Konektivismus

Z WikiKnihovna
Přejít na: navigace, hledání

Michaela Kočová (383529), Ester Březinová (383187)

Definice

Konektivismus je didaktická teorie a metodika poznání, učení se, propojování zdrojů informací a vzdělávání v prostředí sociálních sítí.[1] Autory této teorie jsou George Siemens a Stephen Downes. Konektivismus navazuje na konstruktivismus a rozšiřuje jeho zásady o využívání sociálních sítí. "Konektivismus posuzuje každého jedince v kontextu sítě (osobnostního vzdělávacího prostředí), kterou si kolem sebe buduje."[2]

Vznik konektivismu

Konektivismus vznikl na základě argumentů navrhovaných Siemensem. Existující teorie vzdělávání (behaviorismus, kognitivismus a konstruktivismus) nedostatečně vysvětlují nebo přistupují k zásadním změnám vzdělávání, které přinesly změny v technologické oblasti (orientace ve velkém množství informací a potřeba se jim neustále přizpůsobovat).[3] Prosazování pojmu konektivismus vznikl v souvislosti s masivním nástupem informačních a komunikačních technologií do vzdělávání, ale také do dalších oblastí života. "Staví na sdílení vědění, informačních zdrojích a propojování lidí. Je založen na myšlence, že každý z nás je v neustálém spojení jak s informacemi, tak s jinými lidmi.Výukový proces je chápán v kontextu existující sítě."[4]

Dosavadní vývoj

Teorie učení, do kterých konektivismus patří, prošly dlouhým vývojem. Následující tabulka zobrazuje čtyři základní koncepce, které se v průběhu vývoje objevily.

Behaviorismus Kognitivismus Konstruktivismus Konektivismus
Princip černá skřínka – zkoumá se jen vnější chování strukturované programovatelné poznávání individuální poznávání založené na sociálním principu chápání informačních struktur v síti
Proč? metoda cukru a biče řízené poznávání navazující na předchozí znalosti osobní nasazení, sociální a kulturní prostředí, aktivizace různorodost sítě umožňuje najít pro sebe nejvhodnější cestu
Funkce paměti opakovaná zkušenost kódování, ukládání, vybavení znalosti dynamicky konstruovány na základě předchozích znalosti konstruovány na základě dynamicky se měnící sítě
Jak? podnět, reakce definování cílů podle osnov, plnění plánu, ověřování vlastní zájem, osobní kontakt s lidmi aktivní účast v síti
Metoda plnění úkolu (dril) učení zpaměti, procvičování, zkoušení řešení problémových úloh komplexní přístup využívající rozličné zdroje
[2]

Základní principy

Základní principy konektivismu:

  1. Učení je proces, během něhož dochází k propojení specializovaných uzlů všeobecné komplexní sítě (sdílení přístupu k informačním zdrojům, znalostem).
  2. Poznávání je založeno na množství různorodých zkušeností (spojení různých kultur, použití odlišných technologií).
  3. Schopnost poznávat je vždy mnohem důležitější než momentální skutečné znalosti.
  4. Navazování a údržba spojení je podmínkou soustavného poznávání (budování komunity).
  5. Klíčovou kompetencí je schopnost rozeznat souvislosti mezi různými obory, koncepty či ideami.
  6. Přítomnost (aktuálnost) je důležitým atributem konektivistických vzdělávacích aktivit (nic nemusí být zítra pravda).
  7. I neživá zařízení jsou schopna učení (formování struktury sítě, způsoby vyhledávání informací).
  8. Vlastní rozhodování je součástí vzdělávacího procesu (měnící se realita vyžaduje schopnost měnit vlastní postoje).[2]

Učení je v konektivismu popisováno jako proces, ve kterém dochází k propojení specializovaných uzlů všeobecné komplexní sítě. Důraz je kladen na komunikaci a interakci mezi jednotlivými členy sítě. Členové sítě disponují různými znalostmi, ale důležitější než aktuální znalosti, je schopnost poznávat a rozeznávat spojitost mezi jednotlivými tématy a problémy, schopnost rozhodovat se, dokázat změnit své postoje. "Teorie konektivismu vychází z funkce sítě a propojenosti světa, ale také nejpružněji reaguje na změny, které nastávají s rozvojem informačních technologií."[5]

