Nářečí

Z WikiKnihovna
Přejít na: navigace, hledání

Autor: Michal Kaláb

Klíčová slova: jazyk, řeč, útvary jazyka

Synonyma: dialekt

Související pojmy:

nadřazené - jazykověda, lingvistika, dialektologie, nespisovný jazyk, interdialekt
podřazené - ---


Znaky

"Dialekt (nářečí) je územně vymezený útvar národního jazyka, který je určen vztahem k jiným teritoriálním útvarům a k jazyku národnímu. Je to útvar svébytný s jednolitou normou, omezenou na mluvenou neveřejnou a spontánní komunikaci"[1], setkat se s ním však můžeme i v rámci děl krásné literatury - jedná se o prostředek stylizace autora. Má charakter nespisovného strukturního útvaru, rozdíly mezi jednotlivými nářečími jsou dány především hláskoslovnými změnami, méně pak v rovině tvaroslovné (v českém jazyce např. čes. tomu, toho x morav. temu, teho). Obvyklé jsou také diferenciace lexikální (v českém jazyce např. pro výraz peřina jsou zaznamenány tyto ekvivalenty: duchna, svrchnice, devětnice, poduška, velká peřina).[2]

Nářečí jsou výsledkem územní diferenciace daného národního jazyka. Vznikají (vznikaly) z důvodu izolovanosti od kulturních center, ze kterých se určité jazykové změny šíří směrem k periferiím. Protože některé změny se do okrajových oblastí nedostaly, jsou v jazyce buď uchovány archaické podoby jazyka, nebo dojde k lokální změně. Překážkami v šíření jazykových změn byly zejména přírodní celky (hory, řeky) a dřívější feudální uspořádání společnosti, které bránilo lidem být v kontaktu se sousedními kraji. Nářeční rozdíly se postupem času stírají pod vlivem moderních technologií, masových medií, prohlubující urbanizace a častému a rychlému pohybu obyvatel. Nářečí jsou často nahrazována rozšířenějšími jazykovými celky (kupř. v českém prostředí obecnou češtinou). Zkoumáním dialektů se zabývá samostatná jazykovědná disciplína - dialektologie. Ta často využívá poznatků a metod z jiných jazykových oborů (fonetiky, morfologie, etymologie apod.) a nezřídka čerpá též i z jiných společenských věd (etnografie, historiografie, archeologie atd.).[3]

Z hlediska historického si rozmanitostí jazyka všímali již staří jazykovědci (u nás např. Hus, Blahoslav), moderní dialektologie se však formuje až s bádáním v oblasti historie, etnografie a folkloristiky v 19. století, přičemž prvními zprostředkovateli nářečí byli sběratelé ústní lidové slovesnosti. Postihnutí dialektů nebylo zkrátka do té doby považováno lingvisty za důležité.


Někdy bývá též na dialekt pohlíženo jako na fenomén sociální (nejen geografický), v takovém případě je možné ještě rozlišit slang (mluva zájmových skupin, např. studentů), argot (mluva společensky deklasovaných osob, např. narkomanů, zlodějů) a profesní mluvu (mluva skupiny zaměstnanců či osob určitého povolání, např. ekonomů, zedníků, lékařů), což jsou útvary nestrukturní (rozdíly jsou dány odlišnostmi v lexiku a frazeologii).

Česká nářečí

Ač existuje mnohem více atributů, na základě kterých lze jednotlivá česká nářečí od sebe odlišit, uváděny jsou pouze tyto znaky základní:[4]

  • Nářečí česká v užším smyslu – zaujímají celé Čechy a pomezní jihozápadní část Moravy. Nejvýraznějším znakem je rozšíření diftongu ej proti spisovnému ý (řídce í) po téměř celé oblasti (např. starej bejk, sejtko) a dvojhláska ou ve shodě se spisovným jazykem (např. houser, nesou).

Příklad užití: Dej mouku ze mljena na vozejk.

  • Nářečí středomoravská (hanácká) – nacházíme je na území střední Moravy bez jihozápadního úseku a části východní Moravy. Rysem této nářeční skupiny je hláska é proti spisovnému ý (výjimečně í; např. staré bék, sétko) a vokál ó proti spisovnému diftongu ou (hóser, nesó).

Příklad užití: Dé móku ze mléna na vozék.

  • Nářečí východomoravská – můžeme se s nimi setkat na širokém úseku východní Moravy až k hranicím se Slovenskem. V těchto nářečích, s výjimkou drobných úseků, se objevují proti spisovným hláskám vokály í (na velké části území ale žije ve výslovnosti též hláska ý) a ú (např. starí bík, sítko / starý býk, sýtko; húser, nesú).

Příklad užití: Daj múku ze mlýna na vozík.

  • Nářečí slezská (lašská) – lze objevit na severovýchodním cípu Moravy a v přilehlých částech historického Slezska. Oproti spisovnému ý (í), ou existují v této nářeční skupině veskrze pouze samohlásky krátké y (i), u. Zkracují se ale také i ostatní vokály (např. stary byk, sytko / śitko / šytko; huser, ňesu). Navíc je v těchto nářečích přesunut přízvuk z obvyklé první slabiky na slabiku předposlední (např. sta'řenka, do O'pavy).

Příklad užití: Daj muku ze młyna na vozik.


Každé z nářečí lze dále rozdělit na menší celky (např. ze středomoravského nářečí lze dále vydělit: centrální středomoravskou podskupinu, jižní středomoravskou podskupinu, západní okrajové úseky středomoravských nářečí, východní středomoravskou podskupinu).

Poznámky

  1. KARLÍK, Petr – NEKULA, Marek – PLESKALOVÁ, Jana, eds. Encyklopedický slovník češtiny. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. s. 109. ISBN 80-7106-484-X.
  2. příklady převzaty z KARLÍK, Petr – NEKULA, Marek – RUSÍNOVÁ, Zdenka. 'Příruční mluvnice češtiny. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008. s. 93. ISBN 978-80-7106-980-5.
  3. KARLÍK, Petr – NEKULA, Marek – PLESKALOVÁ, Jana, eds. Encyklopedický slovník češtiny. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. s. 110. ISBN 80-7106-484-X.
  4. rozdělení s příklady převzato z BĚLIČ, Jaromír. Nástin české dialektologie. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1972. s. 11.


Použitá literatura

  • BĚLIČ, Jaromír. Nástin české dialektologie. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1972. 463 s.
  • KARLÍK, Petr – NEKULA, Marek – PLESKALOVÁ, Jana, eds. Encyklopedický slovník češtiny. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. 604 s. ISBN 80-7106-484-X.
  • KARLÍK, Petr – NEKULA, Marek – RUSÍNOVÁ, Zdenka. 'Příruční mluvnice češtiny. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 799 s. ISBN 978-80-7106-980-5.
  • LAMPRECHT, Arnošt. České nářeční texty. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1976. 425 s.