Klíčové kompetence

Autor: Gabriela Srbecká

Nadřazené pojmy: kompetence, vzdělávání

Klíčová slova: kompetence, klíčové kompetence, vzdělávání

Klíčové kompetence

Kompetentní člověk je ten, který je způsobilý něco vykonávat, činit, projevovat, ovlivňovat nebo v určitém směru působit na své okolí, jednat a chovat se poučeně a odpovědně ([12]. Kompetence jsou vázány k určité činnosti, jednání a jeho výsledku, získat je proto můžeme také jen vlastní činností, prožitkem, aktivitou, praxí. Vzniká propojováním celé řady poznatků, vědomostí, dovedností a schopností, postojů a hodnot. Čím více je využíváme, tím jsou provázanější, složitější, ale zároveň také efektivnější.

Ty kompetence, které jsou zásadní pro uplatnění člověka v pracovním a soukromém životě, pak souhrnně označujeme jako klíčové. Ty jsou pak podle Jezberové [8] definovány jako: „Soubor požadavků na vzdělání, zahrnující vědomosti, dovednosti, postoje a hodnoty, které jsou důležité pro osobní rozvoj jedince, jeho aktivní zapojení do společnosti a pracovní uplatnění. Jsou univerzálně použitelné v různých situacích. Ve výuce se neváží na konkrétní vyučovací předměty, lze je rozvíjet prostřednictvím všeobecného i odborného vzdělávání, v teoretickém i praktickém vyučování, ale i prostřednictvím různých dalších aktivit doplňujících výuku, kterých se žáci sami aktivně účastní. Klíčové kompetence odborného vzdělávání se odvíjejí od Evropského referenčního rámce klíčových kompetencí pro celoživotní vzdělávání.“

V Evropském referenčním rámci je definováno 8 klíčových kompetencí [2]:

• Komunikace v mateřském jazyce

• Komunikace v cizích jazycích

• Matematická kompetence a základní kompetence v oblasti vědy a technologií

• Kompetence k práci s digitálními technologiemi

• Kompetence k učení

• Kompetence sociální a občanské

• Smysl pro iniciativu a podnikavost

• Kulturní povědomí a vyjádření

Tyto kompetence jsou pak rozpracovány pro jednotlivé stupně vzdělávání, od předškolního po středoškolské, a to v Rámcových vzdělávacích programech toho kterého stupně.

Význam

V uplynulých desetiletích prošla nejen naše ale i světová společnost mnohými změnami, jak politickými, tak společenskými a technologickými. Tyto změny mají dopad jak na náš soukromý tak profesní život. Ocitli jsme se ve společnosti označované jako postmoderní, jejímiž charakteristikami jsou chaos a nepředvídatelnost. Dnes nám nikdo nezaručí, že tu zítra bude existovat naše místo, že zrovna naše zkušenosti budou i nadále nepostradatelné, že náš obor nezmizí v muzeu překonaných disciplín. Proto je nutné, aby člověk dneška, má-li mít šanci uplatnit se jak na trhu práce, tak ve společnosti, oplýval takovými vlastnostmi, které upotřebí bez ohledu na obor, ve kterém zrovna pracuje, nebo zemi, ve které právě žije. Musí být připraven pružně a aktivně reagovat na proměny společnosti a poptávky trhu. Musí být stále kompetentní nejen pro výkon práce, ale také ve svém mimopracovním životě. Význam klíčových kompetencí v dnešním a zejména budoucím světě je vyzdvihován v mnoha evropských strategických dokumentech, např. v Lisabonské strategii, která směřuje EU cestou ke znalostní společností, jež se bude dynamicky rozvíjet díky znalostem a dovednostem svých obyvatel a získá tak významné postavení na poli hospodářském i sociálním.

Vývoj

(zpracováno dle [1, 3, 7, 11, 14])

Cesta k jednotnému termínu na úrovni EU není ještě stále zakončena, přestože je používání termínu klíčové kompetence v jejích dokumentech doporučováno (viz. Doporučení Evropského parlamentu a rady ze dne 18. prosince 2006 o klíčových kompetencích pro celoživotní učení [2]).

