Modely lidské psychiky

Z WikiKnihovna
Přejít na: navigace, hledání

Autor: Tereza Fussová

Klíčová slova: lidská psychika, psychologie, mentální aparát

Synonyma: ---

Související pojmy:

nadřazené: obecná psychologie, psychodynamická psychologie, psychoanalýza
podřazené: vědomí, předvědomí, nevědomí


Definice

Pojem model vyjadřuje vystižení nějakého předmětu určitou formou, např. schématem, systémem tezí, tedy v nejširším smyslu takové zobrazení předmětu, které vystihuje jeho podstatu. Protože psychika představuje podstatný aspekt lidského bytí, modely lidské psychiky současně odpovídají na otázku „Co je člověk?".[1]

Modely lidské psychiky lze také definovat jako „konstrukty znázorňující představy a myšlenky o uspořádání a fungování duševního života.“[2] Tyto modely většinou nebyly empiricky ověřovány. Mnohé z nich zahrnují oblast nevědomí, jehož existencí běžnými metodami psychologického výzkumu v podstatě nelze dokázat.

Psychodynamické modely

Sigmund Freud vytvořil dva modely lidské psychiky. Lidskou psychiku označoval jako mentální aparát, protože podle něj je lidská psychika struktura (systém), který má své vlastní, svébytné zákonitosti fungování.

Topografický model psychického aparátu

Topograficky.jpg

Tento model vytvořil Freud v roce 1900 a nastínil jej ve své knize „Výklad snů". [3] Zahrnuje tři vrstvy, a to nevědomí, předvědomí a vědomí.

Podle Freuda zůstává duševní energie lidské psychiky na nízké a konstantní úrovni. „Nahromadí-li se v ní příliš mnoho energie, pak se ji snaží „vybít", což je provázeno pocitem úlevy nebo slasti. Zdrojem psychické energie jsou pudy, které jsou mentální reprezentací tělesných procesů.“[4]

Nevědomí zahrnuje především pud sexuální, jehož energetické složce dal Freud název libido. Během vývoje se přetváří do podoby pudových přání, která se řídí principem slasti a usilují o to, aby byly uspokojeny. Nevědomí dále zahrnuje traumatické vzpomínky, které se do něj dostaly na základě působení obranných mechanismů umístěných v předvědomí - cenzura. Nemohou přímo vstupovat do vědomí (vyvolaly by úzkost), pouze někdy mohou vstupovat do vědomí v podobě snů.

Předvědomí obsahuje myšlenky, zážitky, konflikty, rozhodnutí, atd., které byly zapomenuty, ale mohou se vybavit. Předvědomí chrání vědomí před přívalem pudových sil z nevědomí a nachází jim takový způsob vyjádření, který je pro vědomí přijatelný. Cenzura se podílí na přeměně pudových přání do podoby pudových derivátů, z nichž některé mohou vstupovat do vědomí.

Strukturální model lidské psychiky

Strukturalni.jpg

Tento model navrhl Freud ve své práci „Ego a id" v roce 1923. Freud se často u svých pacientů setkával s existencí nevědomého pocitu viny, který se mu do topografického modelu nepodařilo začlenit. V tomto modelu se psychika dělí do tří struktur: id (ono), ego (já) a superego (nadjá). Působením superega vzniká nevědomý pocit viny. Význam pojmu id se zhruba shoduje s popisem nevědomí v topografickém modelu. Je to oblast, která obsahuje primitivní pudy usilující o své vybití.

Na základě komunikace dítěte s vnějším světem se část id postupně mění v ego, které má funkci sebezáchovnou. Snaží se vypořádávat s tlaky z id i s nároky vnějšího světa. Ego také odkládá pudové uspokojení a kontroluje pudová přání s pomocí zásobárny obranných mechanismů.

Superego se vyvíjí jako vnitřní zůstatek raných dětských konfliktů, obzvláště ve vztahu s rodiči a s jinými autoritami. Vzniká na základě postupného zvnitřňování těchto autorit, jejich příkazů a zákazů. Superego zahrnuje svědomí a dětské ideály. Velká část superega, ega a celé id pracují mimo vědomí. Vědomí je pro ego pouhým smyslovým orgánem k vnímání duševních kvalit. [5]

Jungův model lidské psychiky

Podle Carla Gustava Junga mají nevědomá hnutí projektivní, teleologickou funkci. Je-li člověk soustředěný k impulsům svého nevědomí, může jít jeho život správným směrem. Jung rozdělil nevědomí do dvou oblastí. První z nich je povrchnější osobní nevědomí, které vyjadřuje především tzv. komplexy, které vznikají díky emočnímu šoku, traumatu. Komplex je podle Junga „obraz určité psychické situace, která je živě emocionálně zdůrazněna a která je neslučitelná s habituálním stavem vědomí nebo vědomým postojem. Komplexy můžeme vědomými silami potlačovat, ale v určitý moment opět vystupuje navenek v původní síle." [6] Komplexy jsou tedy jistou nevědomou, ale velmi naléhavou příčinou chování.