PLE - Personal Learning Environment

Učitel by si měl vybudovat osobní vzdělávací prostředí (PLE - Personal Learning Environment), aby mohl efektivně reagovat na změny a byl tak schopen působit na současnou generaci žáků. Nejen učitelé, ale každý by si měl vytvářet své osobní vzdělávací prostředí ke zvyšování kvality vzdělávání. K budování osobního vzdělávacího prostředí je důležité zapojení se do virtuálního vzdělávacího prostředí.[5]

Učitelé by měli být profesionálové, kteří přesně vědí, co v určité výchovné situaci dělat. Důležité je uvědomit si svůj význam a roli své profese v současné době. Musí umět využívat možnosti, které jim technologie nabízejí (Web 2.0, sociální sítě, blogy atd.). Učitel by měl využívat možnosti technologií k získávání aktuálních odborných informací, se svými kolegy si vyměňovat nové poznatky a zapojovat se do vzdělávacích akcí.[6]

Další využití konektivismu

Konektivismus je spojen zejména s oblastí běžného vzdělávání. Je možné ho ale spojovat také s dalšími oblastmi:

  • Management a leadership. - Management a řízení zdrojů vyžaduje řadu znalostí k dosažení požadovaných výsledků. Zde je důležité si uvědomit, že znalosti pouze jednoho člověka nemohou nikdy dosahovat takových úspěchů jako ucelený pohled získaný právě vzájemným „propojením“ prostřednictvím sítě. Konzultování odlišných nápadů je důležité pro kompletní prozkoumání všech možností, které jsou v řízení a rozhodování nabízeny. Propojení je důležité také v oblasti inovací, protože i malý, zdánlivě okrajový prvek, se může stát revolučním nápadem. Důležitými faktory jsou také rychlost a znalosti ekonomiky.
  • Média, zprávy, informace. - V této oblasti je propojování velmi aktuálním tématem. Tradiční média se musejí vyrovnávat těm novým, volně dostupným, které umožňují obousměrný tok informací v reálném čase.
  • Osobní znalostní management ve vztahu k organizačnímu znalostnímu managementu.
  • Design vzdělávacího prostředí. [7]


Reference

  1. Konektivismus. Abz slovník cizích slov [online]. [cit. 2013-05-7]. Dostupné z http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/web.php/slovo/konektivismus
  2. 2,0 2,1 2,2 BRDIČKA, Bořivoj. Konektivismus – teorie vzdělávání v prostředí sociálních sítí. In: RVP - Metodický portál [online]. 2. 9. 2008 [cit. 2013-05-7]. Dostupné z http://spomocnik.rvp.cz/clanek/10357/
  3. DIRCKINCK-HOLMFELD, Lone and Vivien HODGSON. Exploring the theory, pedagogy and practise of network learning. London: Springer, 2012. 318 p. ISBN 978-1-4614-0496-5.
  4. ROHLÍKOVÁ, Lucie a Anna VEJVODOVÁ. Vyučovací metody na vysoké škole: Praktický průvodce výukou v prezenční i distanční formě studia. Praha: Grada, 2012. 288 s. ISBN 978-80-247-4152-9.
  5. 5,0 5,1 DVORŠČÍK, Štefan. RVP_VT 21 Konektivismus a PLE. In: RVP - Metodický portál [online]. [cit. 2013-05-15]. Dostupné z http://dvorscik.blogy.rvp.cz/2011/11/12/rvp_vt-21-konektivismus-a-ple/
  6. BRDIČKA, Bořivoj. Osobní vzdělávací prostředí učitele. RVP – Metodický portál pro inspiraci a zkušenosti učitelů. 24.1.2011. Dostupné z http://spomocnik.rvp.cz/clanek/10655/
  7. SIEMENS, George. Connectivism: A learning theory for the digital age. ELearnSpace [online]. [cit. 2013-05-20]. Dostupné z: http://www.elearnspace.org/Articles/connectivism.htm