Hudební psychologie

Z WikiKnihovna
Přejít na: navigace, hledání

Autor: Ambrožová Lada

Klíčová slova: hudební psychologie,hudební umění, hudební výchova

Související pojmy:

nadřazené: psychologie umění, hudební věda

podřazené: fyzika zvuku, fyziologie slyšení, hudební estetika, hudební teorie, hudební historie


Charakteristika

Hudební psychologie, jak již samotné „úsloví“ napovídá, se nachází na okraji muzikologie a psychologie. Mluvíme tedy o vědě, která se zabývá duševními pochody člověka a jeho prožitku z hudby, procesu vytváření a fungování hudby, … Zaměřuje se jak na jedince samotného, a to v oblasti vnitřního stavu člověka, prožitku, prožívání hudby, tak také na souhrn vnějších projevů a aktivit člověka, které lze rozpoznat jinou osobou, popřípadě přístrojem. Hudební psychologii tedy rozdělujeme na psychologii hudební osobnosti (vnější projevy) a obecnou hudební psychologii (vnitřní projevy). Hudební psychologie se nejvíce uplatňuje při odborné praxi, při výuce hudební výchovy a také se zkoumá jako hudební věda.[1][2]

Hudební psychologie studuje


1.psychologická pravidla hudební tvorby – mluvíme tedy o procesu motivace, umělecké inspiraci, o průběhu tvůrčí práce, …


2.otázky hudebnosti a jejího vývoje ve všech etapách hudební ontogeneze – např. hudební vlohy, dovednosti, schopnosti, …


3.procesy hudební percepce a konzumace hudby i její psychofyziologické působení na vnitřní život a duševní hygienu osobnosti – např. chápání, citové i myšlenkové prožívání hudby, …


4.vytváření vztahu jednotlivce k hudbě vzhledem k jeho vnitřnímu založení i k vlivům prostředí – jedná se o vliv rodiny, školní výchovu, výběr hudebního žánru a reakce na ně, …


5.zákonitosti reprodukčních hudebních konání – v linii elementární hudební produktivity, např. zpěv, hra na hudební nástroj,...[3]


Výzkumné metody hudební psychologie


Hlavní úlohou výzkumných metod je dojít „k plánovitému a promyšlenému postupu při získávání a zpracování potřebných údajů.[1] Mezi tyto metody řadíme pozorování a experiment a rozdělit je můžeme následovně:


1.Metody observační – pozorování jevů probíhá bez jakéhokoliv zásahu, lze dále dělit na extrospekci (pozorování druhé osoby) či introspekci (pozorování vnitřních stavů člověka, tzn. pochopení sebe sama).


2.Metody experimentální – zkoumaný jedinec se aktivně zapojuje do výzkumného procesu se shodou k hypotéze a výzkumnému úkoly. Také můžeme dále dělit na experiment přirozený či laboratorní.


3.Metody explorační – je možno zařadit rozhovor, dotazník, … od zkoumané osoby se požadují odpovědi na pokládané otázky.[1][2]


Hudební psychologie a její vztahy k muzikologii


Hudební psychologie a muzikologie – hudební psychologie se řadí k významné složce muzikologie.


Hudební psychologie a hudební estetika - oba přístupy postihují podstatu hudby, její odraz ve vědomí člověka, setkávají se v lidské psychice. „ Jde o prolínání hudebně estetického a psychologického přístupu v celkovém teoretickém pohledu na hudbu a nikoli na nahrazování jednoho druhým.“[1]


Hudební psychologie a hudební sociologie - při tomto spojení se vychází z faktu, že hudební aktivita je podmíněna psychologicky i společensky. Může se tedy jednat např. o motivaci, hudební zájmy, postoje, celková hudebnost člověka.