Poprvé se o tzv. klíčových kvalifikacích zmínil Mertens v roce 1974, kdy o nich hovořil jako o „prvcích vzdělávání, nadřazených jiným vzdělávacím cílům, které jsou klíčové především proto, že pomáhají lidem vyrovnávat se skutečností, usnadňují rozvoj dalšího poznání a zvládání nároků flexibilního světa práce.“ Tyto kvalifikace se tedy vztahovaly především k oblasti trhu práce a uplatnění se na něm.

V anglofonních zemích se ke kompetencím přistupovalo v širším pojetí, které mělo umožnit jejich využití při výkonu téměř jakéhokoliv povolání a zároveň i usnadnit cestu v soukromém životě – kompetence podporovaly zejména adaptabilitu člověka na změny. Toto pojetí se v průběhu 90. let začalo prosazovat i v evropských strukturách zejména v souvislosti s celoživotním učením a stalo se i základem pro vývoj konceptu klíčových dovedností v ČR.

Poprvé byly v ČR zmíněny v roce 1991 v dokumentu Strategická studie odborného vzdělávání a přípravy programu PHARE VET, kde byly uváděny jako základní adaptabilní dovednosti, které jsou nezbytné pro téměř všechna povolání a také pro úspěšné učení. V letech 1994 – 1998 proběhla implementace těchto zásad na 19 středních školách, na základě výsledků ověřování byl pak koncept klíčových dovedností zahrnut do Standardu středoškolského odborného vzdělávání (1997). V Národním programu rozvoje vzdělávání v České republice, tzv. Bílé knize vzdělávání (2001) byly klíčové dovednosti zmíněny jako všeobecné kompetence, které je potřeba u studentů rozvíjet a to prostřednictvím změny stylu výuky ve školách. Ta je nutná proto, že kompetence jsou založeny na činnostech, nikoli pouze na vědomostech. V průběhu let 2003 – 2006 byl koncept klíčových koncepcí podrobněji a kvalitněji zpracováván jak na evropské úrovni, tak v ČR, kde byly vypracovány podrobné Rámcové vzdělávací programy pro jednotlivé stupně škol.

Klíčové kompetence ve vzdělávání

(zpracováno podle: [3, 4, 10, 12, 14])

Zařazení klíčových kompetencí do vzdělávacích kurikulí s sebou přineslo nutnost změny v přístupu pedagogů k výuce, od statického stylu výuky spočívajícího v přednesu látky studentům na dynamický, kdy je student v interakci jak s učitelem, tak se spolužáky. Bylo potřeba vytvořit nové metodiky, promyslet postupy aplikace kompetencí do předmětů v rámci školy (navázat tak užší spolupráci s ostatními kantory) a hlavně nazírat na výuku z jiných pohledů, než bylo do té doby zvykem. Byť se toto jeví jako práce navíc, přináší tato příprava mnohé pozitiva – od zahájení diskuze s ostatními pedagogy a vyjasnění si zaměření školy, přes zamyšlení se nad přednášenou látkou z úplně jiného úhlu pohledu až ke zjištění, že v konečném efektu má učitel více času se v hodinách individuálně věnovat studentům. Příklady takto zpracovaných hodin jsou přímo součástí rámcových vzdělávacích programů, mimo ně existuje již spousta různých příruček s tipy tříděnými dle typu aktivity (pexeso, projekt, domácí úkol…), nabývání kompetence nebo předmětu. Významným inspiračním zdrojem je také metodický portál RVP, který soustřeďuje materiály formou článků na nejrůznější témata týkající se nového způsobu výuky. Rozvíjení kompetencí u studentů je výzvou pro pedagogy, kteří tak mohou využít svou kreativitu, fantazii a doopravdy se studenty pracovat, nikoliv jim pouze dovyprávět dané pemzum látky.

Použitá a doporučená literatura

1. BELZ, Horst; SIEGRIST, Marco. Klíčové kompetence a jejich rozvíjení : Východiska, metody, cvičení, hry. 1. vyd. Praha : Portál, 2001. 375 s. ISBN 80-7178-479-6.

2. Česká republika. DOPORUČENÍ EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY ze dne 18. prosince 2006 o klíčových schopnostech pro celoživotní učení. In Úřední věstník Evropské unie. 30-12-2006, (2006/962/ES), s. 10-18. Dostupný také z WWW: <http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2006:394:0010:0018:cs:PDF>.

