Sociální komunikace

Z WikiKnihovna
Přejít na: navigace, hledání

Autor: Marie Indráková

Klíčová slova: verbální komunikace, nonverbální komunikace, interpersonální komunikace, komunikační řetězce

Synonyma: sdělování

Související pojmy:

nadřazené: komunikace, sociální interakce

podřazené: mimika, gestika, pantomimika, posturika, haptika, kinezika


Charakteristiky

Sociální komunikaci můžeme definovat jako specifické spojení mezi lidmi prostřednictvím předávání a přijímání významů. Jak vyplývá z názvu, je zřejmé, že závisí na společenské činnosti, vzájemném působení a společenských vztazích. Jedná se tedy o sdělování ve skupině lidí. Slovo communicare má v latinském slovníku ekvivalent participare, tj. spolupodílet se s někým na něčem. Pro kybernetiku je komunikace předávání informací mezi komunikátorem a komunikantem. V psychologii se při komunikaci klade důraz na sebeprezentaci a sebepotvrzování. Sociální komunikace je široký pojem, který nezahrnuje jen komunikaci mezi lidmi, ale také komunikaci člověka s přírodou, kde patří i rozmlouvání s Bohem nebo s bohy.


Komunikační proces

Součástí komunikačního procesu je:

Komunikátor, který vysílá zprávu.

Komunikant, který přijímá vyslanou zprávu.

Komuniké, vysílaná zpráva.

Komunikační kanál je cesta, kterou je informace posílána.


Vývoj

Dosavadní vývoj sociální komunikace můžeme rozdělit na období komunikace řečové, období dokumentové a období elektronické komunikace. „Obdobně McLuhan rozlišuje ve svém díle dosavadní dějiny lidstva do tří hlavních etap, když píše o době orální, fonetické a elektrické. Rozhodujícími médii jsou v těchto epochách řeč, fonetické písmo (abeceda) a elektřina.“[1 s.69]


Dělení

Sociální komunikace se základně rozděluje na přímou a nepřímou:

1. Přímá komunikace je základem mezilidských vztahů, jde o přímý kontakt dvou a více živých bytostí.

2. Nepřímá komunikace je zprostředkována komunikačními médii. Vznikla s objevem písma a dnes je nejvíce spojována s informačně komunikačními technologiemi.


Dále se sociální komunikace dělí podle charakteru prostředků a způsobu zprostředkování na komunikace verbální a neverbální:

A. Verbální komunikace obsahuje výrazy mluvené či psané a další odvozené znakové soustavy, jako jsou jazyky vědecké a umělecké. Jedná se o elementární způsob předávání a přijímání významů mezi lidmi. Významem se myslí vše o čem lidé mezi sebou komunikují, mohou to být informace, emoce, poznatky, hodnoty, dovednosti, postoje, ideály, normy.

B. Neverbální komunikace nebo také řeč těla tvoří až 55 % z našeho celkového vystupování. Zahrnuje gesta, mimiku, postoje, pohyby těla, dotyky. Často je opomíjena na úkor komunikace verbální, což může vést k mnohým nedorozuměním v přímé sociální komunikaci, kdy například komunikant dává najevo svůj postoj nonverbálními prostředky, přičemž komunikátor to dekóduje špatně nebo vůbec. Oproti verbální komunikaci mnohem lépe vypovídá o skutečné povaze člověka, tím, že je často bezprostřední a nelze ji fingovat.

Paralingválními jevy nazýváme soubory vokálních projevů na pomezí mezi neverbálními mimohlasovými prostředky a mluvenou řečí. Řadíme zde tempo mluvy, intonaci, barvu hlasu, frázování, pazvuky. „Paralingvální prostředky mohou být tedy jak více či méně dané (vrozené), tak postupně v životě nabyté, přičemž některé z nich se mohou stát zlozvykem, jichž se mluvčí obtížně zbavují.“ [1 s.74]

Předpokladem dobrého řečníka je tedy zvládnutí nejen verbální komunikace, ale i řeči těla a prajazykových projevů.


Komunikační modely

„Komunikačním modelem rozumíme schéma či vzor, který ukazuje jakou má tato komunikace strukturu, jaký je v ní řád, jak funguje.“[3 s.20-21]

Model komunikačního řetězce od Grahama Bella, spojující vysílač s přijímačem pomocí komunikačního kanálu, byl aplikován na sociální komunikaci, kdy na místě vysílače byl viděn řečník a na místě přijímače posluchač.

Claude. E. Shannon a Warrena Weaver mluví o komunikačním modelu jako o informační zdroji, který vybere požadovanou zprávu z množiny možných zpráv, předá ji vysílači (kodér), který ji změní v signál, zpráva je tedy přenášena komunikačním kanálem od vysílače k přijímači (dekodér), poté, co přijímač obdrží podnět, změní signál zpátky na zprávu a předá ji cíli. Během doby, kdy signál proudí komunikačním kanálem prochází přes zdroj rušení – šum.

Karel Jaspers mluví o tzv. naslouchající sounáležitosti a otevřené odpovědnosti mezi dvěma komunikanty. Naslouchající sounáležitost chápe jako schopnost porozumění druhému. Odpovědnou otevřenost pak, jako uplatnění své vůle vyjít druhému vstříc, aby mohl lépe pochopit kořeny svého vlastního uvažování, tato schopnost je zabudována v osobnostním fondu (endoceptu) člověka.


Použitá literatura

1. CEJPEK, Jiří. Informace, komunikace myšlení: úvod do informační vědy. Vyd. 2. Praha : Karolinum, 2008. 233 s. ISBN 978-80-246-1037-5.

2. JANOUŠEK, Jaromír. Sociální komunikace. In Sociální psychologie. Jozef Výrost; Ivan Slaměník ed. 2. přepracované a rozšířené vydání. Praha : Grada, 2008. (217-232 s.). ISBN 978-80-247-1428-8.

3. KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Jak si navzájem lépe porozumíme: kapitoly z psychologie sociální komunikace. Vyd.1. Praha : Svoboda, 1988. 235 s. il. (Členská knižnice)

4. MIKULÁŠTÍK, Milan. Komunikační dovednosti v praxi. Vyd.1. Praha : Grada, 2003. 361 s. ISBN 80-247-0650-4

5. PEASE,Allan. Řeč těla: Jak správně porozumět druhým z jejich gest, mimiky a postojů těla. Vyd.1. Praha : Portál, 2001. 137 s. ISBN 80-7178-582-2.

6. SHANNON, Claudie. E; WEAVER, Warren. The mathematical theory of communication. Urbana : University of Illinois Press, 1998. 125 s. ISBN 0252725484.