Pedagogika

Z WikiKnihovna
Přejít na: navigace, hledání

Autor: Marie Vlčková

Klíčová slova: pedagogika, výchova, vzdělávání, učitelství, edukace, didaktika, metodologie pedagogiky, učení

Synonyma: ---

Související pojmy:

nadřazené -

podřazené - obecná pedagogika, srovnávací pedagogika, speciální pedagogika, sociální pedagogika, andragogika, dějiny pedagogiky, filozofie výchovy, teorie výchovy


Pedagogika

„Věda a výzkum zabývající se vzděláváním a výchovou v nejrůznějších sférách života společnosti.“ [1] Původ názvu v antickém Řecku - paidagógos – otrok pečující o děti ze zámožných rodin (pais – dítě, agein – vést), poté se výraz přenesl do antické latiny paedagogus – vzdělaný otrok, ale i učitel. Z latiny výraz převzala řada dalších jazyků, včetně indoevropských [2, s. 20].

Pedagogika je společenská věda zkoumající výchovu jako společenský jev, definuje její cíle, metody, prostředky, podmínky a obsah [7, s. 76]. Studuje a kriticky hodnotí myšlenkové dědictví minulosti, objasňuje výchovné jevy, procesy a systémy, v nichž probíhá cílevědomé, záměrné působení vychovatele, učitele, rodičů a dalších činitelů v aktivní interakci s vychovávaným subjektem. Pedagogika je soubor postupů a návodů, které používají učitelé ve vyučovací činnosti. Není vždy vázaná jen na vzdělávání ve školách a jen na děti a mládež [4, s. 151]. Pedagogika má neustále zkoumat a zpřesňovat poznání o edukační realitě, zabývá se řízenými a záměrnými procesy učení. Pedagogika představuje teoretickou základnu pro pedagogickou praxi a odhaluje zákonitosti výchovy a její úlohu v rozvoji jedince i společnosti. „… pedagogika se zabývá (1) vším tím, co vytváří a determinuje nějaké edukační prostředí, (2) procesy, jež se v těchto prostředcích realizují, (3) výsledky a efekty těchto procesů.“ [2, s. 33].


Pedagogika jako věda

Pedagogika jako normativní věda stanovuje cíle, normy, vzory, ideály a doporučení vztahující se ke vzdělání a výchově (vzdělávací standardy). Pedagogika jako explanativní (zjišťující) věda poskytuje výklad o struktuře a fungování jevů ve výchovně vzdělávací realitě, cílem je popis reálného stavu věcí. Pedagogika jako explorativní věda je založena na poznatcích vzešlých z výzkumů [2, s. 22].

Tradiční pojetí pedagogiky zdůrazňuje významnost školských institucí, doporučení a ideály výchovy jako optimistický nebo humanistický přístup a „... svou roli při formování lidí (lidstva), přitom v některých koncepcích až se spasitelským posláním.“ [2, s. 47] Moderní pedagogika staví na využitelnosti výzkumu jako zdroje objektivního poznání a „ … objektivní a přesné reflexi procesů a jevů edukační reality bez úporné snahy o její normování či přetváření.“ [2, s. 47] a neomezuje se jen na školské prostředí a instituce. Současná pedagogika má 4 základní funkce – poznávací, teoretická, prognostická a kulturně zprostředkovací.

Mezi základní pedagogické teorie patří výchova (v užším slova smyslu – cílevědomé rozvíjení osobnosti), edukace (výchova v širším slova smyslu - výchova + vzdělávání), vzdělávání (proces), vzdělání (osvojování poznatků), vzdělanost (kvalita), vzdělavatelnost (schopnost vzdělávat se), výuka (jakýkoliv edukační proces), vyučování (interakce učitel žák), učení (činnost žáka) a kompetence (soubor osvojených poznatků) [5].


Historie pedagogiky

Pedagogika se rozvíjela v rámci filozofie (filozofie výchovy) už od starověku. S rozvojem filozofie se v jejím rámci vyvíjela i pedagogika. První zásady výchovy a její ideál vytvořili Sokratés, Platón nebo Aristoteles. K velkému rozvoji dochází s rozmachem filozofie v době renesance a humanismu. K velkým myslitelům patřili například Francis Bacon, René Descartes, John Lock, ale i Jan Ámos Komenský, Jean Jacques Rousseau nebo Johann Heinrich Pestalozzi. J. A. Komenský vytvořil první soubor pedagogických zásad a poznatků a bývá označován za zakladatele pedagogiky jako vědy. Jako samostatná vědní disciplína existuje od 19. století, kdy se oddělila od filozofie. Zabývala se rozšiřováním elementárního školství, povinnou školní docházkou nebo přípravou učitelů. Zakladatelem moderní pedagogiky je označován Johann Friedrich Herbart, který na základě děl předchozích filozofů a pedagogů naznačil předmět a strukturu pedagogiky jako samostatné vědecké disciplíny [3].


