Religionistika

Z WikiKnihovna
Přejít na: navigace, hledání

Autor: Jana Slaná

Klíčová slova: religionistika, náboženství, věda, popis náboženství, zkoumání

Synonyma: věda o náboženství

Související pojmy:

nadřazené - ---
podřazené – náboženství

Charakteristika

Lidstvo má odjakživa touhu poznávat přírodu, společnost, okolní svět i samo sebe. A díky této touze se lidem podařilo nashromáždit mnoho vědeckých poznatků a informací. Existují poznatky a informace, které se podílejí na utváření lidské společnosti a její duchovní kultury. Takovýmito poznatky se zabývá také religionistika.

Religionistika je věda, která zkoumá vznik, rozvoj, působení, strukturu, části a fenomény náboženství. Dále zkoumá, jak se náboženství formulovalo během dějin lidské společnosti, hledá vazby vzájemného působení mezi náboženstvím a dalšími kulturními oblastmi.

Avšak tato věda nehodnotí jednotlivé náboženské systémy a neřeší, které náboženství je správné a pravdivé a které naopak. Religionistika považuje jednotlivé náboženské systémy za rovnocenné. [1]

Vznik

Jako samostatný vědecký obor religionistika vzniká v 19. století. Základní poznatky se však objevovaly během mnoha dřívějších století. [1]

V době osvícenství se lidé odvážili dívat se na náboženství racionálním kritickým pohledem a zkoumat je nezúčastněně. To postupně vedlo právě k osamostatnění religionistiky jako vědeckého oboru. V této době si lidé v Evropě uvědomovali, že kromě křesťanství existuje mnoho jiných náboženství. Snažili se tedy najít společný základ nebo podstatu všech těchto náboženství. Došli k závěru, že na počátku lidstva existovalo přirozené náboženství. To se postupem času úpadkovým zdogmatizováním měnilo na různé náboženské systémy.

Přirozené náboženství by se mohlo obnovit tak, kdyby se lidé soustředili pouze na tři hlavní pravdy, které jsou základem přirozeného náboženství: existence Boha, duše a nesmrtelnosti. [2]

Religionistika je vlastně průnik disciplín, jako jsou sociální filozofie, dějiny filozofie, sociologie, kulturní a sociální antropologie, psychologie, lingvistika, historie, etnologie, archeologie apod. [1]

Osobnosti religionistiky

Za zakladatele religionistiky je považován Friedrich Max Müller (1823 – 1900). Díky tomuto muži se religionistika stala samostatným oborem. Podle něj má pouze religionistika právo odpovídat na otázku „Co je náboženství?“. Max Müller stanovil základní metodu religionistického zkoumání – komparativní (porovnávací) metodu. Důležitý je Müllerův předpoklad, podle kterého můžeme objektivního zkoumání docílit pouze tehdy, když uznáme pluralitu náboženských systémů. Pokud bychom zkoumali pouze jedno konkrétní náboženství, nemohli bychom toto zkoumání vztáhnout na náboženství celkově.

Druhým významným člověkem v religionistice je Cornelius Petrus Tiele (1930 – 1902). Podařilo se mu dosáhnout toho, aby se religionistika začala vyučovat na teologických fakultách. Rozdělil religionistiku na dvě části, fenomenologickou a ontologickou.

Další důležitou osobou je Pierre Daniel Chantepie de la Saussaye (1848 – 1920), díky němu byla sestavena první učebnice religionistiky „Lehrbuch der Religionsgeschichte“. Učebnice je zaměřena především na utřídění náboženských systémů. [1]

Rozdělení

Religionistika obsahuje několik vzájemně spjatých částí. Zde si stručně popíšeme pouze ty hlavní.

  • Filozofie náboženství: souhrn filozofických pojmů, principů a koncepcí, zkoumajících objekt z filozofického pohledu
  • Sociologie náboženství: zkoumá sociální determinovanost náboženství; jeho vznik, rozvoj a působení; strukturu, místo a funkci v sociálních systémech
  • Psychologie náboženství: zkoumá vznik, rozvoj a fuknce náboženských jevů na pocity, potřeby, nálady apod. z psychologického pohledu
  • Fenomenologie náboženství: poskytuje systematický přepis náboženských jevů a klasifikuje je na základě porovnávání
  • Dějiny náboženství: sleduje proměny náboženství v čase, hledá informace o zaniklých i nově utvářených formách [1]

Speciální religionistika

Speciální religionistika zkoumá jednotlivé náboženské soustavy. Také řeší kulturní kontext daného náboženství, potřebujeme tedy znát např. jazykové, historické a geografické údaje o dané oblasti, ve které se zkoumané náboženství nachází. [3]

Poznámky

  1. 1,0 1,1 1,2 1,3 1,4 DŘÍZA, Jan a Ľubica PREDANOCYOVÁ. Religionistika: (vybrané kapitoly). Vyd. 1. Nitra: Univerzita Konštantína Filozofa, 2002, 176 s. ISBN 80-8050-483-0. Str. 9 - 12
  2. HELLER, Jan a Milan MRÁZEK. Nástin religionistiky: uvedení do vědy o náboženstvích. 2., rev. vyd. Praha: Kalich, 2004, 316 s. ISBN 80-7017-721-7. Str. 51
  3. ŠTAMPACH, Odilo Ivan. Náboženství v dialogu: kritické studie na pomezí religionistiky a teologie. Vyd. 1. Praha: Portál, 1998, 205 s. ISBN 80-7178-168-1. Str. 72

Použitá literatura

  • DŘÍZA, Jan a Ľubica PREDANOCYOVÁ. Religionistika: (vybrané kapitoly). Vyd. 1. Nitra: Univerzita Konštantína Filozofa, 2002, 176 s. ISBN 80-8050-483-0.
  • HELLER, Jan a Milan MRÁZEK. Nástin religionistiky: uvedení do vědy o náboženstvích. 2., rev. vyd. Praha: Kalich, 2004, 316 s. ISBN 80-7017-721-7.
  • ŠTAMPACH, Odilo Ivan. Náboženství v dialogu: kritické studie na pomezí religionistiky a teologie. Vyd. 1. Praha: Portál, 1998, 205 s. ISBN 80-7178-168-1.