Konstruktivismus

Úvod

Konstruktivismus je vzdělávácí teorie, která se vyvinula na počátku 20. století a na rozdíl od předcházejících teorií, což jsou kognitivismus a behaviorismus, přijímá skutečnost, že mozek se dynamicky mění.

Historie

Konstruktivismus ovlivnilo velké množství lidí z nejrůznějších oborů. Například známý sovětský psycholog Lev Semjonovič Vygotskij (1896-1934), který je považován za zakladatele tzv. kulturně – historické psychologie. V jeho klíčové práci Myšlení a řeč se promítá důraz, který kladl na znaky, jazyk a kulturu při formování vědomí a myšlení.

Předcházející teorie učení:

• kognitivismus - funguje na principu strukturovaného programovatelného poznávání, k výuce využívá plánovaní a stanovování cílů, učení se zpaměti, procvičování a zkoušení

• behaviorismus - zabývá se jen vnějším chování žáka, k výuce ho motivuje za pomoci metody cukru a biče

Konstruktivismus

Konstruktivismus obecně představuje „široký proud teorií ve vědách o chování a sociálních vědách, zdůrazňující jak aktivní úlohu subjektu a význam jeho vnitřních předpokladů v pedagogických a psychologických procesech, tak důležitost jeho interakce s prostředím a společností. V tomto smyslu je také interakční teorií překonávající jednostrannost empirismu (Empirismus je gnozeologický směr ve filozofii a psychologii, který za jediný zdroj poznání pokládá smyslové zkušenosti. Jeho protikladem je racionalismus.) a nativismu (Podle nativismu jsou určité pojmy a představy člověka vrozené.). V didaktice je jedním z dominantních soudobých paradigmat, dělících se do několika proudů“.

Klíčová snaha teorie konstruktivismu je překonat transmisivní vyučování (předávání hotových poznatků, opak konstruktivního vyučování) a vyzdvihnout proces konstruování poznatků učícím se subjektem. To, že žák umí odříkat látku nebo spočítat příklad podle konstruktivismu není dostačující. Je potřeba, aby žák učivu skutečně porozuměl a dokázal naučené použít v praxi. Práce s prekoncepty je podstatný znak pedagogického konstruktivismu, již získaná představa studenta může ovlivňovat porozumění dalším informacím. Proces učení je podmíněn úrovní studentových schopností, jeho dosavadními poznatky a znalostmi a samozřejmě i samotným procesem učení. Dítě si postupně tvoří vlastní obraz světa - naivní prekoncept, ten pak porovnává s novými poznatky, které můžou být v rozporu s prekonceptem, ty které do prekonceptu zařadí, přijme a pochopí, ty které nezařadí, nepochopí.

Pro konstruktivismus je tedy charakteristické, že nahlíží na učení jako na aktivní, záměrný a sociální proces utváření významu z podaných informací a navozených zkušeností. Každým studentem jsou podané informace a zkušenosti vstřebány rozdílně podle charakteristiky jeho poznávacích procesů a zároveň jsou ovlivněny jeho názory, očekáváním nebo emocemi, které vychází ze studentových předchozích zkušeností.

Proudy utvořené v rámci konstruktivismu:

• Konstruktivismus, který se zaměřuje na přeměnu dosavadních poznatků. Za nejdůležitější je považováno stimulování složitějších myšlenkových operací a podtrhuje nutnost rozvoje operačního myšlení.

• Konstruktivismus jako autokonstrukce znamená, že student si učením vytváří vlastní identitu, kterou se snaží pochopit a najít si své postavení ve společnosti.

• Konstruktivismus jako zkušenost. Na základě poznatku, že znalosti studentů představují sociální konstrukty, které se liší podle toho, jak lidé zpracují informace, k nimž mohou mít různé názory. Tento směr se snaží studenty naučit, že „poznání je výsledkem činností konkrétních lidí a že se pojetí různých lidí liší“.

• Konstruktivismus jako sociální aktivismus. Tento směr je svými myšlenkami radikální, podle jeho pojetí škola slouží k rekonstrukci společnosti.

• Konstruktivismus jako „epistemologická pozice, která vyhrocuje myšlenku o sociální podmíněnosti poznatkových systémů ve skepsi k možnosti poznání světa vůbec“.
  

Podle studie: Konstruktivismus a jeho aplikace v integrovaném pojetí přirodovědného vzdělávání, jsou hlavní východiska konstruktivismu tato:

• Znalosti jsou učícím se jedincem konstruovány aktivně. Učení není pasivní činnost.
  
• Učení může být jak individuální tak sociální záležitostí.
  
• Učení je procesem autoregulačním. Každý jedinec se učí odlišným způsobem jednak podle vnitřních dispozic a také s ohledem na vnější faktory.
  
