Konstruktivismus

Z WikiKnihovna
Verze z 21. 5. 2013, 19:49, kterou vytvořil Miroslava Brázdová (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Přejít na: navigace, hledání

Úvod


Konstruktivismus je vzdělávácí teorie, která se vyvinula na počátku 20. století a na rozdíl od předcházejících teorií, což jsou kognitivismus a behaviorismus, přijímá skutečnost, že mozek se dynamicky mění. Na konstruktivismus navazuje konektivismus.


Historie


Konstruktivismus ovlivnilo velké množství lidí z nejrůznějších oborů. Například známý sovětský psycholog Lev Semjonovič Vygotskij (1896-1934), který je považován za zakladatele tzv. kulturně – historické psychologie. V jeho klíčové práci Myšlení a řeč se promítá důraz, který kladl na znaky, jazyk a kulturu při formování vědomí a myšlení.


Předcházející teorie učení:

  • kognitivismus - funguje na principu strukturovaného programovatelného poznávání, k výuce využívá plánovaní a stanovování cílů, učení se zpaměti, procvičování a zkoušení
  • behaviorismus - zabývá se jen vnějším chování žáka, k výuce ho motivuje za pomoci metody cukru a biče


Konstruktivismus


Konstruktivismus obecně představuje „široký proud teorií ve vědách o chování a sociálních vědách, zdůrazňující jak aktivní úlohu subjektu a význam jeho vnitřních předpokladů v pedagogických a psychologických procesech, tak důležitost jeho interakce s prostředím a společností. V tomto smyslu je také interakční teorií překonávající jednostrannost empirismu (Empirismus je gnozeologický směr ve filozofii a psychologii, který za jediný zdroj poznání pokládá smyslové zkušenosti. Jeho protikladem je racionalismus.) a nativismu (Podle nativismu jsou určité pojmy a představy člověka vrozené.). V didaktice je jedním z dominantních soudobých paradigmat, dělících se do několika proudů“.[1]


Klíčová snaha teorie konstruktivismu je překonat transmisivní vyučování (předávání hotových poznatků, opak konstruktivního vyučování) a vyzdvihnout proces konstruování poznatků učícím se subjektem. To, že žák umí odříkat látku nebo spočítat příklad podle konstruktivismu není dostačující. Je potřeba, aby žák učivu skutečně porozuměl a dokázal naučené použít v praxi. [2] Práce s prekoncepty je podstatný znak pedagogického konstruktivismu, již získaná představa studenta může ovlivňovat porozumění dalším informacím. Proces učení je podmíněn úrovní studentových schopností, jeho dosavadními poznatky a znalostmi a samozřejmě i samotným procesem učení. Dítě si postupně tvoří vlastní obraz světa - naivní prekoncept, ten pak porovnává s novými poznatky, které můžou být v rozporu s prekonceptem, ty které do prekonceptu zařadí, přijme a pochopí, ty které nezařadí, nepochopí. [2]


Pro konstruktivismus je tedy charakteristické, že nahlíží na učení jako na aktivní, záměrný a sociální proces utváření významu z podaných informací a navozených zkušeností. Každým studentem jsou podané informace a zkušenosti vstřebány rozdílně podle charakteristiky jeho poznávacích procesů a zároveň jsou ovlivněny jeho názory, očekáváním nebo emocemi, které vychází ze studentových předchozích zkušeností.[3]


Proudy utvořené v rámci konstruktivismu:

  • Konstruktivismus, který se zaměřuje na přeměnu dosavadních poznatků. Za nejdůležitější je považováno stimulování složitějších myšlenkových operací a podtrhuje nutnost rozvoje operačního myšlení.
  • Konstruktivismus jako autokonstrukce znamená, že student si učením vytváří vlastní identitu, kterou se snaží pochopit a najít si své postavení ve společnosti.
  • Konstruktivismus jako zkušenost. Na základě poznatku, že znalosti studentů představují sociální konstrukty, které se liší podle toho, jak lidé zpracují informace, k nimž mohou mít různé názory. Tento směr se snaží studenty naučit, že „poznání je výsledkem činností konkrétních lidí a že se pojetí různých lidí liší“.[4]
  • Konstruktivismus jako sociální aktivismus. Tento směr je svými myšlenkami radikální, podle jeho pojetí škola slouží k rekonstrukci společnosti.
  • Konstruktivismus jako „epistemologická pozice, která vyhrocuje myšlenku o sociální podmíněnosti poznatkových systémů ve skepsi k možnosti poznání světa vůbec“.[4]


