Psychoanalýza

Z WikiKnihovna
Verze z 23. 5. 2012, 04:31, kterou vytvořil 382934 (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Přejít na: navigace, hledání

Autor: Blanka Justová

klíčová slova – nevědomí, libido, oidipovský komplex

synonyma ---

nadřazené pojmy – psychologické směry, klinická psychologie, psychologie osobnosti, psychoterapie, hlubinná psychologie

podřazené pojmy – neopsychoanalýza, individuální psychologie, analytická (komplexní) psychologie



Psychoanalýza je nauka o nevědomí, kterou na přelomu 19. a 20. století formuloval vídeňský psychiatr Sigmund Freud. Vznikla jako psychoterapeutická metoda léčby neuróz a Freud při jejím vytváření vycházel především z vlastních zkušeností a z pozorování pacientů ve své klinické praxi. Postupně se z psychoanalýzy vyvinula teorie lidské psychiky vůbec. Freudova psychoanalýza je označována za klasickou psychoanalýzu nebo také jako freudismus.[1] Jeji podstatou je analýza a terapie neuróz, které mají původ v konfliktech vytěsněných do nevědomí.[2]


Charakteristika:

Hlavním předmětem je studium fenoménu nevědomí. Tvoří nejhlubší vrstvu osobnosti, která je přirovnávána k části ledovce pod hladinou. Předvědomí se pohybuje těsně pod hladinou (vzpomínky, které si můžeme vybavit), vědomí pak zaujímá špičku ledovce. Nevědomí obsahuje vytěsněné a potlačené osobní zážitky, pocity, myšlenky, přání, pudy a nepříjemné vzpomínky především z raného dětství.[3] Obsah nevědomí prosakuje na povrch v podobě snů (i denního snění), symbolů či úzkosti. Cestami do nevědomí jsou volné asociace a výklad snů.


Dalším důležitým pojmem v psychoanalýze je libido. To představuje pudovou sílu, touhu po slasti, která nás žene k uspokojování potřeb všech druhů. Vzniká střet s morálkou, což vede k vnitřnímu napětí a následně ke vzniku neuróz.[1] Libido se pojí především se sexuálním pudem, který je také nejčastěji potlačován. Libido se může vztahovat i na vlastní ego (narcismus) nebo se přenášet z předmětů na ego a naopak. Opakem libida je destrudo – energie zaměřená na ničení a sebezničení. S tím souvisejí dva hlavní pudy ovlivňující lidské chování: eros (pud života), který se váže na základní potřeby (jídlo, voda, vzduch, sex) a thanatos (pud smrti) – snaha člověka o návrat do neživého anorganického stavu, do nebytí. Jde o sebedestruktivní sklon projevující se v podobě agrese.[2]


Z vnitřního rozporu pudů a morálky vychází Freudův strukturální model osobnosti sestávající ze tří složek:

  • id (ono) – zahrnuje sexuální a agresivní pudy, řízeno principem slasti (bezohledné okamžité získání uspokojení), pokud nejsou jeho potřeby naplněny, vzniká napětí;
  • superego (nadjá) – představuje ideály, morálku, svědomí, výchovu, normy, příkazy a zákazy; vyvíjí se na základě výchovy rodičů; selhání způsobuje úzkost;
  • ego (já) – prostředník mezi id a superegem, snaží se mezi nimi najít rovnováhu, kompromis; je řízeno principem reality; snaží se o uspokojení potřeb bez porušení morálky tak, aby to bylo společensky přijatelné.


Na úrovní id dochází k "cenzuře" a vytěsňování nežádoucího obsahu do nevědomí. Potlačené pudové tendence se však hromadí a mají sklon k náhradnímu vybití. Pronikají z nevědomí do vědomí v podobě symbolů a projevují se ve snech, chybných úkonech (přeřeknutí, zapomenutí, přepsání, přehmátnutí, rozbití věci), umělecké činnosti nebo neurotických symptomech.[1]


Freudův přístup byl ve své době revoluční mj. také díky tomu, že popisuje vývoj sexuality již od raného dětského věku. Aby se z člověka stal duševně zdravý jedinec, musí projít všemi psychosexuálními stadii v přesném pořadí (podle orgánů, které jsou zdrojem pudů a druhu uspokojení):

1. orální stadium – probíhá v 1. roce života; období sání a polykání; zdrojem uspokojení jsou ústa, konflikt nastává při odstavení dítětě;

2. anální stadium – v 2. až 3. roce života, dítě se učí zadržovat a uvolňovat stolici (napětí a uvolňování je zdrojem uspokojení)

