Lev Manovich

Z WikiKnihovna
Přejít na: navigace, hledání
Lev Manovich na Video Vortexu v roce 2007

Autor: Veronika Chromá

Klíčová slova: - nová média, Software Studies, Lev Manovich, Kulturní analytika, digitální umění

Synonyma: --

Související pojmy:

nadřazené - software studies, umění
podřazené - --


Lev Manovich je umělec a teoretik nových médií, působí jako profesor vizuálního umění na University of California v San Diegu. Jeho nejvýznamnějším dílem je kniha The Language of New Media z roku 2001.


Život

Lev Manovich se narodil v roce 1960 v Moskvě, kde studoval výtvarné umění, architekturu a počítačové programování. V roce 1981 Moskvu opustil a přestěhoval se do New Yorku. Na New York University obdržel roku 1988 titul M. A. v oboru experimentální psychologie a v roce 1993 následoval titul Ph.D. v oboru Vizuální a kulturní studia na University of Rochester.[1]

V roce 1984 začal pracovat jako designer, programátor a animátor. Pracoval pro Digital Effects, jednu z prvních společností věnujících se produkci 3-D animace pro televizi a film.[2]

Mezi jeho projekty patří např. „Little Movies“ (1994), soubor digitální filmů prezentovaných prostřednictvím webu, nebo „Freud-Lissitzky Navigator“ (1999), koncepční software a hra umožňující procházet dějiny 20. století.[3] Spolupracoval na projektu Soft Cinema, jehož snahou je vytěžit kreativní možnosti ze spojení kulturního softwaru, kina a architektury. Výsledkem tohoto projektu jsou filmy, dynamické vizualizace, počítačem řízené instalace, architektonické návrhy, tištěné katalogy a DVD.[4]

Manovich, jako umělec pracující s novými médii, představil svá díla na mnoha mezinárodních výstavách, např. v Chelsea Art Museum v New Yorku, ZKM v Karlsruhe, Center George Pompidou v Paříži nebo v Institutu současného umění (ICA) v Londýně.[5]

Od roku 1992 se věnuje pedagogické činnosti.[3] V současnosti působí jako profesor na katedře Vizuálního umění na University of California v San Diegu, kde přednášení o digitálním umění, historii a teorii digitální kultury a digital humanities. Od roku 1996 působí i jako hostující profesor na univerzitách po celém světě.[5] V současné době je hostujícím profesorem kulturní analytiky na European Graduate School ve Švýcarsku, kde vede intenzivní letní seminář. [1]

O jeho přednášky o digitální kultuře je velký zájem. Má za sebou 450 přednášek, seminářů a odborných kurzů v Americe, Asii a Evropě.[5]

Manovich je ředitelem výzkumné laboratoře Software Studies Initiative na Kalifornském institutu telekomunikací a informačních technologií (CALIT2), kterou v roce 2007 založil.[5]

Dílo

Lev Manovich je autorem a spoluautorem několika knih. Napsal přes 100 článků, které byly publikovány ve více než 30 zemích.[5] Pro přehled uvádím pouze některé jeho knihy:[6]

  • Software Takes Command (2010)
  • Info-Aesthetics (připravovaná kniha)
  • Soft Cinema: navigating the Database (2005)
  • Black Box – White Cube (2005)
  • The Language of New Media (2001)
  • Tekstura: Russian essays on Visual Culture (1993)


The Language of New Media

Tato kniha byla přeložena do italštiny, francouzštiny, španělštiny, polštiny, řečtiny, lotyštiny a korejštiny. Je považována za „nejsugestivnější a široce pokrývá oblast historie médií od dob Marshalla McLuhana.“[5]

Manovich zde představil první systematickou teorii nových médií a definoval pět principů nových médií, kterými se však nemusí řídit všechna nová média. Těmito základními principy jsou:[7]

1. číselná reprezentace – novomediální objekty jsou založeny na digitálním kódu a z toho lze vyvodit, že novomediální objekt za a) může být popsán matematicky a za b) je předmětem algoritmické manipulace (stručně řečeno, média se stávají programovatelnými).
2. modularita – tento princip lze nazvat „fraktální strukturou nových médií“. Novomediální objekt má všude stejnou modulární strukturu. Prvky médií, stejně jako objekty, spojené do větších celků si zachovávají svoji nezávislost.
3. automatizace – princip 1. a princip 2. umožňují automatizovat řadu operací podílejících se na tvorbě, manipulaci a přístupu k novému médiu. Člověk tak může být, alespoň částečně, z tvůrčího procesu vyřazen.
4. variabilita – opět vychází z principu 1. a 2. a říká, že novomediální objekty existují v různých, teoreticky nekonečných, verzích.
5. překódování – zabývá se převoditelností novomediálního objektu do jiného formátu. S tímto principem souvisí teorie softwaru, ke které se přechází od teorie médií.

Reference

  1. 1,0 1,1 European Graduate School. Lev Manovich – Biography. The European Graduate School [online]. © 1997-2012 [cit. 2012-05-21]. Dostupné z: http://www.egs.edu/faculty/lev-manovich/biography/
  2. MANOVICH, Lev a Jerome DURLAK. The langure of new media. Canadian Journal of Communication. Toronto (Canda): Canadian Journal of Communications Corporation, 2002, vol. 27, iss. 1, p. 101-104. ISSN 07053657. V: Proquest Central.
  3. 3,0 3,1 ZKM. Future Cinema. Zentrum für Kunst und Medientechnologie Karlsruche [online]. © 2012 [cit. 2012-05-21]. Dostupné z: http://www.zkm.de/futurecinema/manovich_cv_e.html
  4. LIEM, Patrick a Isabelle Gerrard. Lev Manovich: Soft Cinema [online]. [2003] [cit. 2012-05-21]. Dostupné z: http://www.softcinema.net/index.htm?reload
  5. 5,0 5,1 5,2 5,3 5,4 5,5 Bio/CV/Photos. Lev Manovich [online]. [2012] [cit. 2012-05-20]. Dostupné z: http://manovich.net/bio/
  6. BOOKS. Lev Manovich [online]. [2012] [cit. 2012-05-21]. Dostupné z: http://manovich.net/books/
  7. MANOVICH, Lev. The Language of New Media. Cambridge (USA): MIT Press, ©2001, s. 49 - 65. ISBN 978-0-262-63255-3. Dostupné z: http://ucsd.academia.edu/LevManovich/Papers/541083/The_language_of_new_media. Dostupná je pouze autorova pracovní verze.