Orální historie

Autor: Ester Březinová

Klíčová slova: orální historie, výzkumná metoda, vyprávění, rozhovory, narátor

Synonyma: --

Související pojmy:

nadřazené - historie, výzkumná metoda

podřazené - --

Charakteristika

Orální historie je výzkumná metoda, která svými postupy získává v humanitních a společenskovědních oborech nové informace a poznatky na základě ústního sdělení osob, které byly účastníky či svědky určité události nebo procesu. Je to součást kvalitativního výzkumu, která se uplatňuje zejména tam, kde jsou jiné prameny nedostupné. Proto má také specifický význam pro výzkum společností ovládaných totalitními režimy, kde neexistuje pluralita pramenů a byly zaznamenávány jen takové události, které byly tehdy považovány za významné.

Historie

Metoda orální historie se využívá již řadu desetiletí a její rozvoj závisel nejen na vynálezech nových technologií, ale také na společenské situaci. Za kolébku orální historie jsou považovány Spojené státy americké, kde byly provedeny první výzkumy prováděné touto metodou. Takto byly získávána svědectví z časů tzv. velké hospodářské krize ze 30. let, brzy se však škála rozšířila na rozhovory se účastníky druhé světové války, přeživší holocaustu nebo vězni nacistických koncentračních táborů. V 60. až 80. letech 20. století pronikly do popředí zájmu reprezentanti určitých specifických společenských skupin jak z hlediska sociologického, tak i historického, a metoda orální historie se v těchto letech začala rychle rozvíjet a dostala se i do Evropy.

Předpoklady pro rozvoj metody orální historie:

• zájem o bezprostřední minulost, jejíž svědkové a účastníci doposud žijí,
• relativizace výsadního postavení písemného pramene jakožto jediného zdroje poznání minulosti,
• zájem o ústní, spontánní, z osobních prožitků vycházející sdělení současníků určité události, zachycená formou rozhovorů s nimi či jejich vyprávění,
• vypracování určitých teoretických přístupů a cest, tedy konkrétní metodiky, umožňující rozhovory a vyprávění připravit, získat příslušné narátory (vypravěče), rozhovory realizovat a zpracovávat,
• technické předpoklady pro získání nahrávky, transkripci a uchování záznamů vyprávění a rozhovorů,
• společenská potřeba takového přístupu k minulosti, který využívá metodu orální historie.

Metodologie

Příprava rozhovoru
Při přípravě je kladen důraz na tazatele, který by se měl orientovat v historii sledovaného období a měl by znát základní práce využívající metodu orální historie. Tazatel si na základě svých poznatků vytipuje osoby, s nimiž hodlá rozhovor vést a následně je kontaktuje. Pokud oslovený (narátor) souhlasí, je před prvním rozhovorem seznámen s projektem i konkrétními otázkami, které budou pokládány. Součástí přípravy je také příprava techniky.

Vedení rozhovoru
Při prvním rozhovoru tazatel uvede název projektu, jméno narátora i své, místo a datum konání a účel pro který se rozhovor realizuje. Tazatel nechává při prvním rozhovoru co nejvíce prostoru narátorovi a pokládá otevřené otázky. Co nejdříve po vedení rozhovoru by si měl tazatel celý rozhovor přehrát a bezprostředně sepsat záznam o rozhovoru. Druhý rozhovor již více konkretizuje témata a doplňuje nebo rozšiřuje dosavadní sdělení. Po rozhovorech a vyhotovení záznamu o každém z nich následuje přepis rozhovoru, který provádí buď sám tazatel nebo písařka, smluvní formou spojená s projektem.

Analýza a interpretace rozhovoru
Bez analýzy a interpretace by záznam a přepis rozhovoru zůstaly pouze uloženým archivním materiálem a proto jsou podstatnou částí metody orální historie. Badatel by měl mít ujasněno, ve které fázi projektu s analýzou a interpretací začít, kdo by je měl provádět a k jakým konkrétním cílům v projektu tyto postupy vedou nebo alespoň přispívají.

Orální historie v ČR

V Československu se orální historie začala naplno rozvíjet až po Sametové revoluci, ale již v 60. letech se objevila „práce s pamětníkem“, tedy postupy orální historii velmi blízké.

V České Republice vzniklo 1. ledna 2000 jako jedno z oddělení Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR Centrum Orální historie. Největší důraz je zde kladen na základní výzkum nedávné minulosti vedený v rámci nejrůznějších projektů za pomoci orální historie, zaměřuje se ale i na vzdělávací činnost, archivaci a spravování sbírek rozhovorů a také na poskytování teoreticko-metodologických konzultací a servisních služeb.

O sedm let později, tedy v roce 2007, bylo založeno občanské sdružení Česká asociace orální historie za účelem podpory a prezentace vědeckých výzkumů a projektů vedených metodou orální historie.

Použité zdroje

Orální historie. Centrum orální historie ÚSD AV ČR [online]. Praha: Centrum orální historie ÚSD AV ČR, © 2012 [cit. 2012-12-13]. Dostupné z: http://www.coh.usd.cas.cz/cs/oralni-historie

VANĚK, Antonín et al. Orální historie: Metodické a "technické" postupy. 1. vydání. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2003, 78 s. Skripta (Univerzita Palackého). ISBN 80-244-0718-3.

O nás. Centrum orální historie ÚSD AV ČR [online]. Praha: Centrum orální historie ÚSD AV ČR, © 2012 [cit. 2012-12-12]. Dostupné z: http://www.coh.usd.cas.cz/cs/o-nas

O nás. Česká asociace orální historie [online]. Praha: Česká asociace orální historie, 2012 [cit. 2012-12-12]. Dostupné z: https://sites.google.com/site/czechoralhistoryassociation/home