Krizová komunikace

Krizová komunikace

Autor: Svoboda Petr
Klíčová slova: média, krizová komunikace, bulvární média, toxická média
Synonyma:
Související pojmy: reputace, dobrá pověst, Public relations, nežádoucí publicita

Charakteristika

Krizová komunikace (obecně)

Jedná se o formu komunikace, která se vymyká standardnímu úzu. Naopak je tu o druh jednání mezi více než dvěma stranami, které mají mezi sebou určitou vazbu (společný či jednostranný problém, komplikaci různého charakteru). V zásadě se jedná o řešení problému, který nastal na jedné, či obou stranách komunikujících subjektů.Jde tedy o jakousi komunikační interakci jež se dotýká obou (nebo více zainteresovaných stran), jimiž mohou být, společnosti a jiné právnické subjekty, média, skupiny, jednotlivci a obzvláště jednotlivci veřejně exponovaní, její komunikace před, během a po dané události. Krizových situací, jež si žádají řešení je široká paleta. Touto krizí může být jak problém v oblasti sociální, podnikové, tak ekologické (živelné pohromy, znečištění apod)

Krizová komunikace s médii

Jde o specifičtější oddíl krizové komunikace a jak již název napovídá je úzce spojena s mediální sférou. Krizová mediální komunikace klade nárok na naši komunikační schopnost směrem k médiím, za podmínek jež nám nejsou nakloněny, ohrožují naše postavení (společenské či ekonomické), naši bezúhonnost, náš majetek, práci a často i budoucí zisky. V zásadě jde o to, že jsme my, nebo naše firma předmětem nežádoucí publicity a tím nám kromě újmy v očích veřejnosti hrozí poškození dobré pověsti (spoelčenské, podnikatelské), což může mít za násladek odliv klientů, s ním související snížení zisků, v tom nejextrémějším případě dokonce konec naší výdělečné činnosti. Nejedná se zde výlučně o problémy ve sféře ekonomické, protože nechtěnná pozornost médií může mít i právní důsledky, např. v souvislosti s křivým obviněním z páchání trestné činnosti.

Koho se krizová komunikace týká?

Hlavními stranami zamýšleného komunikačního aktu jsou:

1. subjekt , jež se stal centerem zájmu média a tudíž by měl nějakým způsobem vyjádřit svůj postoj k dané problematice: osoba (právnická, fyzická, veřejná), společnost, či jiná instituce
2. médium , které iniciovalo určitý informační akt, jenž subjekt jejího zájmu nějakým způsobem buď přímo poškozuje, nebo by mohl vést v jistý druh poškození: deníky a jiná periodika, televize, rozhlas a jiná média (včetně internetu)

Ovládat taktiku krizové komunikace s médii by však měl kromě PR pracovníků, pracovníků na menežerských pozicích, politicky činných a jiných vedoucích profesí snad každý jedinec se zajmem o své okolí.

Reference

1. VYMĚTAL, Štěpán. Krizová komunikace a komunikace rizika. Vyd. 1. Praha: Grada, 2009, 176 s. Psyché (Grada). ISBN 978-80-247-2510-9.
2. ROUDNÝ, Radim a Petr LINHART. Krizový management: kombinovaná forma studia. Vyd. 1. Pardubice: Univerzita Pardubice, 2004, 97 s. ISBN 80-719-4674-5.
3. BEDNÁŘ, Vojtěch. Krizová komunikace s médii. Vyd. 1. Praha: Grada, 2012, 183 s. Žurnalistika a komunikace. ISBN 978-80-247-3780-5.