Hudební věda

Z WikiKnihovna
Přejít na: navigace, hledání

Autor: Tereza Fussová

Klíčová slova: hudební věda, muzikologie, hudba

Synonyma: muzikologie

Související pojmy:

nadřazené -
podřazené - hudební teorie, akustika, hudební psychologie, hudební estetika a sémiotika, hudební sociologie, hudební pedagogika, teorie a dějiny hudební interpretace , teorie a dějiny notace, organologie, hudební ikonografie

Charekteristika

Hudební věda nebo také muzikologie je vědní obor, který se zabývá výzkumem všech hudebních jevů v historickém vývoji i v současnosti. Zahrnuje hudbu umělou i lidovou. Jádro hudební vědy tvoří hudební historie a dále jsou to muzikologické moderní disciplíny.

Na hudební vědu lze pohlížet buďto z hlediska estetického zkoumání nebo z hlediska etnologického. V prvním případě lze hudební vědu označit jako obor zkoumající především teorii a dějiny hudby na umělecké úrovni.

Z etnologického hlediska, na které se začalo pohlížet přibližně v polovině 20. století, lze hudební vědu považovat spíše jako obor zaměřený na sociální a psychologické jevy spojené s akusticko-fyzikálním výkladem hudby. Zajímavé ovšem je, že „důraz na akusticko-fyzikální výklad hudby byl kladen již v době antického starověku … například Řekové a Římané, kteří dospěli patrně na základě starších hudebně vědeckých poznatků, jmenovitě egyptských, k vlastnímu teoretickému systému, uplatňují především poznatky akusticko-matematické.“[1] Jeden z prvních lidí, který zkoumal vztah mezi hudbou a matematikou, byl Pythagoras a jeho výklad hudebních jevů je silně ovlivněn matematickým rozborem.

Historie hudební vědy

Počátky hudebního bádání tedy nalézáme již ve starověku. V této době ovšem nešlo o vědu, ale spíše o muzikologické studium či poznání. Tehdy hudební věda jako samostatný obor neexistovala, tvořila pouze část společenského, estetického a přírodovědného poznání. Dnes je hudební věda, stejně jako všechny ostatní vědecké obory, určena svým cílem, předmětem a metodou a jeví se jako soubor dílčích disciplín, tedy věda složeného charakteru. [2]

Celý vývoj hudební vědy lze rozdělit do několika epoch[3]:

  • epocha starověku – muzikologické studium či poznání
  • epocha středověku – vyváření samotného oboru hudební vědy
  • období 16. – 18. století – dochází k uplatnění historického a přírodovědného myšlení
  • novodobá moderní muzikologie – od počátku druhé poloviny 19. století do současnosti, stupeň uvědomělosti, tedy důsledné promýšlení metodologických možností, systematické revize vlastních výsledků a postupů, historické zkoumání vlastního vývoje

Hudební teorie

Na hudební teorii lze pohlížet jednak jako na disciplínu zabývající se historickým vývojem hudby jako takové a jednak jako na nauku hudebních disciplín jako je melodika, nauka o harmonii, rytmu, o intonaci, kontrapunktu, imitaci, o hudebních formách, volné skladbě, instrumentaci, dirigování a všeobecnou nauku o tónové soustavě. Tyto hudební disciplíny jsou ovšem uplatňovány především v praxi a „muzikologovi umožňují pouze proniknout ke stavebním základům hudebního díla … historická interpretace vývoje teoretického myšlení chápe všechny teoretické principy v jejich historické relativitě a podmíněnosti.“ [4] K hudební teorii patří také teoretická hudební analýza. Jde o soubor analytických metod, prostřednictvím kterých lze porozumět jednotlivým hudebním prostředkům v konkrétním hudebním díle.

Teoreticko-poznávací disciplíny hudební vědy

Podle toho k čemu se v hudební vědě věnuje pozornost, se hudební věda člení na tyto jednotlivé vědní obory[5]:

Poznámky

  1. RACEK, Jan. Úvod do studia hudební vědy. 2. rozšíř. a dopl. vyd. Praha: Hudební matice Umělecké besedy, 1949, 172 s.
  2. FUKAČ, Jiří. O studiu hudební vědy. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1964, 202 s.
  3. Tamtéž.
  4. Tamtéž.
  5. LÉBL, Vladimír a Ivan POLEDŇÁK. Hudební věda: historie a teorie oboru, jeho světový a český vývoj: disciplíny hudební vědy. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1988, 338 s.

Použitá literatura

FUKAČ, Jiří. O studiu hudební vědy. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1964, 202 s.

LÉBL, Vladimír a Ivan POLEDŇÁK. Hudební věda: historie a teorie oboru, jeho světový a český vývoj: disciplíny hudební vědy. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1988, 338 s.

RACEK, Jan. Úvod do studia hudební vědy. 2. rozšíř. a dopl. vyd. Praha: Hudební matice Umělecké besedy, 1949, 172 s.