Narativní přístupy v psychoterapii

Z WikiKnihovna
Přejít na: navigace, hledání

Autor: Ester Březinová

Klíčová slova: narativní přístup, příběh, psychoterapie, narativní psychoterapie

Synonyma: příběhová terapie

Související pojmy:

nadřazené - psychoterapie
podřazené -


Narativní psychoterapie

Narativní psychoterapie je přístup založený na teorii sociálního konstrukcionismu a narativní metafory. Jejím základem je vyprávění životního příběhu a jeho převyprávění, kterým se nové diskurzy o sobě samém vytvářejí, nikoli objevují. Zájem se tedy v terapii nesoustřeďuje na odkrývání pravdy o událostech, ale na významy. Konstrukce vlastní minulosti, stejně tak jako aktuální konstrukce, ovlivňuje emoční zkušenost. Lidé používají převyprávění svých životních příběhů zcela spontánně, pokud například hledají argumenty pro svá životní rozhodnutí. V těchto situacích je vhodné vyhledat terapeuta. Přístupy jednotlivých terapeutů mohou být různé, většinou se však terapeut snaží vyvolat otázkou příběh a vytváří partnerský vztah s pacientem, nikoli hierarchický. Výsledkem terapie by měl být nový pohled na minulost a dosavadní život a případné nové vnímání ovlivňujících faktů.[1]

Podle Goncalvese lze rozčlenit terapeutický proces na pět fází:

  1. Rozvzpomínání se na významné příběhy, vybavení si co nejdetailněji různé životní události.
  2. Objektivizace příběhů s pomocí vybavení si všech smyslových podnětů, s využitím dokumentů i artefaktů.
  3. Subjektivizace příběhů s cílem posílit uvědomění si vnitřních prožitků v souvislosti s příběhem.
  4. Metaforizace příběhů, kdy si klient osvojuje vytváření metaforických asociací ve vztahu k významným příběhům a tyto metafory jsou posléze tématem důkladné diskuze.
  5. Projekce příběhů, kdy si klient procvičuje tvorbu různých alternativních metafor, s využitím literárních či uměleckých zdrojů. Tyto nové metafory jsou součástí dalších rozhovorů a stávají se stavebními kameny v běžném životě.

V Goncalvesově pojetí je terapeut aktivní ve strukturování terapeutického procesu a v navrhování různých způsobí a cvičení zaměřených na konstruování nových zápletek a představ. Hlavním cílem je podpořit změnu na individuální rovině v tom, jak člověk utváří smysl světa, jak vnímá, přemýšlí a prožívá.[2]

Historie

Příběhy jsou součástí lidské společnosti od nepaměti. Původní mýty, báje a legendy se postupem času proměnily až v příběhy na filmovém plátně, přesto je však narativita důležitá ve všech podobách společnosti.

Narativní psychoterapie byla původně vyvinuta a rozšířena v 70. a 80. letech 20. století. Hlavní podíl na tomto vývoji měli terapeuti Michael White a David Epston. Populární se narativní psychoterapie stala zejména v 90. letech ve Spojených státech amerických, kde také těmto dvěma terapeutům vyšla známá kniha Narrative means to therapeutic ends.[3]

Příběh

Příběh a vyprávění jsou dnes považovány za základní organizující principy jedince pro vnímání, chápání a sdílení vlastní zkušenosti. Formou příběhu lidé organizují své zkušenosti a spojují události do smysluplného celku.

V psychoterapii můžeme rozlišit několik druhů příběhů.

  • Habituální příběhy popisují to, co se obvykle odehrává a jedná se o prostý popis.
  • Osobní příběhy přibližují nitro člověka, vnitřní svět a pocity.
  • Životní příběhy vyjadřují celkový pohled, směřování nebo pojetí vlastního života.
  • Normativní dobové příběhy se dotýkají důležitých aspektů lidské existence.[2]

Přístupy

Narativní přístupy vycházejí z toho, že je identita člověka formována vyprávěním a příběhy, ať už osobními nebo normativními dobovými příběhy. Předpokládá se, že vyprávění příběhu formuje osobnost člověka, kterému vyprávění pomůže posoudit svůj příběh a nahlížet na problém různými způsoby. V praxi terapeut pomáhá svým klientům vyhodnocovat jejich problémy a měnit jejich vztah k těmto problémům. Pomocí otázek problém postupně odkrývá a následně vyvodí jisté řešení. Jinými vhodnými otázkami potom prověřuje, jak jeho řešení klientův postoj k problému ovlivnilo. Roli terapeuta lze přirovnat k investigativnímu novináři.[3] Narativní přístupy jsou hojně využívány v rodinné terapii, kde hrají podstatnou roli.

Poznámky

  1. GJURIČOVÁ, Šárka a KUBIČKA, Jiří. Rodinná terapie: Systematické a narativní přístupy. Praha: Grada Publishing, 2009. Vyd. 1. S. 31.
  2. 2,0 2,1 SKORUNKA, David. Narativní přístup v psychoterapii: pohled psychoterapeuta a klienta. Brno, 2008. Dostupné z: http://is.muni.cz/th/71263/fss_d/DISERTACE.pdf. Disertační práce. Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií, Katedra psychologie. Školitel Ivo Čermák.
  3. 3,0 3,1 Narrative therapy. In: Wikipedia: The free encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida): Wikipedia Foundation, last modified on 21. 5. 2012 [cit. 2012-05-22]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Narrative_therapy.

Použité zdroje

GJURIČOVÁ, Šárka a KUBIČKA, Jiří. Rodinná terapie: Systematické a narativní přístupy. Praha: Grada Publishing, 2009. Vyd. 1. 288 s. ISBN 978-80-247-2390-7.

SKORUNKA, David. Narativní přístup v psychoterapii: pohled psychoterapeuta a klienta. Brno, 2008. Dostupné z: http://is.muni.cz/th/71263/fss_d/DISERTACE.pdf. Disertační práce. Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií, Katedra psychologie. Školitel Ivo Čermák.

Narrative therapy. In: Wikipedia: The free encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida): Wikipedia Foundation, last modified on 21. 5. 2012 [cit. 2012-05-22]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Narrative_therapy.

FREEDMAN, Jill a COMBS, Gene. Narativní psychoterapie. Praha: Portál, 2009. Vyd. 1. 320 s. ISBN 978-80-7367-549-3.