3. falické stadium – během 4.-6. roku, počíná rozlišování pohlaví, uspokojení se přesouvá do oblasti genitálií. V této době se také dítě musí vypořádat s oidipovským komplexem, kdy je přitahováno rodičem opačného pohlaví, a zároveň se dostavuje žárlivost na rodiče stejného pohlaví. Chlapci v souvislosti s tím pociťují kastrační úzkost – strach z trestu za soupeření s otcem. Pokud se tyto komplexy podaří překonat, nastává proces identifikace (osvojení hodnot rodičů a formování superega) následovaný obdobím latence ( 7. až 12. rok, klidové období)

4. genitální stadium – začíná v pubertě, rozvíjí se sexualita jako u dospělých Pokud nastane v některém stadiu problém s uspokojením, dojde k fixaci a ustrnutí v dané fázi psychosexuálního vývoje.[3]


Hluboko vytěsněné konflikty pramenící z raného dětství vytváří nevyřešené nevědomé rozpory, které pak vedou ke vzniku neuróz (histerie, fobie, anankasmus). Cílem psychoanalýzy je odhalení příčin neuróz vytěsněných do nevědomí (afekty, pudová hnutí). Tím, že si pacient uvědomí příčiny, znovu je prožije a zpracuje, příznaky odezní. Při terapii pacient za přítomnosti psychoanalytika vypráví na přincipu volných asociací vše, co ho napadne. Psychoanalytik se snaží vytáhnout na povrch vzpomínky z nevědomí a podat jejich výklad.[2]


Kritika:

Psychoanalýza je kritizována především za svoji nevědeckost, neověřitelnost některých jevů (libido, oidipovský komplex) a jednostrannost v interpretaci pozorovaných případů. Část vědců ji považuje za spekulativní a neprokazatelnou. Freudovi je vytýkáno, že pouze zobecnil své individuální klinické zkušenosti, které zahrnovaly úzký okruh vídeňských pacientů z vyšší stření třídy, byly kulturně a dobově podmíněné, a vztáhl je na celé lidstvo. Negativně posuzováno je také nadměrné zdůrazňování sexuality, pojetí psychiky založené na pudech a myšlenka pudu smrti. Přesto však psychoanalýza přinesla řadu pozitivních poznatků pro psychologii osobnosti a klinickou psychologii.[1]


Význam[1][2]:

Psychoanalýza ovlivnila obory jako sociologie, kulturní antropologie, výtvarné umění či literatura, výkladem zasahuje i do politologie a náboženství. Klasická psychoanalýza má řadu pokračovatelů, mj. z okruhu Freudových spolupracovníků, kteří se s ním rozešli v názorech (Jung, Adler), a navazuje na ni mnoho dalších směrů, snažících se o odstranění nedostatků freudismu. Mezi nejvýznamnější patří:

  • neopsychoanalýza (Karen Horneyová, Erich Fromm) – vychází ze sociologie a marxismu, odsuzuje konzumní kapitalistickou západní společnost, neurózy jsou vyvolány konfliktem mezi přirozeností a kulturou
  • individuální psychologie (Alfred Adler) – založená na konfliktu touhy po moci a pocitu méněcennosti
  • analytická psychologie (Carl Gustav Jung) – obohacuje psychoanalýzu o kulturněantropologické, mytologické, mystické a náboženské prvky, které slouží k výkladu symboliky, a dále přidává pojmy jako archetypy, komplexy a kolektivní nevědomí, což představuje zkušenosti celého lidstva projevující se v podobě symbolů a snů a vytváří tak podnět pro vznik pohádek a mýtů.


Poznámky

  1. 1,0 1,1 1,2 1,3 1,4 NAKONEČNÝ, Milan. Psychologie: přehled základních oborů. Praha: Stanislav Juhaňák - Triton, 2011. s. 114-117. ISBN 978-80-7387-443-8.
  2. 2,0 2,1 2,2 2,3 NAKONEČNÝ, Milan. Psychologie téměř pro každého. Vyd. 1. Praha: Academia, 2004. s. 275-282.
  3. 3,0 3,1 KASSIN, Saul. Psychologie. Vyd. 1. Brno: Computer Press, 2007. s. 538-631. ISBN 9788025117163.


Použitá literatura:

BENESCH, Hellmuth. Encyklopedický atlas psychologie. Praha: Lidové noviny, 2001. s. 372-377. ISBN 8071063177.

KERN, Hans a Magdalena VALÁŠKOVÁ. Přehled psychologie. Vyd. 3. Praha: Portál, 2006. s. 191-203. ISBN 8073671212