Normalizace

Z WikiKnihovna
Přejít na: navigace, hledání

Autor: Ludmila Bábíková

Klíčová slova: normalizace, normalizační politika, normalizační čistky, totalita

Synonyma:

Související pojmy:

Nadřazené – politika, stalinismus, socialismus

Podřazené – normalizace kultury, knihovnictví


Charakteristika normalizace

Obdobím „normalizace“ je nazýváno období od srpna 1968 a následovalo po invazi vojsk pěti zemí Varšavské smlouvy do tehdejšího Československa. Jednalo se v podstatě o pojmenování plánované čistky v komunistické straně o zrušení mnoha politických organizací a další opatření po období určitého politického uvolnění, nazývaného Pražské jaro.

Proces normalizace probíhal v několika etapách v závislosti na tom, jak postupně přicházeli o vliv a moc představitelé tzv. Pražského jara a na jejich místa byli dosazováni lidé noví, naklonění tzv. normalizaci.

Stranická byrokracie začala prosazovat politiku tzv. normalizace, jejíž podstata spočívala v obnovení mocenského monopolu komunistické strany a v návratu k centralizovanému dohledu nad děním ve společnosti [1].


Etapy normalizace

1. etapa

V této počáteční etapě bylo nuceno opustit svá místa v politice několik ministrů, kteří tehdejšímu vedení SSSR překáželi nejvíce a mezi které patřil například i předseda Národní fronty František Kriegel. Neschvaloval invazi vojsk a jako jeden z mála poslanců nepodepsal tzv. Moskevský protokol, který legalizoval pobyt vojsk Varšavské smlouvy na území ČSSR.


2. etapa

Její začátek je datován dnem 17. dubnem 1969, kdy byl ve vedení KSČ nahrazen Alexandr Dubček Gustávem Husákem. Následovaly stranické čistky, které byly zahájeny nejen v oblasti bezpečnosti a armády, ale i v odborech a v zájmových organizacích. Došlo také k úspěšnému ovládnutí médii a k potlačení občanských nepokojů a demonstrací, které se odehrály ve dnech 18.-21. srpna 1969, tedy k prvnímu výročí vojenské invaze, ve kterém byla zapojena armáda, Sbor národní bezpečnosti i Lidové milice.

Následovalo okamžité přijetí zákonného opatření č. 99/1969 Sb. o některých přechodných opatřeních nutných k upevnění a ochraně veřejného pořádku, tzv. "pendrekového zákona", který umožňoval tvrdé postihy pro účastníky demonstrací.


3. etapa

Byla zahájena tzv. Dopisem ÚV stranickým organizacím schváleným konce ledna 1970, který vyhlašoval principy „výměny stranických legitimací“ [2]. Novou legitimaci tehdy nedostalo víc, než 21% jejích členů. Toto opatření se týkalo kolem 30 000 komunistů, kteří byli vyloučeni prověrkovými komise za neloajálnost vůči normalizaci. Vyloučení se vztahovalo i na Alexandera Dubčeka.


4. etapa

S touto etapou původně počítáno nebylo a šlo v ní o dokončení očisty společnosti od zbytků politické opozice. Následovaly nejen politické tresty, ale i četné nepodmíněné tresty odnětí svobody. Lidé s liberálními názory byli nuceni odejít z vedoucích míst a mnoho mladých lidí z důvodů názorové nepřizpůsobivosti se totalitnímu režimu nemohlo studovat.


Normalizace v kultuře

Období normalizace se dotklo také všech oblastí kulturního života, tedy jak tvorby divadelní, filmové a televizní tvorby, tak i tvorby hudební a literární. Žádné z oblastí se nevyhnula ponurá atmosféra v té době a mluvilo se o „kultuře zaživa pohřbené“ [2]. Nespočet osobností reprezentujících uvedené žánry díky velmi přísné cenzuře emigrovalo do zahraničí a do popředí se tak dostali umělci, kteří byli vůči totalitnímu režimu loajální. Často se pak museli účastnit různých veřejných akcí, kde se vyjadřovali k různým politickým událostem, ke kterým patřilo například vyhlášení Charty 77.

Proti Chartě 77 však následovala obrovská mediální kampaň, která vyvrcholila dne 28. ledna 1977 setkáním herců, zpěváků a spisovatelů, kteří za účasti televizních kamer podepsali tzv. Antichartu. Provolání se v rámci kampaně připojilo 76 národních umělců, 360 zasloužilých umělců a přes 7000 „obyčejných“ umělců[3]. Paradoxně někteří z jejích signatářů o 12 let později podepsali i petici Několik vět z června 1989.


Studijní obor knihovnictví v době normalizace

Studijní obor knihovnictví na Filozofických fakultách sice vznikl dříve, než v období normalizace, ale konečnou podobu získal až v rámci poválečného politického vývoje v Československu. Přestože se totalitnímu režimu dařilo si podřídit masmédia, u knihoven se to přes četné čistky knihovních fondů nemohlo povést. Prvním pokusem o zásadní reformu oboru knihovnictví bylo „Vzdělávání informačních pracovníků“ v letech 1968 až 1970 pouze v rámci dílčích úkolů a následně v letech 1971 – 1975 „Výchova informačních pracovníků z hlediska potřeb integrované informační soustavy v ČSSR“.

Reforma se snažila využít příznivějšího politického klimatu k prosazení určité míry liberalizace studia a nástupu nových informačních technologií. Období normalizace, kdy docházelo k upevňování totalitní moci, se i zde projevilo tak, že katedra nedostávala žádné finanční prostředky na svoji činnost. Nové vedení pak začalo práci na reformě zpochybňovat, tudíž pokus o reformu nebyl ukončen, a proto nedošlo k nástupu nových technologií. Naopak stávající studijní programy postihla tvrdá normalizační opatření. Od zimního semestru 1977/78 začala katedra uskutečňovat přestavbu podle normalizačních zásad Ministerstva školství České socialistické republiky, které směřovaly k utužení totalitního režimu na českých vysokých školách. [4].


Použitá literatura

1. Literární kritika za časů „normalizace“ [online]. 2010 [cit. 2010-06-11]. Dostupné z www: <http://www.sorela.cz/Normalizace/articles.aspx?id=124>

2. Normalizace: TOTALITA [online]. 2010 [cit. 2010-06-11]. Dostupné z www: <http://www.totalita.cz/norm/norm.php>

3. Kultura a politika – Ústav pro studium totalitních režimů [online]. 2010 [cit. 2010-06-13]. Dostupné z www: < http://www.ustrcr.cz/cs/kultura-a-politika>

4. CEJPEK, Jiří. TŘI SONDY DO PADESÁTILETÉHO VÝVOJE STUDIJNÍHO OBORU “INFORMAČNÍ STUDIA A KNIHOVNICTVÍ”. Národní knihovna, knihovnická revue, ročník 2000, číslo 4, str. 135-146.