Rukopis

Z WikiKnihovna
Přejít na: navigace, hledání

Autor: Simona Střalková

Klíčová slova: typ dokumentu, vývoj knihy, vývoj rukopisu, písmo

Synonyma: manuskript (lat. manuscriptum), chirograf (řec. chirographum)

Související pojmy:

nadřazené – vývoj knihy, paleografie

podřazené – písmo


Charakteristika

Rukopis může být definován jako[1]:

  1. písemný dokument, jehož text je zaznamenán ručně
  2. textová předloha pro sazbu, psaná strojem, ručně nebo tištěná na počítači
  3. pojem z oblasti individuálního stylu umělecké skupiny, školy, jednotlivce. V sochařství se týká způsobu opracování povrchové vrstvy materiálu, v malířství způsobu nanášení barvy na podklad. Má významnou úlohu při dataci, ověření autorství a pravosti díla a při jeho identifikaci.

Rukopis (nebo též manuskript, z lat. manu scriptus"napsáno rukou") v nejobecnějším slova smyslu chápeme jako ručně psanou knihu či dokument. Před vynálezem tisku se všechny dokumenty (obzvláště pak literární díla) mohla rozmnožovat pouze rukopisy.

Pomocnou vědou historickou, která se zabývá studiem písma, grafických znaků, vývojem psaní, psacích látek či vývojem ručně psaných rukopisů je paleografie.


Vývoj rukopisu

Počátky rukopisu


Vývoj ručně tvořeného dokumentu můžeme sledovat už od dob rytí značek a nápisů do tvrdého materiálu, např. značky ryté ostrým předmětem do dřevěné destičky pokryté voskem či klínové písmo vytvořené rydlem na plochou destičku z hlíny, která se následně vysušila či vypálila.

Ve starověku se ke psaní nejvíce užíval papyrus, který se obyčejně stáčel do formy závitku či svitků (volumen, později rotulus). Na závitek se psávalo rovnoběžně s podélnou stranou, ale obyčejně v oddělených sloupcích. Velikost závitků nebyla stejná, některé dosahovaly délky několika metrů. Pokud mělo být dílo obsáhlejší, bylo potřeba závitků více. Tyto jednotlivé závitky a respektive části díla se pak nazývaly volumina nebo tomi. Papyrové rukopisy byly mnohdy bohatě zdobené ilustracemi a ve zlomcích jsou dochovány dodnes.

S nástupem pergamenu byla vytvořena forma knihy (kodex). Ta sice byla známa už předtím, avšak teprve s nástupem pergamenu se stala pravidlem. Ale i pergamenové rukopisy mívaly ještě někdy formu závitků. Nejstarší dochované pergamenové rukopisy pochází ze 3. století n. l. Od tohoto období se pak užívání pergamenu k psaní knih rozmáhá stále více.


Kniha evropského středověku


Od pádu Západořímské říše r. 476 je datován začátek období středověku. Střediska kultury se přenášejí do západní Evropy, kde vznikají nejstarší literární památky v národním jazyce zhruba v období od 9. do 13. století. Knihy vznikají především v klášterních a kapitulních písárnách (skriptoriích).

Kniha v této době dostala podobu kodexu, tedy knihy v našem slova smyslu. Od svitků se až na výjimky upouštělo. Nastoupil svazek pergamenových listů vnitřně členěný na vrstvy, svázané do kožené nebo jiné vazby. Na vazbě se rozhodně nešetřilo, jednalo se často o nákladné zlatnické práce, kdy se vazba zdobila plastikami či osazovala drahokamy.

Psacími nástroji této i pozdější doby bylo jednak olůvko, jímž se pergamenový list nalinkoval, dále pak pero ze seříznutého brku nebo rákosové pero a inkoust z duběnek nebo zelené skalice.

Písmem západní Evropy byla latinka, která průběžně nabývala různých tvarů a forem. → Nejvýznamnějším písmem raného středověku se stala unciála (vznikla již ve 2. století n. l, užívala se jako typické knižní písmo křesťanství). Z této převládající formy písma vznikla různá písma národní, která byla brzy potlačena karolinskou minuskulí (9. století). Ta pak ovládla celý západ Evropy, jen s výjimkou Irska. Od 12. století se rozšiřuje nový styl – gotika. Gotické písmo je charakteristické lomením písmen. Tato deformace latinky vytvořila písmo, z něhož se v Německu od 12. století vyvinuly fraktura a švabach, písma, která ve střední Evropě později přijal knihtisk a jimiž jsou psány i tištěny naše česky psané literární památky až do pol. 19. století. V 15. století se v psané knize setkáváme i s tzv. písmem humanistickým – antikvou. Antikva vznikla v Římě, brzy se začala šířit Evropou a stala se písmem knihtiskařů.


