Politická satira

Z WikiKnihovna
Přejít na: navigace, hledání

Autor: Dagmar Šiková

Klíčová slova: politická satira, humor, kritika, vtip, karikatura

Související pojmy:

nadřazené - humor, satira
podřazené - vtip, karikatura, parodie, aforismus, fraška,


Politická satira je významnou podskupinou satiry, která čerpá nápady a inspiraci z politické situace. Její uplatnění spočívá především v nesouhlasném útoku na politiky a poukázání tak na různé chyby, nedostatky a záporné jevy.


Definice

Slovo satira pochází z latinského „satura“ = všehochuť, míchanice. Původně se jednalo o dramatickou frašku, později posměšnou báseň. O satiře se v současné době mluví v případě různých žánrů. Využívá se v epigramech, anekdotách, aforismech, groteskách a nebo například parodiích. Typický je pro ni humor, komika a záměr porovnávat realitu s vysněným ideálem a kritizovat nedostatky reality.[1] Politická satira je obvykle směšná, jejím primárním cílem je zahájit útok vtipem. Využívá obvykle sarkasmu a (nebo) humoru za účelem poukázat na slabiny, neschopnost nebo korupci vládnoucích politiků a politických stran. S politickou satirou bývá často spojována satira sociální, která si dělá legraci ze společnosti, každodenního života nebo určitých skupin obyvatel.[2]

Počátky

Politická satira je pevně svázána s počátky politiky a vládnoucího systému jako takového. Se vznikem organizovaného vládního systému se pojí i potřeba kriticky na něj reagovat. Můžeme ji nalézt již ve starověkém Řecku. Za jejího „objevitele“ bývá označován řecký dramatik Aristofanés, který žil v letech 445 až 338 př.n.l. v Athénách. Politická satira vyžaduje vysoce demokratické uspořádání obce a svobodu slova a tyto dva předpoklady tehdy plnily právě Athény.[3] Napsal celkem 40 komedií, z nichž se dochovalo pouze 11. Jeho díla byla plná útoků na občanské vůdce Athén během Peloponéské války. Na jeho dílo navazovala řada římských i novověkých autorů.


Vývoj

Jako dílo s prvky satiry vrcholného středověku můžeme označit Danteho Božskou komedii, kde přední politické osoby zasadil přímo do Pekla.
V Českých zemích se satira objevuje také, a to za vlády Karla IV. Nejstarším českým dramatem je satirická hra Mastičkář útočící na pochybné poměry ve středověké Praze. Další satirické dílo té doby je Desatero Kazanie božie v Hradeckém rukopise. Neznámý autor zde kritizuje vyšší vrstvy a konšele a pokouší se hájit zájmy městských obyvatel a chudiny.
Z anglické středověké literatury nesmíme zapomenout na Geoffreyho Chaucera a pochopitelně Williama Shakespeara, který se v některých svých hrách vysmíval alžbětinské politice, zejména v dramatu Richard II. Mezi významné renesanční satiriky se dílem Chvála bláznovství zařadil Erasmus Rotterdamský, holandský myslitel a humanista přelomu 15. a 16. století.
Století 17. – 18. je přímo zlatým věkem pro anglickou satiru. Mezi její představitele patří např. John Dryden, Henry Fielding, ale také Daniel Defoe se svou satirou Čistokrevný Angličan a hlavně Johnatan Swift, jehož Gulliverovy cesty z roku 1726 jsou politickou satirou útočící na tehdejší Anglii.
Také Francie měla svého významného satirika a tím byl Moliére, autor řady satirických komedií. Jeho asi nejslavnější satirické dílo je Tartuffe neboli Pokrytec, ostrá komedie útočící na politickou situaci Francie poloviny 17. století. Tato komedie byla nejprve králem Ludvíkem IX. zakázána, Moliére ji musel přepracovat, aby ji následně král povolil v původním znění.

Zelený Raoul č. 43 - Reflex

Politická satira nemusí vždy útočit jen písmem, ale i prostřednictvím obrázků – karikatur. Ty byly obzvláště oblíbené v 19. století v USA, protože velká část obyvatel tehdejší doby byla negramotných.[2] Jejích oblíbenost přetrvala až do dnešní doby a karikatury nebo krátké kreslené seriály jsou součástí mnoha deníků a časopisů.


V Českých zemích byl v 19. století nejvýznamnějším satirikem Karel Havlíček Borovský. Psal do Pražských novin, Národních listů a do humoristicko – satirického týdeníku Šotek, kam přispíval svými epigramy. Kritizoval v nich šlechtu, církev a aktuální politickou situaci. Pro svůj nesouhlasný postoj byl deportován do Brixenu. Dalším dobře známým satirikem byl Jan Neruda se svými fejetony podepsanými trojúhelníčkem. První polovině 20. století kraluje Jaroslav Hašek s Dobrým vojákem Švejkem. V roce 1911 dokonce založil Stranu mírného pokroku v mezích zákona. Po volební kampani vedené po hospodách získal 28 hlasů a geniálně s ní parodoval malé české politikaření. Na divadelní scéně zaujímají přední místo Osvobozené divadlo Jana Wericha a Jiřího Voskovce, kterého později nahradil Miroslav Horníček; a divadlo Semafor s Jiřím Grossmannem, Jiřím Šlitrem a Jiřím Suchým.

20. století

Masové zavedení rozhlasu, televize a později rozšíření internetu velmi změnilo i oblast politické satiry. Satira může reagovat bezprostředně na politické akty a nikoli až s několikaměsíčním zpožděním, jako u knižní produkce. Rozhlas a televize přináší celosvětově řadu satirických pořadů – v České Republice to byl například pořad S politiky netančím Miloslava Šimka a Zuzany Bubílkové, Jan Kraus a jeho televizní a rozhlasové pořady, Petr Jablonský – imitátor politiků, Gumáci – pokus o každodenní komentování politické scény nebo slovenský humorista Milan Markovič. Internet pak reakci na politickou scénu ještě více zrychlil. V podstatě kdokoli může bezprostředně reagovat na neschopnost a slabiny politiků. Příkladem může být brněnská iniciativa www.zitbrno.cz.


Poznámky

  1. PAVERA, Libor a VŠETIČKA, František. Lexikon literárních pojmů. 1. vyd. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002. 422 s. ISBN 80-7182-124-1.
  2. 2,0 2,1 POREMBA, Sue Marquette. Research Penn State [online]. 20th June 2008 [cit. 2011-11-27]. How Old Is Political Satire? Dostupné z WWW: http://www.rps.psu.edu/probing/satire.html
  3. HRYCH, Ervín. Velká kniha světového humoru. 1. vyd. Praha: Regia, 2003. 607 s. ISBN 80-86367-30-4.


Použitá literatura

  • HRYCH, Ervín. Velká kniha světového humoru. 1. vyd. Praha: Regia, 2003. 607 s. ISBN 80-86367-30-4.
  • PAVERA, Libor a VŠETIČKA, František. Lexikon literárních pojmů. 1. vyd. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002. 422 s. ISBN 80-7182-124-1.