Neslyšící pacient a podávání informací

Z WikiKnihovna
Přejít na: navigace, hledání

Autor: Sylva Šimůnková

Klíčová slova: neslyšící, pacient, informace, sluchové postižení, vada sluchu, komunikace, znakový jazyk

Neslyšící v ČR

Dle Vládního výboru pro zdravotně postižené občany se v ČR nachází asi 7600 osob (cca 0,76 promile populace) se sluchovou vadou od narození a zhruba 0,5 milionu sluchově postižených, jejichž většinu tvoří starší lidé.[1]

Současný přístup k lidem se sluchovým postižením

Současně je přístup k osobám s vadami sluchu rozdělován do dvou okruhů:

  • Lékařské hledisko – tyto osoby jsou chápány jako postižení jedinci, jejichž sluchovou vadu je třeba odstranit. (Tento přístup v českých zemích přetrvává.)
  • Kulturně antropologické hledisko – lidé s vadami sluchu jsou chápáni jako kulturní menšina mající vlastní jazyk - jazyk znakový, který má svou vlastní historii i vývoj, je přirozený a je rovnocenný jazykům mluveným. Skrze uznání plnohodnotnosti znakových jazyků se kladně změnil i přístup k lidem, kteří jím komunikují.[2]

Jazyk znakový = jazyk mateřský

Mnoho slyšících lidí si neuvědomuje skutečnost, že pro neslyšící je český jazyk jazykem cizím, který se musí naučit. Jejich primárním komunikačním jazykem (dalo by se říci mateřským jazykem) je jazyk znakový, který má jak svá pravidla, tak svou gramatiku. Člověk dorozumívající se se sluchově postiženou osobou by si měl tedy uvědomit, že by s ní měl komunikovat podobně jako s cizincem, který se český jazyk učí – tedy pomocí jednoduchých a jasných vět. Pozor by si měl dát také na fráze, které jsou v českém jazyce často používány (například „S tím si hlavu nelam“ či „Udělal jste si o tom nějaký obrázek?“) a kterým by se měl vyhnout, jelikož by pro neslyšícího mohlo být obtížné jim porozumět.[2]

Komunikace s osobami se sluchovým postižením

Komunikace se sluchově postiženými osobami je ovlivněna hlavně tím, kdy došlo ke ztrátě sluchu a zda se jedná o vrozenou či získanou vadu.

  • Prelingválně neslyšící – tyto osoby se jako neslyšící narodily či přišly o sluch v prelingválním období – nedošlo u nich v dětském věku k osvojení jazyka na základě sluchu. V tomto případě není komunikace pomocí „tužky a papíru“ nejvhodnější, jelikož by mohlo dojít k nedorozumění - tomu se lze jednoduše vyhnout pomocí služeb tlumočníka znakového jazyka.
  • Postlingválně neslyšící – tito lidé přišli o sluch v průběhu života. Obtížnost komunikace s nimi je závislá na věku, ve kterém ke ztrátě sluchu došlo. Ohluchne-li dítě, které ještě nechodí do školy a nemá zažitou gramatiku či dostatečnou slovní zásobu, bude komunikovat jinak jak dospělý člověk. Ten má mnohem více zkušeností s mluveným jazykem, nedělá mu problém dorozumět se pomocí písma či dokonce odezírání, které však musí trénovat.[2]

Desatero komunikace s pacienty se sluchovým postižením

  1. “Před rozhovorem s člověkem se sluchovým postižením navážeme zrakový kontakt. Pokud se na nás nedívá, můžeme jej upozornit lehkým dotykem na rameno, paži nebo předloktí, že s ním chceme hovořit. Zrakový kontakt udržujeme po celou dobu rozhovoru.
  2. Každého člověka se sluchovým postižením se zeptáme, zda chce mluvit, odezírat, psát, nebo používat znakový jazyk. Otázku můžeme i napsat. # Zjištěnou komunikační preferenci napíšeme na desky zdravotní dokumentace.
  3. Odezírání bez pomoci sluchu není spolehlivá metoda vnímání mluvené řeči, dochází při ní často k omylům. Úspěšnost odezírání je velmi snížena při fyzické či psychické nepohodě. Odezírající osobě předem sdělíme téma hovoru. Mluvíme obráceni čelem k ní, naše tvář musí být osvětlena, nesmíme pohybovat hlavou nebo si zakrývat ústa. Dbáme na zřetelnou výslovnost a mluvíme volnějším tempem při zachování přirozeného rytmu řeči. Zdůrazňujeme klíčová slova. V případě potřeby opakujeme sdělení jinými slovy.
  4. Při hovoru s nedoslýchavým člověkem nezvyšujeme hlas a nekřičíme. Zajistíme vhodné poslechové podmínky bez okolního hluku.
  5. Doprovází-li člověka se sluchovým postižením tlumočník či jiná osoba, vždy oslovujme přímo člověka, se kterým jednáme, nikoliv jeho doprovod. O přítomnosti tlumočníka si rozhoduje jenom sám pacient se sluchovým postižením. Má na tlumočníka právo.
  6. Člověku se sluchovým postižením předem vysvětlíme, co může během vyšetření či ošetření očekávat a jakou spolupráci od něj budeme potřebovat. Při vyšetření nebo ošetření mimo zrakové pole pacienta potřebujeme další osobu, která bude stát před pacientem a dávat mu potřebné pokyny. Tvář této osoby musí být dobře osvětlena. Před snímkováním na RTG domluvíme optický signál, kdy už může pacient začít dýchat a pohybovat se.
  7. Důležité dotazy na alergie, kardiostimulátor, užívané léky atd. raději opakujeme a neváháme ani použít písemnou formu. U neslyšících uživatelů znakového jazyka je bezpečnější se zdravotní anamnézou počkat na tlumočníka. Totéž platí, chceme-li pacientovi sdělit, jak má užívat léky nebo dodržovat léčebnou životosprávu. Toto své sdělení vždy ještě napíšeme na papírek, který dáme pacientovi s sebou.
  8. Občas požádáme, aby nám člověk se sluchovým postižením svými slovy sdělil, co nám rozuměl (nikdy se neptáme, zda nám rozuměl). Ptáme se zásadně vždy po každém důležitém sdělení.
  9. Při neúspěšné komunikaci máme na paměti, že jde o důsledek sluchového postižení. Proto k takovému člověku přistupujeme se stejným respektem a ohledem na důstojnost jako k člověku bez postižení. Neprojevujeme netrpělivost, neomezujeme komunikaci, ale snažíme se najít cesty, jak se vzájemně lépe dorozumívat.
  10. Pro získání potřebných znalostí nestačí tento text, je nutno prostudovat si příslušnou literaturu a získat dostatečné dovednosti a zkušenosti v praxi.”[3]