Podle studie: Konstruktivismus a jeho aplikace v integrovaném pojetí přirodovědného vzdělávání, jsou hlavní východiska konstruktivismu tato:

  • Znalosti jsou učícím se jedincem konstruovány aktivně. Učení není pasivní činnost.
  • Učení může být jak individuální tak sociální záležitostí.
  • Učení je procesem autoregulačním. Každý jedinec se učí odlišným způsobem jednak podle vnitřních dispozic a také s ohledem na vnější faktory.
  • Učení je řídící proces, který umožňuje lidem porozumět světu. Z konstruktivistického pohledu ekvilibrace navozuje stabilitu a vnitřní soudržnost svého systému poznatků.Nové informace mohou podléhat asimilaci , tzn. zahrnou se nové poznatky do existujícího schématu, nebo pokud jsou v rozporu se zkušenostmi či původními koncepty dochází k akomodaci, tzn. vytvoří se nové schéma v souladu s novými informacemi.
  • Poznání slouží k uspořádání zkušenostního světa, nikoli objektivní reality. Pravda je životaschopná, tzn. podléhá adaptaci člověka ke světu a pomáhá mu v tomto světě přežít, nikoli zákonitě platná. Cílem učení je vést k uspořádání, pochopení vlastního zkušenostního světa.
  • Realita představuje interpretaci. Informace jsou vstřebávány člověkem a pronikají k němu skrze vlastní interpretaci nikoli jako nedotknutá „pravda o světě“. Tu si člověk vytváří, sám v sobě konstruuje.
  • Učení je sociálně kontextová aktivita, rozvíjená v podnětném prostředí. K rekonstrukci vlastního poznání a k objevení vlastních schémat může dojít za podpory ostatních.
  • Jazyk hraje v procesu učení podstatnou roli. Myšlení se odehrává v komunikaci. Konstruktivisté zdůrazňují úlohu jazyka jako nástroje, který umožňuje vytvoření spojení mezi tím, co jsme se v minulosti naučili a tím, co je výsledkem učení, tedy samotný proces konstrukce, který vyúsťuje v individuální poznání.
  • Motivace je klíčovým faktorem učení. Odměny a tresty jsou považovány za vnějšímotivační prostředky, stěžejním motivačním zdrojem je pro konstruktivisty spíše vnitřní (individuální) potřeba porozumění světu a vlastního poznání.[5]


Konstruktivistická výuka


Výuka podle pojetí konstruktivismu používá shodné výukové strategie, které cílí na aktivizaci studentových poznávacích procesů, směřují k samostatnosti, představivosti nebo logickému myšlení. Mezi výukové metody můžeme zahrnout například diskuzi, brainstorming, didaktické hry, projektovou výuku, kritické myšlení, skupinovou a kooperativní výuku atd.[6]


Fáze konstruktivistické výuky:

  • konstrukce naivních prekonceptů – utváří se od dětství, postupně když se dítě seznamuje se světem
  • ověření použitelnosti naivních prekonceptů – v konkrétní situaci si člověk vyzkouší, jestli jeho naivní prekoncept platí nebo ne
  • potvrzení nebo rekonstrukce prekonceptů – pokud člověk při ověřování prekonceptu zjistí, že tento neplatí a dokáže skutenčost přijmout, dochází k rekonstrukci prekonceptu[2]


Jednou z metod výuky, která je postavena na konstruktivismu je například metoda E-U-R. Jedná se o třífázový model učení, který se snaží napodobit způsob jakým se lidé učí přitozeně. E-U-R jsou první písmena slov, která popisují celý model, evokace, uvědomění si významu informací a reflexe.