3. DLOUHÁ, Jana. Obecné vzdělávací kvality a pojem kompetence . Envigogika 2009/IV/1 [online]. 03-06-2009 [cit. 13-05-2010]. ISSN 1802-3061. Dostupný z WWW: <http://envigogika.cuni.cz/envigogika-2009-iv-1/obecne-vzdelavaci-kvality-a-pojem-kompetence_cs>.

4. HAUSENBLAS, Ondřej. Modelové rozpracování klíčových kompetencí. Metodický portál [online]. 22-12-2005.[cit. 19-05-2010]. ISSN 1802-4785. Dostupný z WWW: <http://clanky.rvp.cz/clanek/c/Z/435/MODELOVE-ROZPRACOVANI-KLICOVYCH-KOMPETENCI.html>.

5. JEŘÁBEK, Jaroslav, TUPÝ, Jan a kol. Rámcový vzdělávací program pro gymnázia. Praha: Výzkumný ústav pedagogický v Praze, 2007. 100 s. ISBN 978-80-87000-11-3. Dostupný z WWW: <http://www.vuppraha.cz/wp-content/uploads/2009/12/RVPG-2007-07_final.pdf>.

6. JEŘÁBEK, Jaroslav, TUPÝ, Jan a kol. Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání. Praha: Výzkumný ústav pedagogický v Praze, 2007. 124 s. Dostupný z WWW: <http://www.vuppraha.cz/wp-content/uploads/2009/12/RVPZV_2007-071.pdf>.

7. JEZBEROVÁ, Romana. K vývoji konceptu klíčových kompetencí. In Klíčové kompetence v odborném vzdělávání [online]. Praha : Národní ústav odborného vzdělávání, 2008 [cit. 15-05-2010]. Dostupné z WWW: <http://www.nuov.cz/k-vyvoji-konceptu-kk>.

8. JEZBEROVÁ, Romana. Koncepce klíčových kompetencí v RVP středního odborného vzdělávání. In Klíčové kompetence v odborném vzdělávání [online]. Praha : Národní ústav odborného vzdělávání, 2008 [cit. 15-05-2010]. Dostupné z WWW: < http://www.nuov.cz/koncepce-kk>.

9. Národní program rozvoje v ČR. Bílá kniha. Praha: ÚIV, 2001. [cit. 13-05-2010]. Dostupné z WWW: <http://www.msmt.cz/dokumenty/bila-kniha-narodni-program-rozvoje-vzdelavani-v-ceske-republice-formuje-vladni-strategii-v-oblasti-vzdelavani-strategie-odrazi-celospolecenske-zajmy-a-dava-konkretni-podnety-k-praci-skol>.

10. PETRŽELA, Zdeněk. Osvojování klíčových kompetencí. Metodický portál [online]. 01-03-2007.[cit. 12-05-2010.]. ISSN 1802-4785. Dostupný z WWW: <http://clanky.rvp.cz/clanek/c/Z/1203/OSVOJOVANI-KLICOVYCH-KOMPETENCI.html>.

11. PRAHA, VÚP. Klíčové kompetence. Metodický portál [online]. 02- 03- 2005. [cit. 12-05-2010.]. ISSN 1802-4785. Dostupný z WWW: <http://clanky.rvp.cz/clanek/c/P/181/KLICOVE-KOMPETENCE.html>.

12. SMOLÍKOVÁ , Kateřina . Předškolní vzdělávání a klíčové kompetence. Metodický portál [online]. 07.11.2006, 1, [cit. 19-05-2010]. ISSN 1802-4785. Dostupný z WWW: <http://clanky.rvp.cz/clanek/c/P/990/predskolni-vzdelavani-a-klicove-kompetence.html/>.

13. SMOLÍKOVÁ, Kateřina a kolektiv. Rámcový vzdělávací program pro předškolní vzdělávání. dotisk 1. vyd. Praha: Výzkumný ústav pedagogický v Praze, 2006. 48 s. ISBN 80-87000-00-5. Dostupný z: <http://www.vuppraha.cz/wp-content/uploads/2010/01/RVP_PV-2004.pdf>.

14. VETEŠKA, J. – TURECKIOVÁ, M. Kompetence ve vzdělávání. 1. vyd. Praha : Grada, 2008. 160 s. ISBN 978-80-247-1770-8.