Sémiotika

Z WikiKnihovna
Přejít na: navigace, hledání

Autor: Petr Kalíšek

Klíčová slova: znak, význam znaků, znakové systémy, písmo, komunikace

Synonyma: věda o znakových systémech, sémiologie

Související pojmy:

nadřazené - komunikace, estetika, logika
podřazené - sémantika, semióza, jazyk, konotace, denotace


Charakteristika

Sémiotika (z řeckého sémeion - „znak“), někdy označována jako sémiologie, se zabývá teorií znaků, jejich správnému porozumění a výkladu vždy v určitém kontextu. Předmětem studia a výzkumu jsou znaky, které jsou mnohdy seskupeny v obsáhlých i relativně jednoduchých znakových systémech, jež se řídí určitými pravidly. Nejúčinnějším sémiotickým systémem je přirozený jazyk. Podle Doubravové je sémiotikou myšlena „nauka o významu a smyslu znaků“.[1] Jedná se o interdisciplinární obor, který je kromě matematiky a logiky spojený i s lingvistikou, teorií umění, psychologií, informatikou, informační vědou i přírodními vědami apod., které tvoří tzv. sémiosféru. V oblasti zájmu sémiotiky se nacházejí tyto 3 entity: uživatel, znak a vyvozené významy.

Aby se určitá osoba, předmět, či událost stala znakem, musí projít procesem semiózy. Tento postup je založen buď na pojmenování, či na označování. Pojmenování pak znamená přiřazení či vytvoření nového výrazu v přirozeném jazyce k danému jevu. Označováním je myšleno přidávání určitého symbolu či signálu.

Všeobecně přijímány jsou 3 poddisciplíny sémiotiky:

sémantika (řeší proces oddělení označované od označujícího a jejich vztah);

syntax (zabývá se vztahy jednotlivých znaků);

• pragmatika (jaké vztahy má interpret s označeným).[2]

Základní sémiotické metody

Tyto metody slouží k semióze neboli transformaci předmětu, události či emoce na znaky.

Interpretace

Když interpretujeme, přisuzujeme nějakému jevu jeho příčiny. Tento systém využívali již šamani v prvotních primitivních uskupeních na počátku vývoje naší kultury. Mezi výhody patří interdisciplinarita, slabou stránkou je existence předsudků a pověr, které mohou zkreslovat skutečnost.

Formalizace

Při formalizaci se soustředíme na strukturu znaku nebo systému znaků tím, že nahradíme např. znaky přirozeného jazyka pouhými symboly.

Jazyková analýza

Společně s interpretací se jedná o velmi starou metodu. Zkoumá výstavbu textu či lingvistické prostředky.[3]

Historie a osobnosti

Počátky tohoto vědního oboru můžeme najít už ve starověké Číně a Indii. Podrobnějšímu studiu se věnovali filozofové ve starověkém Řecku ve 4. a 3 století před naším letopočtem. Mezi nejvýznamnější z nich pak patří Aristoteles, Platón a Sokrates a mnozí stoikové.[4] Tehdy teorie vyjádření a znaků spadala pod jeden z hlavních oborů poznání, logiku. Množství přístupů a pojetí je charakteristické jak historii, tak i v současné teorii sémiotiky. Na přelomu 2. a 3. století po Kristu přišel se slovem sémiotiké římský lékař Claudius Galenos, jenž vztahoval tento pojem k příčinám chorob pacientů.

V raném středověku se se dané problematikou zaobíral i představitel církve a filozof Isidor ze Sevilly. Později (12. století) jsou s vývojem spojení scholastikové (Tomáš Akvinský aj.).[5]

Z novověkých filozofů zmiňme Johna Locka, který „znovuobjevil“ a uvedl pojem sémiotiké do jeho dnešního kontextu. Mezi další výrazné osobnosti sémiotiky patří i Švýcar Ferdinand de Sassure, jehož specializace v lingvistice pomohla k formování této části v 19. století. Jeho neméně významným současníkem byl americký filozof a matematik Charles Sander Peirce, známý mj. pro svou triadickou koncepci. Ve 20. století se o rozvoj oboru výrazně zasadil rakouský psychiatr Sigmund Freud, jenž využíval při terapii svých pacientů metody výkladu snů a asociací. Mezi nejvýznamnější sémiotiky současnosti patří italský spisovatel a akademik Umberto Eco. V České republice se touto problematikou blíže zabývá Josef Šlerka.[6]