  • Evokace – student přemýšlí co už o tématu ví, co si o něm myslí, ptá se co by vědět chtěl, uspořádává své dosavadní poznatky, tento proces by měl vzbudit vnitří motivaci studenta pro získání znalosti
  • Uvědomění si významu informace – student pracuje s novou informací, propojuje ji s tím co už věděl
  • Reflexe – student reflektuje proces učení, kterým právě prošel, přemýšlí nad tím co nového se naučil a jak efektivní učení bylo[7]


Motivace k učení


Jak už bylo řečeno výše, lidé jsou motivování důvěrou ve vlastní schopnosti, ne svou informační potřebou ani trestem (jako je tomu u behaviorismu).[8] Tento způsob motivace podporuje zadávání úkolů, které jsou pro studenta výzvou, ale ne nepřekonatelným problémem (tato myšlenka pocházející od Lva Vygotského).


Role vyučujícího


Učitel je v teorii konstruktivismu spíše zprostředkovatelem - facilitátorem, který studentovi pomáhá pochopit látku, na rozdíl od předchozích teorií učení, kde učitel předává již hotové poznatky, zde by si měl žák zjišťovat a zkoušet věci sám. Pomocí pokládání vhodných otázek, podpory a komunikace zprostředkovatel pomáhá k utvoření vlastního porozumění vyučované látce.[2]


Kritika


I přesto, že pedagogický konstruktivismus je populární, existují proti němu kritiky, které především upozorňují na malou efektivitu získávání komplexního systému vědomostí při užití konstruktivistického přístupu. Z toho vyvstává otázka, jestli by se nahrazení tradičních přístupů nepromítlo na vzdělávacích výsledcích studentů. Proto se zvažuje kombinace těchto odlišných pojetí výuky.[3]


Použitá literatura

  1. PRŮCHA, J., WALTEROVÁ, E., a MAREŠ, J. Pedagogický slovník. Praha: Portál, 2001
  2. 2,0 2,1 2,2 2,3 Pedagogický konstruktivismus [online]. [cit. 2013-05-10]. Dostupné z: http://www.hluchak.cz/ssp/4_programy_konstruktivismus.html Chybná citace: Neplatná značka <ref>; název „Pedagogick.C3.BD“ použit vícekrát s různým obsahem Chybná citace: Neplatná značka <ref>; název „Pedagogick.C3.BD“ použit vícekrát s různým obsahem
  3. 3,0 3,1 PECINA, Pavel a Lucie ZORMANOVÁ. Metody a formy aktivní práce žáků v teorii a praxi. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009. ISBN 978-80-210-4834-8.
  4. 4,0 4,1 ZORMANOVÁ, Lucie. Výukové metody v pedagogice: tradiční a inovativní metody, transmisivní a konstruktivistické pojetí výuky, klasifikace výukových metod. Vyd. 1. Praha: Grada, 2012, s. 11. ISBN 978-80-247-4100-0.
  5. NEZVALOVÁ, Danuše a HBÁČKOV Karla. Konstruktivismus a jeho aplikace v integrovaném pojetí přírodovědného vzdělávání: úvodní studie. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, Přirodovědecká fakulta, 2006, s. 68-69. Kapitola 6 Řízené vyučování versus autoregulace učení. ISBN 80-244-1258-6. Dostupné z: http://www.science.upol.cz/uvodni_studie.pdf
  6. MAŇÁK, Josef a Vlastimil ŠVEC. Výukové metody. Brno: Paido, 2003. ISBN 80-7315-039-5
  7. KOŠŤÁLOVÁ, Hana a HAUSENBLAS, Ondřej. Co je E–U–R. Kriticke Mysleni. cz. 2001-1-23 [cit. 2013-05-24]. Dostupné z: http://www.kritickemysleni.cz/klisty.php?co=klisty24_eur
  8. MURPHY, Elizabeth. Constructivism: from philosophy to practice. 1997 [cit. 2013-05-10]. Dostupné z: http://eric.ed.gov/PDFS/ED444966.pdf