Kooperativní aktivita

Z WikiKnihovna
Přejít na: navigace, hledání

Autor: Petr Zapletal

Klíčová slova: kooperativní aktivita, kooperativní učení, kooperativní výuka

Synonyma: kolaborativním učení

Související pojmy: skupinová práce, spolupráce žáků

nadřazené - pedagogika, výukové formy
podřazené - žák, skupina



Charakteristika

Slovo pochází z latinského slova cooperare-spolupracovat

V rámci kooperativní aktivity se ve školství jedná o součinnost či spolupráci několika lidí či skupin, která napomáhá k dosažení daných cílů pomocí společné spolupráce při učení[1] Tato aktivita nedbá jen na rozdělení částí zadaného úkolu mezi jednotlivé členy skupiny a jejich následné společné řešení, ale také na specifické uspořádání vztahů mezi žáky uvnitř skupiny, které vedou k co nejlepšímu výsledku. Dále také posiluje socializaci vztahů mezi jednotlivými žáky, která je velmi důležitá jak v osobním, tak ve společenském životě.„Zájem o kooperativní učení je spojen se současnými společensko-ekonomickými podmínkami, které zvýrazňují lidskou kooperaci jako jeden z nejpodstatnějších elementů účinného fungování velkých i malých společenství."[2]

Kooperativní aktivita se dělí na


Kooperativní učení - spočívá ve vzájemné spolupráci ve skupině žáku, za účelem řešení problému daného tématu.


Kooperativní vyučování - vyučování založené na interakci žáků nebo celé skupiny, kdy je jedinec podporován skupinou k co nejlepšímu osobnímu výsledku a tím i k nejlepšímu výsledku celé skupiny.



Historie

Snaha či pokusy o kooperativní zapojení ve výuce jsou staré jako učení samo. Prvním výraznějším pokusem byl tzv. „tutoring – metoda vyučování, při níž jeden žák učí jiného žáka."[3] Ten poprvé v 1. století našeho letopočtu formuluje Quintilián. Velkého přínosu si je vědom v 17. století i Jan Ámos Komenský. Koncem 18. století byl v Anglii sestaven tzv. Bellův-Lancasterův systém"[4], ve kterém byly vytvořeny učící skupiny. Tento systém byl pak přenesen do USA, kde se ujal. V druhé polovině 19. století se však povědomí o kooperaci zvětšuje. Hlavními představiteli jsou John Dewey a W.H. Killpatrik. Nezvyšuje se však efektivita učení, ale spíše se lepší socializace žáků. Jako taková se kooperativní aktivita začíná zkoumat v 70. letech 20. století. Od té doby vznikají po celém světě velká centra. Jedním z nejznámějších je: Hnutí pedagogické kooperace (MCE- Movimento di Coooperazione Educativa) se sídlem v Itálii.„Jedná se o hnutí praktiků, navazující na na podněty J. Deweye, zvýrazňující zejména badatelský moment dětské učební činnosti a s ním spojené kooperativní principy vyučování."[5]

Mezi neznámější české představitele kooperačního vyučování patří Doc. Phdr. Hana Kasíková, Csc, která vyučuje na katedře pedagogiky UK v Praze a zabývá se kooperativními formami vzdělávání dětí a dospělých.


Základní znaky kooperativního vyučování

Kooperativní učení vychází z těchto bodů a je nezbytné, aby byly navzájem dodržovány[6]


1. Pozitivní vzájemná závislost - funguje tehdy, kdy žáci pochopí, že jedinou jejich šancí na úspěch je úspěch celé skupiny.„Buď společně poplaveme, nebo se společně potopíme."[7]

2. Interakce tváří v tvář- funguje v malém okruhu navzájem se znajících lidí, kde probíhá přímá konfrontace problému.

3. Osobní odpovědnost- hodnocení jednotlivého žáka se přímo podílí na hodnocené celé skupiny.

4. Využití interpersonálních a skupinových dovedností- vzájemná podpora mezi členy skupiny.

5. Reflexe skupinové činnosti- vzájemná reflexe práce celé skupiny.


Poznámky

  1. KOLÁŘ, Zdeněk. Výkladový slovník z pedagogiky: 583 vybraných hesel. Vyd. 1. Praha: Grada, 2012, s. 67. ISBN 978-80-247-3710-2.
  2. KASÍKOVÁ, Hana. Kooperativní učení a vyučování: teoretické a praktické problémy. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2001, s. 148. Učební texty Univerzity Karlovy v Praze. ISBN 8024601923
  3. KALUSOVÁ, Andrea. Zavádění kooperativního učení ve výuce [online]. Brno, 2008 [cit. 2015-01-30]. Dostupné z: http://is.muni.cz/th/105210/pedf_m/dp2.txt. Diplomová práce. Masarykova univerzita. Vedoucí práce Mgr.Jana Kratochvílová, Ph.D.
  4. KALUSOVÁ, Andrea. Zavádění kooperativního učení ve výuce [online]. Brno, 2008 [cit. 2015-01-30]. Dostupné z: http://is.muni.cz/th/105210/pedf_m/dp2.txt. Diplomová práce. Masarykova univerzita. Vedoucí práce Mgr.Jana Kratochvílová, Ph.D.
  5. KASÍKOVÁ, Hana. Kooperativní učení, kooperativní škola. Vyd. 2., rozš. a aktualiz. Praha: Portál, 2010, s. 25. ISBN 9788073677121.
  6. KALUSOVÁ, Andrea. Zavádění kooperativního učení ve výuce [online]. Brno, 2008 [cit. 2015-01-30]. Dostupné z: http://is.muni.cz/th/105210/pedf_m/dp2.txt. Diplomová práce. Masarykova univerzita. Vedoucí práce Mgr.Jana Kratochvílová, Ph.D.
  7. KASÍKOVÁ, Hana. Kooperativní učení, kooperativní škola. Vyd. 2., rozš. a aktualiz. Praha: Portál, 2010, s. 25. ISBN 9788073677121.


Použitá literatura

  • KASÍKOVÁ, Hana. Kooperativní učení a vyučování: teoretické a praktické problémy. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2001, Učební texty Univerzity Karlovy v Praze. ISBN 8024601923
  • KALUSOVÁ, Andrea. Zavádění kooperativního učení ve výuce [online]. Brno, 2008 [cit. 2015-01-30]. Dostupné z: http://is.muni.cz/th/105210/pedf_m/dp2.txt. Diplomová práce. Masarykova univerzita. Vedoucí práce Mgr.Jana Kratochvílová, Ph.D
  • KASÍKOVÁ, Hana. Kooperativní učení, kooperativní škola. Vyd. 2., rozš. a aktualiz. Praha: Portál, 2010, ISBN 9788073677121.
  • KOLÁŘ, Zdeněk. Výkladový slovník z pedagogiky: 583 vybraných hesel. Vyd. 1. Praha: Grada, 2012, ISBN 978-80-247-3710-2.
  • ZIRHUTOVÁ, Eva. Kooperativní činnosti. In: Metodický portál: inspirace a zkušenosti učitelů [online]. 2011. vyd. 2011, 2011 [cit. 2015-01-30]. Dostupné z: http://wiki.rvp.cz/Knihovna/1.Pedagogick%C3%BD_lexikon/K/Kooperativn%C3%AD_%C4%8Dinnosti