II. Desatero komunikace s neslyšícím pacientem za přítomnosti tlumočníka

  1. “Člověk se sluchovým postižením má při komunikaci se zdravotníky právo na tlumočníka, pokud o to požádá. Tlumočení probíhá podle komunikační preference konkrétního klienta - překladem do znakového jazyka, převodem do znakované češtiny, písmem či artikulací.
  2. Při rozhovoru udržujeme oční kontakt přímo s neslyšícím člověkem, nikoliv s tlumočníkem. Neslyšící člověk ovšem musí sledovat tlumočení informací. Stojíme či sedíme tak, abychom za zády neměli světlo.
  3. Při rozhovoru s neslyšícím člověkem v přítomnosti tlumočníka oslovujeme přímo toho, s kým jednáme. Rozhovor je veden mezi slyšícím odborníkem a neslyšícím pacientem, tlumočník je pouze prostředníkem. Vyvarujeme se tendencím hovořit s tlumočníkem o neslyšícím člověku jako o objektu. Znamená to, že nikdy nepoužíváme úvodní fráze typu "Řekněte mu, že...", "Zeptejte se pána, jestli..."
  4. Naše komunikace probíhá s neslyšícím člověkem, nikoliv s tlumočníkem. Není správné mluvit nepřetržitě s tlumočníkem s tím, že ten to posléze neslyšícímu pacientovi nějak srozumitelně vysvětlí. Neslyšící účastník hovoru má právo na informace v plné kvalitě a v čase, kdy mu jsou určeny a ptát se průběžně na to, co ho zajímá.
  5. Ověřujeme si, zda neslyšící člověk dobře rozuměl. Průběžně žádáme pacienta, aby nám svými slovy sdělil, co nám rozuměl (nikdy se neptáme přímo, zda nám rozuměl). Ptáme se zásadně po každém důležitém sdělení.
  6. Tlumočník při tlumočení musí stát vždy vedle slyšící osoby. Neslyšící člověk potřebuje vidět nejen na tlumočníka, ale především na osobu, se kterou jedná. Vzdálíme-li se od tlumočníka, neslyšící člověk se obrací za námi a uniká mu tak část důležitých informací, které jsou pro něj v tu chvíli tlumočeny.
  7. Mluvíme svým obvyklým tempem. Tlumočník nás sám upozorní, bude-li třeba mluvu zpomalit.
  8. Na konci každého uceleného sdělení uděláme malou pauzu. Při tlumočení vždy dochází k malému časovému posunu. Tlumočník musí mít čas přijmout informaci, zpracovat ji a zprostředkovat. K tomuto zpoždění dochází i po přípravě tlumočníka na výkon, je to přirozeným jevem této činnosti.
  9. Dáme prostor neslyšícímu vstřebat informace, zeptat se na doplňující otázky. Chce-li se neslyšící člověk zeptat na doplňující informace, poskytněme mu k tomu čas. Na konci hovoru se ho sami zeptáme, zda potřebuje něco dalšího upřesnit.
  10. Při odchodu dejme neslyšícímu pacientovi písemné sdělení o jeho zdravotním stavu a o tom, co jsme projednávali.”[4]


Citace

  1. <FIKEJS, Jan. Kurz komunikace se sluchově postiženými. Brno : Teiresiás Masarykova univerzita, 2010. 45 s.>
  2. 2,0 2,1 2,2 PROCHÁZKOVÁ, Věra a Petr VYSUČEK. Jak komunikovat s neslyšícím klientem?. Praha: Vzdělávací institut ochrany dětí, 2007, 28 s. ISBN 978-80-86991-18-4.
  3. <Desatero komunikace s pacienty se sluchovým postižením. In: Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky - Desatero komunikace s pacienty se sluchovým postižením [online]. [cit. 2012-05-22]. Dostupné z: http://www.vzp.cz/poskytovatele/informace-pro-praxi/komunikace-se-zdravotne-postizenymi/sluchove-postizeni.>
  4. <Desatero komunikace s neslyšícím pacientem za přítomnosti tlumočníka. In: Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky - Desatero komunikace s neslyšícím psacientem za přítomnosti tlumočníka [online]. [cit. 2012-05-22]. Dostupné z: http://www.vzp.cz/poskytovatele/informace-pro-praxi/komunikace-se-zdravotne-postizenymi/neslysici. >