Dva velké vynálezy


Do geneze rukopisu zasáhly dva významné vynálezy, které ovlivnily jeho další vývoj.

Od 7. století se začínají výjimečně vyskytovat i rukopisy papírové. Papír, jakožto nová psací látka, knihu oproti drahému pergamenu výrazně zlevnil, a tím umožnil i její větší rozšíření. Vynález papíru pochází od Číňanů zhruba z 2. století n. l., ale znám byl již dříve. Arabové jej užívali od 8. století a jejich prostřednictvím se s jeho výrobou seznámili i Evropané, kteří jej začali vyrábět od 12. až 13. století. Na konci 15. století pak papír do značné míry nahradil dosud užívaný pergamen.

Do vývoje rukopisných dokumentů velkou měrou zasáhl vynález tisku. Od 7. století se v Číně a později i v jiných částech východní Asie používaly pro tisk knih dřevěné špalíčky. V arabském světě a v Evropě se rukopisné dokumenty držely až do objevu knihtisku kolem roku 1450. Nejméně jedno století pak byly knihy nadále reprodukovány ručně, jelikož knihtisk byl drahý. Soukromé i státní dokumenty byly stále psány rukou, dokud nebyl koncem 19. století vynalezen psací stroj.


Tvůrci rukopisů

Činnost písařů je známá již z období starověkého Egypta. "Zatímco v Egyptě byla činnost písařů vysoce ceněna a jejich společenské postavení bylo na dobré úrovni, v Římě v pokročilé době byly písárny obsazovány vzdělanými otroky, kteří psali podle diktátu."[2] Středověké rukopisy vznikaly zejména prací mnichů. Kopie rukopisných originálů prováděli písaři ve skriptoriích, každý dělal jednu kopii od originálu, který byl předčítán nahlas. Opisovaly se nejvíce knihy náboženské, ale záhy si své místo v klášterech vydobývají i spisy světské, zejména od římských autorů. S písaři spolupracovali na výzdobě rukopisných knih malíři-iluminátoři, kteří zhotovovali malované iniciály, eventuálně kresby a malby. Rukopisy tak dosahovaly vysoké umělecké úrovně.

Už od středověku jsou rukopisy psány za mzdu písaři z povolání, duchovními i laiky. "Také studenti sami opisovali potřebné knihy a živili se opisováním pro jiné. Písařů knih přibývalo, čím více vzdělání vnikalo do širších vrstev šlechty a měšťanstva, a počet jejich vzrostl nadmíru s rozkvětem studií humanistických."[3]


Poznámky

  1. Všeobecná encyklopedie : ve čtyřech svazcích. Díl 3. M – R. 1. vydání. Praha : Nakladatelský dům OP, Diderot, c1997. 744 s. ISBN 80-85841-35-5. s. 718.
  2. KNEIDL, Pravoslav. Z historie evropské knihy : po stopách knih, knihtisku a knihoven. 1. vydání. Praha : Nakladatelství Svoboda, 1989. 144 s. ISBN 80-205-0093-6. s. 28.
  3. Ottův slovník naučný : illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. 22. díl, Rozkošný – Schloppe. Praha : Paseka; Polička : Argo, 2000. ISBN: 80-7203-305-0 (Argo); ISBN 80-7185-318-6 (Paseka). s. 95


Použitá literatura

1. KNEIDL, Pravoslav. Z historie evropské knihy : po stopách knih, knihtisku a knihoven. 1. vydání. Praha : Nakladatelství Svoboda, 1989. 144 s. ISBN 80-205-0093-6.

2. TOBOLKA, Zdeněk. Kniha : Její vznik, vývoj a rozbor. 1. vydání. Praha : Orbis, 1949. 243 s., 180 s. obr. příl.

3. Ottův slovník naučný : illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. 22. díl, Rozkošný – Schloppe. Praha : Paseka; Polička : Argo, 2000. ISBN (Argo): 80-7203-305-0; ISBN (Paseka) 80-7185-318-6.

4. Všeobecná encyklopedie : ve čtyřech svazcích. Díl 3. M – R. 1. vydání. Praha : Nakladatelský dům OP, Diderot, c1997. 744 s. ISBN 80-85841-35-5.