• Učení je řídící proces, který umožňuje lidem porozumět světu. Z konstruktivistického pohledu ekvilibrace navozuje stabilitu a vnitřní soudržnost svého systému poznatků.Nové informace mohou podléhat asimilaci , tzn. zahrnou se nové poznatky do existujícího schématu, nebo pokud jsou v rozporu se zkušenostmi či původními koncepty dochází k akomodaci, tzn. vytvoří se nové schéma v souladu s novými informacemi.
  
• Poznání slouží k uspořádání zkušenostního světa, nikoli objektivní reality. Pravda je životaschopná, tzn. podléhá adaptaci člověka ke světu a pomáhá mu v tomto světě přežít, nikoli zákonitě platná. Cílem učení je vést k uspořádání, pochopení vlastního zkušenostního světa.
  
• Realita představuje interpretaci. Informace jsou vstřebávány člověkem a pronikají k němu skrze vlastní interpretaci nikoli jako nedotknutá „pravda o světě“. Tu si člověk vytváří, sám v sobě konstruuje.
  
• Učení je sociálně kontextová aktivita, rozvíjená v podnětném prostředí. K rekonstrukci vlastního poznání a k objevení vlastních schémat může dojít za podpory ostatních.
  
• Jazyk hraje v procesu učení podstatnou roli. Myšlení se odehrává v komunikaci. Konstruktivisté zdůrazňují úlohu jazyka jako nástroje, který umožňuje vytvoření spojení mezi tím, co jsme se v minulosti naučili a tím, co je výsledkem učení, tedy samotný proces konstrukce, který vyúsťuje v individuální poznání.
  
• Motivace je klíčovým faktorem učení. Odměny a tresty jsou považovány za vnějšímotivační prostředky, stěžejním motivačním zdrojem je pro konstruktivisty spíše vnitřní (individuální) potřeba porozumění světu a vlastního poznání.

Konstruktivistická výuka

Výuka podle pojetí konstruktivismu používá shodné výukové strategie, které cílí na aktivizaci studentových poznávacích procesů, směřují k samostatnosti, představivosti nebo logickému myšlení. Mezi výukové metody můžeme zahrnout například diskuzi, brainstorming, didaktické hry, projektovou výuku, kritické myšlení, skupinovou a kooperativní výuku atd.

Fáze konstruktivistické výuky:

• konstrukce naivních prekonceptů – utváří se od dětství, postupně když se dítě seznamuje se světem

• ověření použitelnosti naivních prekonceptů – v konkrétní situaci si člověk vyzkouší, jestli jeho naivní prekoncept platí nebo ne

• potvrzení nebo rekonstrukce prekonceptů – pokud člověk při ověřování prekonceptu zjistí, že tento neplatí a dokáže skutenčost přijmout, dochází k rekonstrukci prekonceptu

Jednou z metod výuky, která je postavena na konstruktivismu je například metoda E-U-R. Jedná se o třífázový model učení, který se snaží napodobit způsob jakým se lidé učí přitozeně. E-U-R jsou první písmena slov, která popisují celý model, evokace, uvědomění si významu informací a reflexe.

• Evokace – student přemýšlí co už o tématu ví, co si o něm myslí, ptá se co by vědět chtěl, uspořádává své dosavadní poznatky, tento proces by měl vzbudit vnitří motivaci studenta pro získání znalosti

• Uvědomění si významu informace – student pracuje s novou informací, propojuje ji s tím co už věděl

• Reflexe – student reflektuje proces učení, kterým právě prošel, přemýšlí nad tím co nového se naučil a jak efektivní učení bylo

Motivace k učení

Jak už bylo řečeno výše, lidé jsou motivování důvěrou ve vlastní schopnosti, ne svou informační potřebou ani trestem (jako je tomu u behaviorismu). Tento způsob motivace podporuje zadávání úkolů, které jsou pro studenta výzvou, ale ne nepřekonatelným problémem (tato myšlenka pocházející od Lva Vygotského).

Role vyučujícího

Učitel je v teorii konstruktivismu spíše zprostředkovatelem - facilitátorem, který studentovi pomáhá pochopit látku, na rozdíl od předchozích teorií učení, kde učitel předává již hotové poznatky, zde by si měl žák zjišťovat a zkoušet věci sám. Pomocí pokládání vhodných otázek, podpory a komunikace zprostředkovatel pomáhá k utvoření vlastního porozumění vyučované látce.

Kritika

I přesto, že pedagogický konstruktivismus je populární, existují proti němu kritiky, které především upozorňují na malou efektivitu získávání komplexního systému vědomostí při užití konstruktivistického přístupu. Z toho vyvstává otázka, jestli by se nahrazení tradičních přístupů nepromítlo na vzdělávacích výsledcích studentů. Proto se zvažuje kombinace těchto odlišných pojetí výuky.