Morfologie

Z WikiKnihovna
Přejít na: navigace, hledání

Autor Myroslava Kutsyn

Klíčová slova:

Synonyma: tvarosloví

Související pojmy: skloňování (deklinace), časování (konjugace), morfologie rostlin, morfologie (astronomie), geomorfologie

nadřazené jazykověda, lingvistika

podřazené morf, morfem


DEFINICE

Morfologie je lingvistická disciplína. Zabývá se tvořením tvarů slov (funkční morfologie)[1], ohýbáním (skloňování, časování), odvozováním slov pomocí předpon, přípony a vpon. Morfologie studuje strukturu slov, stavbu slovních tvarů, způsoby skloňování (deklinace) a časování (konjugace). Poprvé byl tento termín použit v roce 1859 Augustem Schleicheem.[2] Morfologie zabývající se analýzou slova na morfémy se nazývá morfemika (morfematika)[3].


  • Morfologie (lingvistika) – lingvistická disciplína, zabývá se ohýbáním slov
  • Morfologie (biologie) – zkoumá celé organizmy
  • Morfologie rostlin – studuje tvary a části rostlin
  • Morfologie (astronomie) – je tvar astronomického objektu, např. mlhoviny, galaxie
  • Geomorfologie – studuje útvary zemského povrchu, zkoumá procesy, tvary povrchu[2]

Formální morfologie – tvoření tvarů, jejich struktura (jak se jednotlivé tvary tvoří)
Funkční morfologie – fungování tvarů slov ve větě, vysvětlování mluvnických významů

MORF/MORFEM – jednotka morfologie


Základní minimální sémantickou a nedělitelnou jednotkou morfologie je morfém nesoucí určitý význam.

Existují dva typy morfémů:
lexikální morfém – kmen slova, kořen slov (slovní základ) – pomocí lexikálních morfémů se vyjadřují děje, vlastnosti a okolnosti
gramatický morfém – určuje gramatickou roli slovního tvaru (afixy)[3]

MORFOLOGIE

Morfologie – nauka o tvarech slov. Z morfologického hlediska se SLOVA dělí na:

- ohebná: skloňují se (deklinace) a časují se (konjugace)

- neohebná

Do slovních druhů řadíme slova podle:

  • lexikálního významu
  • postavení a funkce ve větě
  • ohebnosti

Podstatná jména (substantivum, substantiva) – názvy osob, zvířat a věcí; skloňují se. Jednoduché tvary vyjadřují mluvnické tvary – pád a číslo, patří k jednomu ze tří rodů.

Přídavná jména (adjektivum, adjektiva) – vyjadřují vlastnosti osob, zvířat nebo věcí, jevů, označených podstatných jménem, např. hezký den, dřevěný stůl; skloňují se. Přídavná jména zpravidla vyjadřují vlastnost slova (jaká osoba nebo věc je), její velikost, barvu, jakost, např. tvrdý, měkký, pracovitý, zlý.

Zájmena (pronominum, pronomina) – sama neoznačují osobu, zvíře, věc nebo vlastnost, pouze je naznačují nebo odkazují na určitou či neurčitou osobu, vyjadřují vztah mluvící osoby k nim; skloňují se. Pozn.: Název mají zájmena odtud, že se jich užívá „za jména“ (místo jmen). Zájmena rozeznáváme: osobní, přivlastňovací, ukazovací, tázací, vtažná, neurčitá, záporná.

Číslovky (numeralie, numeralia) – mají číselný význam, označují pořadí, počet. Většinou se skloňují a vyjadřují mluvnické významy. Číslovky rozeznáváme: základní, řádové, druhové, násobné (určité nebo neurčité).

Slovesa (verbum, verba) – vyjadřují děje; časují se. Podle vidu rozlišujeme slovesa dokonavá a nedokonavá.

Příslovce (adverbium, adverbia) – jsou slova neohebná, vyjadřují různé bližší okolnosti dějů (místo, čas, způsob, míra, prostředek, příčina), předmětů, stupeň nebo míru věcí, např. zde, zítra, rychle, pilně. Věcný význam některých příslovcí lze stupňovat.

Předložky (prepozitum, prepozita) – jsou slova neohebná, vyjadřují podobné okolnosti jako příslovce. Mají vlastní význam, ale ten se projeví teprve ve spojení předložky se jmény. Předložky jsou vlastní a nevlastní.

Spojky (konjukce) – jsou slova neohebná, spojují jednotlivé větné členy nebo věty, teprve ve spojení s nimi nabývají svého věcného významu. Samy nejsou členy větnými. Spojky jsou jednoduché, např. a, ale, že, když, a složené, např. zatímco.

Částice (partikule) – jsou slova neohebná, uvozují věty a označují jejich druh, vyjadřují postoj mluvčího k vyjadřovanému obsahu, např. ať, nechť, kéž, což. Částice zpravidla stojí na začátku věty nebo před větným členem, který zdůrazňují.

Citoslovce (interjekce) – jsou slova neohebná, vyjadřují city, nálady, vůli mluvčího, označují zvuky a s nimi spojené pohyby – většinou nevstupují do větných vztahů, např. ach, ó, br, pst, hej, hle, checheche, cink, prásk, frnk, jéjé, nono.[4]

Citace a odkazy na použitou literaturu

  1. Ostravská univerzita v Ostravě. Čeština po síti [on-line]. © 2006-2011. [cit. 23-11-2011]. Dostupne z: http://www.osu.cz/fpd/kcd/dokumenty/cestinapositi/morfologie.htm#1
  2. 2,0 2,1 Morfologie. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida: Wikipedia Foundation, last modified on 4.10.2011 [cit. 2011-11-06]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Tvaroslov%C3%AD
  3. 3,0 3,1 JEDLIČKA, Alois. Encyklopedický slovník češtiny. 4. přeprac. vyd. Praha: NLN, 2002. 604 s. Učebnice pro vysoké školy. ISBN 80-7106-484-X.
  4. HÁVRÁNEK, Bohuslav; JEDLIČKA, Alois. Česká mluvnice. 4. přeprac. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1981. Učebnice pro vysoké školy

Použitá literatura

  • HÁVRÁNEK, Bohuslav; JEDLIČKA, Alois. Česká mluvnice. 4. přeprac. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1981. Učebnice pro vysoké školy
  • JEDLIČKA, Alois. Encyklopedický slovník češtiny. 4. přeprac. vyd. Praha: NLN, 2002. 604 s. Učebnice pro vysoké školy. ISBN 80-7106-484-X