze zákony a nařízení, které jsou v ideologickém pohledu západního světa vytvářeny veřejností, určuje povolené způsoby chování a také sankce, které jsou potažmo také legitimní. Důležitějším prostředkem je však zastrašování, neboť samotná existence možnosti sankce je důležitým prvkem ovlivňující chování jedince. „Extrémní vzdor vůči mravům naší zvláštní společnosti, která má velmi rafinovaný kontrolní aparát, může vést ještě k jinému důsledku, že člověk je za všeobecného souhlasu označen za nemocného.“[1] Sociální kontrola tak úzce souvisí se sociální deviací.

Autoři

Mezi nejvýznamnější osobnosti zabývající se sociální kontrolou patří E. A. Ross, R. E. Park, E. W. Burges, G. H. Mead, G. Gurvitch, G C. Homans a T Parsons.


Použitá literatura

  1. BERGER, Peter, L. Sociální konstrukce reality: pojednání o sociologii vědění. 1. vyd. Brno: CKD, 1999. 214 s.
  2. GEIST, Bohumil. Sociologický slovník. Praha: Victoria Publishing, 1993. 647 s.
  3. JANDOUREK, Jan. Úvod do sociologie. 1. vyd. Praha: Portál, 2003. 231 s.
  4. Velký sociologický slovník. I., A-O. Praha: Karolinum, 1996. 747 s.