Pornografická literatura

Z WikiKnihovna
Přejít na: navigace, hledání

Autor: Matěj Rajnošek

Klíčová slova: literatura, pornografie, cenzura

Synonyma: erotická literatura

Související pojmy:

nadřazené - braková literatura, bulvární literatura

podřazené - ---


Definice

Jedná se o jeden z hlavních druhů literárního braku.

Slovo pornografie pochází z řečtiny: porné = děvka, grafein = psát. Nazýváme tak dopodrobna rozvedené líčení různých, často i úchylně pojatých výjevů z pohlavního života. Na rozdíl od erotické literatury, která se zabývá tělesnou i duševní stránkou lásky, usiluje o hlubší pochopení této důležité složky lidského života a vyvolává estetický požitek, libuje si pornografie v jednostranně zdůrazněné smyslnosti a obrací se vlastně jen k lidskému pohlavnímu pudu. Je tedy z estetického hlediska bezcenná a patří do oblasti braku. [2, s.402]

Za pornografickou literaturu dle Seznamu nepřátelské, závadné, zastaralé a nežádoucí literatury, dle kterého byly cenzurovány knihy na počátku 50.let 20.století v lidových knihovnách v ČSSR byla považovaána literatura mravně zvrhlá, kdež líčení přesahuje v míře nemorálnosti naturalismus [1, s.221]

Problematika definice

Každá literární klasifikace je dvojsečná zbraň a proto nelze jednoznačně řadit knihy dle žánrů bez jakéhokoli rozporu. U pornografické literatury to platí obzvlášť. Nejlepším důkazem o problematičnosti je značná rozmanitost děl označovaných jako pornografická, navíc tato literární nálepka se vyvíjí: není tomu zas tak dlouho, co jako pornografické byly vnímány (a zakazovány) knihy jako např. romány markýze de Sada, Henryho Millera, D.H.Lawrence, V.Nabokova či W.S.Burroughse. V českých zemích byly za pornografickou literaturu označeny knihy Hynka Záruby a Jiřího Votočka Dějiny lásky z roku 1926 či dílo. S.K.Neumanna Dějiny ženy. [4], [5] Otázkou ovšem zůstává proč byly tyto knihy označovány za literární brak a tedy škodlivé pro veřejnost?

Pornografická literatura od vzniku písma do 18.století

Vývoj do začátku našeho letopočtu

Již od vzniku písma se začaly objevovat různé texty popisující sexuální život(Epos o Gilgamešovi či Bible).

Nejotevřenějšími autory ale byli staří Řekové či Římané. Sex se objevoval všude - na veřejných obřadech, na hrách prováděných k uctívání bohů či při společenských událostech. To vše se projevovalo i v literatuře - v Aristofanových divadelních komediích, u Sapfó žijící a píšící na ostrově Lesbos či u římského básníka Horatia Flaccuse. Jedním z nejznámějších děl antického Říma je Umění milovat od Ovidia.

Můžeme tedy říct, že co se týče erotiky a sexu, neexistuje dnes nic, co by neexistovalo už tehdy!

První tisíciletí našeho letopočtu

Od 2. století našeho letopočtu se sex začal popisovat a zobrazovat za účelem sexuální stimulace.

Ve 4. století n. l. byla sepsána Vátsjájanou Kámasútra. Je to vědecká práce literární hodnoty. Vztahy mezi milenci a sex jsou zde popisovány velmi zřetelně. Kámasútra byla a stále je vydávána v nových podobách s novými ilustracemi.

13.století - svoboda slova

V roce 1215 Papež Innocentius III. sepsal Pravidla inkvizičního postupu. Podle nich byl zákaz veškerého zobrazování a popisování pohlavního aktu.

Posledním textem z doby, kdy se ještě mohlo o sexu trochu svobodně hovořit a psát, je sepsaná historka o králi Václavu II., který byl ve svých sedmi letech sezdán s Gutou von Habsburk, ale manželství bylo prohlášeno za právoplatné až v jeho třinácti letech, kdy poprvé strávil noc se svou manželkou. Až poté se mohl ujmout vlády.

14. a 15. století - vynález knihtisku

Roku 1371 v Benátkách vydal Giovanni Boccaccio Dekameron. Román musel být šířen tajně, jelikož se jedná o příběhy s erotických nádechem.

Velký přínos pro šíření literárních děl (i pornografických) měl samozřejmě Gutenbergův vynález knihtisku roku 1448.

V roce 1487 byl poprvé vydán román Kladivo na čarodějnice. Mučení v této knize má jasný sexuální podtext. Inkvizitoři byli často sadisté, kteří se vzrušovali tím, že působili druhým bolest.

16.17.,18. století

V 16.století žil a tvořil italský spisovatel Pietro Aretino, který je považován za zakaldatele moderní pornografické literatury.

Roku 1542 Římskokatolická církev vydala Index zakázaných knih, tedy knih, které papež považoval za škodlivé.