Základní pedagogiké disciplíny

Obecná pedagogika – zabývá se výkladem a formulací základních pedagogických pojmů a kategorií, teoretických konstruktů výchovy a vzdělávání, podmínkami a zákonitostmi pedagogických jevů [4, s. 135].

Komparativní (srovnávací) pedagogika – výzkumná metoda srovnává vzdělávací systémy nebo jejich dílčí části ve více zemích, případně může shromažďovat poznatky o vzdělávání v různých zemích [4, s. 211].

Didaktika – teorie vyučování a vzdělávání – podle autora první systematické didaktiky J. A. Komenského jde o systém vyučování v jednotlivých věkových skupinách, soustavu vyučovacích předmětů, obsah vzdělávání, metody a zásady vyučování i výchovné problémy. Později se zúžila pouze na teorii vyučování, předmětem se staly cíle, obsah, organizační formy a metody vyučování. Rozlišujeme obecnou didaktiku, didaktiku jednotlivých předmětů nebo didaktiku školských stupňů [6, s. 236].

Speciální pedagogika – zabývá se teorií a praxí výchovy a vzdělávání dětí i dospělých se speciálními vzdělávacími potřebami, které vyplývají z různých druhů postižení. Věnuje se specifickým poruchám učení (dyslexie, dysgrafie, dysortografie, …), zahrnuje i další obory (psychopedie, somatopedie, logopedie, etopedie, …) [4, s. 208].

Sociální pedagogika – zkoumá sociální vztahy ve výchově, sociální kontexty výchovy a zabývá se výchovným působením na sociálně znevýhodněné a rizikové skupiny dětí, mládeže i dospělých [4, s. 203].

Andragogika – řeší problémy výchovně vzdělávacího procesu dospělých po skončení školní docházky, zabývá se vzděláváním dospělých, studiem při zaměstnání nebo rekvalifikačními kurzy [4, s. 22].

Dějiny pedagogiky – zkoumají a vysvětlují vývoj pedagogických teorií, součástí je i koncepce a vliv významných pedagogických osobností na pedagogické myšlení v minulosti i současnosti [4, s. 43].

Filozofie výchovy – filozofie pedagogiky jako vědecké teorie nebo také filozofie procesu výchovy [4, s. 68].

Teorie výchovy - v pedagogicko-filozofickém pojetí totéž jako pedagogika. V české odborné literatuře odlišeny dvě disciplíny – teorie vzdělávání (didaktika) a teorie výchovy – otázky výchovy v užším smyslu [4, s. 258].

Metodologie pedagogiky – systém teoretických poznatků, metod, principů a způsobů popisu, objasňování a analýza pedagogických jevů, zahrnuje praktické otázky realizace, publikování výzkumných prací nebo etické principy vědecké práce [4, s. 117].

Edukometrie – zabývá se měřením pedagogických jevů, soustřeďuje se hlavně na měření výsledků výuky, vytváření a aplikování testů [4, s. 59].

Pedagogická prognostika – část pedagogické vědy, která se zabývá vytvářením strategií a modelů budoucího rozvoje vzdělávacích procesů a soustav [4, s. 148].

Pedagogická evaluace – zabývá se hodnocením, porovnáváním a vysvětlováním efektivnosti vzdělávací soustavy [4, s. 146-7].

Technologie vzdělávání – v širším pojetí postupy řízení umožňující optimálně řídit učení, v užším pojetí teorie o využívání technických prostředků ve vyučování a učení [4, s. 228].


Použitá literatura

1) KTD : Česká terminologická databáze knihovnictví a informační vědy (TDKIV) [online]. Praha: Národní knihovna České republiky, 2009 [cit. 2010-10-11]. Pedagogika. Dostupné z WWW: <http://aleph.nkp.cz/F/HRD287GJS6KDKJEP1GJVYNNGNULA3SE7PY3S5UJGY4CA8HPT98-48716?func=full-set-set&set_number=071109&set_entry=000002&format=999>.

2) PRŮCHA, Jan. Moderní pedagogika. 2., přepracované a aktualizované vydání. Praha : Portál, 2002. 488 s. ISBN 80-7178-631-4.

3) PRŮCHA, Jan. Přehled pedagogiky : Úvod do studia oboru. 3., aktualiz. vyd. Praha : Portál, 2009. 271 s. ISBN 978-80-7367-567-7.

4) PRŮCHA, Jan; WALTEROVÁ, Eliška; MAREŠ, Jiří. Pedagogický slovník. 1. vyd. Praha : Portál, 1995. 292 s. ISBN 80-7178-029-4.

5) ŠVARCOVÁ I.: Základy pedagogiky pro učitelské studium. 1. vyd. Vysoká škola chemicko-technologická v Praze, Praha 2005. ISBN 80-7080-573-0.

6) Všeobecná encyklopedie : 2. c/f. 1. vydání. Praha : DIDEROT, 1999. 482 s. ISBN 80-902555-4-X.

7) Všeobecná encyklopedie : 6. p/r. 1. vydání. Praha : DIDEROT, 1999. 482 s. ISBN 80-902555-8-2.