Nejhlubší vrstvu lidské psychiky Jung nazývá kolektivní nevědomí, které je vrozené a zděděné. Obsahuje především tzv. archetypy, což jsou vrozené vzorce imaginace a cítění. Archetypy formují lidskou zkušenost; jsou to jakési apriorní formy nazírání, vrozené ideje, které dávají naší psychické zkušenosti vnitřní smysl. Zprostředkovávají intuitivní poznání.[7]

Modely zahrnující spirituální dimenzi

Freudovy modely lidské psychiky byly brzy velmi kritizovány. Například italský psychiatr Roberto Assagioli už v roce 1910 upozornil na to, že ve Freudově konceptu nevědomí chybí koncept „nadvědomí".[8] Na konci 60. let vznikla v USA tzv. transpersonální psychologie, a to ve spojitosti s novými zkušenostmi, a to byly zkušenosti mystické, spirituální či transpersonální. Významným představitelem tohoto směru je český psychiatr Stanislav Grof. Podle něj transpersonální zážitky provází pocit člověka, že se jeho vědomí rozšířilo za hranice vlastního ega a překročilo omezení časem a prostorem.[9] Dalším Freudovým odpůrcem je Viktor Frankl, zakladatel logoterapie. Frankl chápe osobnost jako složitý celek, který se skládá ze tří složek:

1. tělesnosti, představující genetický a fenotypický rámec;

2. psýché, která sebou nese rodové zkušenosti a zařazuje jedince do společnosti;

3. duchovnosti, s kterou člověk nalézá hodnoty a smysl.

Duchovní rozměry svého bytí osobnost překračuje svou každodennost a otevírá se formování takových charakteristik, jako je láska, odpovědnost a prozíravost, moudrost, uměřenost a ušlechtilost.[10]

Kognitivní modely

Kognitivní psychologie chápe lidskou psychiku jako systém zpracování a využívání informací. Podle amerického filosofa, lingvisty a kognitivního vědce Jerryho Fodora má kognitivní model mysli tři stupně. Na nejnižším stupni probíhá transdukce, tj. přeměna vnějších podnětů do podoby nervových impulsů. Na druhém, tzv. vstupním systémovém stupni (input system level) probíhá základní rozpoznání a popis informací. Fodor předpokládá, že subsystémy druhého stupně zpracovávají informace jako moduly, což značí, že jejich fungování je nezávislé na ostatních systémech zpracování informací. Vyšší stupně zpracování informací mají přístup ke všem informacím, které zahrnuje kognitivní systém daného jedince. Jako příklad vyššího stupně poznávacích procesů uvádí Fodor řešení vědeckého problému, při němž myslitel využívá zkušenosti z nejrůznějších oblastí. Podle Fodora pracují moduly velmi rychle. Výsledkem jejich práce jsou bazální, triviální informace. Složitější mentální reprezentace se vytvářejí teprve na vyšších úrovních systému.[11]

Poznámky

  1. NAKONEČNÝ, Milan. Psychologie téměř pro každého. Praha: Academia, 2004. ISBN 80-200-1198-6.
  2. PLHÁKOVÁ, Alena. Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia, 2004. ISBN 978-80-200-1499-3.
  3. FREUD, Sigmund.Výklad snů. Pelhřimov: Nová tiskárna, 1994. ISBN 80-901916-0-6.
  4. PLHÁKOVÁ, Alena. Dějiny psychologie. Praha: Grada, 2006. ISBN 80-247-0871-X.
  5. FREUD, Sigmund. Vybrané spisy I. Praha: Avicenum, 1991. ISBN 80-201-0225-6.
  6. JUNG, Carl Gustav. Výbor z díla, svazek I. Základní otázky analytické psychologie a psychoterapie v praxi. Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka, 1997.
  7. Tamtéž.
  8. NAKONEČNÝ, Milan. Transpersonální psychologie. In HOSKOVEC, J., NAKONEČNÝ, M., SEDLÁKOVÁ, M. Psychologie XX. století. Praha: Karolinum, 2002, str. 180-209.
  9. GROF, Stanislav. Za hranice mozku. Praha: Gemma 89, 1992.
  10. SMÉKAL, Vladimír. Pozvání do psychologie osobnosti. Brno: Barrister & Principal, 2002. ISBN 80-85947-80-3.
  11. FODOR, J. A. The modularity of mind. Cambridge: MIT Press, 1983.

Použitá literatura

  • PLHÁKOVÁ, Alena. Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia, 2004. ISBN 978-80-200-1499-3.
  • PLHÁKOVÁ, Alena. Dějiny psychologie. Praha: Grada, 2006. ISBN 80-247-0871-X.
  • NAKONEČNÝ, Milan. Psychologie téměř pro každého. Praha: Academia, 2004. ISBN 80-200-1198-6.