Znak

Jedná se o klíčový pojem sémiotiky, který slouží jako základní jednotka výzkumu a porozumění problematice. Znakem může být jakýkoliv materiální předmět, vlastnost či událost - vše, co disponuje možností přenosu informace, a který je následně čitelný a interpretovatelný.[7] Znak má dva neoddělitelné aspekty: to, co označuje a to, co je jím označováno. Vztahy mezi nimi jsou základem pro sémiotiku.[8] Kvůli množství přístupů a pojetí neexistuje unifikovaná klasifikace. Zde jsou uvedena 2 možná základní rozdělení.

Členění vztahů mezi tím, co znak říká a co je označováno:

• motivované znaky - podobnost, logická souvislost (u jazykových znaků např. citoslovce, značky na letištích, složení prvků);

• konvenční znaky - nahodilý vztah (většina jazykových znaků);

• obsahující obě vlastnosti (dopravní značky).


Rozdělení znaků (znakových systémů) podle proměnlivosti:

• stabilní (např. Morseova abeceda);

• proměnlivé (např. živé přirozené jazyky);

• institucionálně měněné (již zmíněný systém dopravních značek).

Poznámky

  1. DOUBRAVOVÁ, Jarmila. Sémiotika v teorii a praxi: proměny a stav oboru do konce 20. století. Vyd. 1. Praha: Portál, 2002. S. 9. ISBN 80-717-8566-0.
  2. DOUBRAVOVÁ, Jarmila. Sémiotika v teorii a praxi: proměny a stav oboru do konce 20. století. Vyd. 1. Praha: Portál, 2002. S. 29. ISBN 80-717-8566-0.
  3. ČERNÝ, Jiří a Jan HOLEŠ. Sémiotika. Vyd. 1. Praha: Portál, 2005. S. 35-36. ISBN 80-717-8832-5.
  4. ČERNÝ, Jiří a Jan HOLEŠ. Sémiotika. Vyd. 1. Praha: Portál, 2005. S. 22-34. ISBN 80-717-8832-5.
  5. DOUBRAVOVÁ, Jarmila. Sémiotika v teorii a praxi: proměny a stav oboru do konce 20. století. Vyd. 1. Praha: Portál, 2002. S 41. ISBN 80-717-8566-0.
  6. ZAJÍČEK, Samuel. FILOZOFICKÁ FAKULTA UNIVERZITY KARLOVY V PRAZE. Prezentace kandidátů. [online]. 2012 [cit. 2013-04-27]. Dostupné z: http://www.cuni.cz/FF-9051.html#textanch82
  7. TONDL, Ladislav. Mezi epistemologií a sémiotikou: deset studií o vztazích poznání a porozumění významu. Vyd. 1. Praha: Filosofia, nakl. Filosofického ústavu AV ČR, 1996. S. 22. ISBN 80-700-7076-5.
  8. HAWKES, Terence. Strukturalismus a sémiotika. Vyd. 1. Brno: Host, 1999. S. 15. ISBN 80-860-5562-0.

Použitá literatura

  • ČERNÝ, Jiří a Jan HOLEŠ. Sémiotika. Vyd. 1. Praha: Portál, 2005, 363 s. ISBN 80-717-8832-5.
  • DOUBRAVOVÁ, Jarmila. Sémiotika v teorii a praxi: proměny a stav oboru do konce 20. století. Vyd. 1. Praha: Portál, 2002, 159 s. ISBN 80-717-8566-0.
  • HAWKES, Terence. Strukturalismus a sémiotika. Vyd. 1. Brno: Host, 1999, 174 s. ISBN 80-860-5562-0.
  • TONDL, Ladislav. Mezi epistemologií a sémiotikou: deset studií o vztazích poznání a porozumění významu. Vyd. 1. Praha: Filosofia, nakl. Filosofického ústavu AV ČR, 1996, 223 s. ISBN 80-700-7076-5.
  • ZAJÍČEK, Samuel. FILOZOFICKÁ FAKULTA UNIVERZITY KARLOVY V PRAZE. Prezentace kandidátů. [online]. 2012 [cit. 2013-04-27]. Dostupné z: http://www.cuni.cz/FF-9051.html#textanch82

Doporučená literatura