Od premiéry Shakespearovy hry Romeo a Julie, která vzbudila pohoršení, protože popisuje lásku mezi mladistvími i jejich sexuální život, začal boj ze strany veřejnosti proti zákazům a cenzuře církve. Např. Michel de Montaigne napsal text proti cenzuře a zakazování erotiky v literatuře. Proto roku 1625 ve Francii vzniká libertianství, jehož propagátoři opěvovali sexuální svobodu.

V polovině 17. století n.l. se objevila první ryze pornografická literatura, která měla vzbbudit vzrušení u čtenáře. Jmenuje se Dívčí škola, ale její autor není znám.

Markýz de Sade se snažil popsat tehdejší společnost. Jeho kniha 120 dnů sodomy se stala kultovním dílem sadomasochistů. Dle některých se jedná o nejhrůznější knihu, která byla kdy napsána.

Koncem 18. století se začala v Anglii a Německu cenzurovat hlavně výtvarná a literární díla s erotickým obsahem. Jedinou evropskou zemí, kam cenzura nedosáhla byla Francie. Tam v této době vyšla životopisná kniha Historie mého života od Giacomo Casanovy. [3]

Nová média a pornografická literatura

FOTOGRAFIE. S vynálezem fotografie je pornografická literatura odsunuta na vedlejší kolej. Na delší dobu je posledním důkazem erotiky a sexu v literatuře kniha Romance chtíče. V roce 1877 vyšel v Anglii seznam zakázaných literárních děl "Index Librorum Prohibitorum"

FILM A VZNIK ČASOPISŮ. Přesto, že film zažíval od počátku 20.století velký rozkvět, tak literatura neupadla v zapomnění. Básník Walt Whitman vydal lechtivou sbírku básní Stébla trávy a Gustav Flaubert publikoval román Paní Bovaryová, kde psal o ženské nevěře.

V roce 1925 vyšel první erotický časopis L'amour. V Čechách byla prvním časopesem Erotická revue. Mezi redaktory patřili např. Štýrský, Halas, Toyen, Nezval.

Když nastoupil Hitler k moci, nechal spálit hromady knih "nepřátelských k říši", tedy knih s erotickými pasážemi.

Roku 1951 musel americký soud poprvé přesně určit, co je pornografie.

První číslo Playboye vyšlo v Americe v roce 1953, založil ho Hugh Hefner. Vydání Playboye znamenalo průlom, byl to první pánský magazín, kde byly barevné fotografie nahých dívek. Na obálce prvního čísla byla Marylin Monroe.

O dva roky později lesbická organizace Dary Bilitis začala vydávat první lesbický časopis The Ladder.

V roce 1965 vznikly dva magazíny, které Playboyi začaly konkurovat. Private Magazine a Penthouse.

INTERNET. Internet zažívá od 90.let 20.století stále větší rozmach, šíří se mezi "normálními" lidmi. Dnes je erotická literatura běžně k dostání, či zdarma ke stažení na internetu, zrovna jako fotografie, či videa. Plno lidí píše různé erotické povídky, fotí doma fotky Aby mohla internetová pornografická literatura fungovat, musí, jak to popisuje v obecně přijímaných tezích Marshall McLuhan, přijmout způsob, jakým je člověk navyklý konzumovat medium. [3], [4] [6]

Literatura

1.ŠÁMAL, Petr. Soustružnící lidských duší : Lidové knihovny a jejich cenzura na počátku padesátých let 20.století (s edicí seznamů zakázaných knih). Praha : Academia, 2009. 613 s. ISBN 978-80-200-1709-3.

2.KARPATSKÝ, Dušan. Malý labyrint literatury. 2.přepracované. Praha : Albatros, 1997. 573 s. ISBN 80-00-00527-1.

3.Leničky blog [online]. 2008, 30.10.2008 [cit. 2010-06-21]. Teorie masové komunikace - Sex a erotika v médiích. Dostupné z WWW: <http://salvache.blbne.cz/14729-teorie-masove-komunikace-sex-a-erotika-v-mediich.html>.

4.ČADA, Tomáš, et al. H_aluze : literárně kulturní časopis [online]. 2007, 14.6.2010 [cit. 2010-06-21]. Tři pohledy na internetovou pornografii: Feminismus, psychoanalýza a muži. Dostupné z WWW: <http://www.h-aluze.cz/2009/11/tri-pohledy-na-internetovou-pornografii-feminismus-psychoanalyza-a-muzi/>.

5.HOUSKOVÁ, Mariana, et al. ILiteratura : o literaturře v celém světě a doma [online]. 2005, 21.6.2010 [cit. 2010-06-21]. Hranice Erotica jako hranice literatury?. Dostupné z WWW: <http://www.iliteratura.cz/clanek.asp?polozkaID=14423>.

6.MCLUHAN, Marshall. Člověk, média a elektroincká kultura. Praha : Jota, 2000. 4242 s. ISBN 978-80-7217-128-6.