Hudební psychologie a hudební pedagogika – hudební pedagogika čerpá z východisek hudební psychologie, z výzkumných dat pro rozvoj dětí, …


Hudební psychologie a hudební teorie – jedná se o „systém specializovaných nauk: harmonií a kontrapunktem, hudebními formami, melodikou a tektonikou.[1]


Hudební psychologie a histografie (dějiny hudby) – hudební psychologie čerpá z poznatků, ke kterým dějiny hudby postupně došly. Toto spojení přináší nové znalosti i naopak.


Hudební psychologie a antropologie – tato oblast spojení se teprve vyvíjí. Obě se zaměřují na člověka jako autora hudby, jejího dějinného vývoje, příjemce. Odlišnost dochází v předmětu zkoumání. Hudební věda se zabývá hudebním vědomím jedince. Antropologie má obecnější zaměření, dbá na aktivity člověka v dějinách hudby i ve vývoji lidstva.[1]


Někteří čeští představitelé hudební psychologie


Samotná historie hudební psychologie se začala utvářet zhruba v druhé polovině 19. století. Na československé scéně k tomu dochází o pár let později, roku 1901 a to prvními náznaky v díle Otakara Hostinského – O hudbě. Nacházíme zde zmínky o psychofyziologickém působení hudby, o hudebních emocích, také nalézá spojení mezi vnímáním časového proudu hudby a múzických vlastností rodného jazyka. K výrazným představitelům hudební psychologie dále řadíme:


•Adolf Cmíral – učebnice hudební psychologie


•Otakar Zich - svým dílem Estetické vnímání hudby, přinesl velký posun v českém odvětví této vědy


•Vladimír Helfert – v dílech dává důraz na fakt, že hudba zasahuje celou lidskou osobnost, a to ve všech vrstvách


•Josef Burjanka – vyjadřuje se k hudebnímu myšlení


•Bohumil Dušek – ve svých vydaných skriptech se snaží o přehlednější zpracování některých oblastí o hudební psychologii


•Ivan Poledňák, Jaroslav Volka, Ant, Sychra, Leoš Janáček, Alois Hába, … [1][2]


Poznámky

•DUŠEK, Bohumil. Úvod do hudební psychologie. 2. vyd. Plzeň: Pedagogická fakulta, 1972, 92 s.

•FEDOR, Viliam a František SEDLÁK. Úvod do hudební psychologie. 1. vyd. Praha: Ústav pro učitelské vzdělávání na UK, 1975, 67 s.

•FRANĚK, Marek. Hudební psychologie. Vyd. 1. V Praze: Karolinum, 2005, 238 s. ISBN 80-246-0965-7

•HOLAS, Milan. Malý slovník základních pojmů z hudební pedagogiky a hudební psychologie. 1. vyd. Praha: Akademie múzických umění, 2001, 75 s. ISBN 80-85883-79-1

•MAZUREK, Jan a Zora STIBOROVÁ. Kapitoly z hudební psychologie. 1.vyd. Ostrava: Pedagogická fakulta, 1988, 159 s.

•MELICHER, Alexander. Hudobná psychológia: úvod. 1. vyd. Banská Bystrica: Pedagog. fak. Katedra hudobnej výchovy, 1991, 109 s. ISBN 80-85162-20-2

•SEDLÁK, František. Základy hudební psychologie: celostátní vysokoškolská učebnice. 1. vyd. Praha: SPN, 1990, 319 s. ISBN 80-04-20587-9.



Použitá literatura


  1. 1,0 1,1 1,2 1,3 1,4 1,5 1,6 SEDLÁK, František. Základy hudební psychologie: celostátní vysokoškolská učebnice. 1. vyd. Praha: SPN, 1990, 319 s. ISBN 80-04-20587-9. Chybná citace: Neplatná značka <ref>; název „SEDL.C3.81K“ použit vícekrát s různým obsahem Chybná citace: Neplatná značka <ref>; název „SEDL.C3.81K“ použit vícekrát s různým obsahem Chybná citace: Neplatná značka <ref>; název „SEDL.C3.81K“ použit vícekrát s různým obsahem Chybná citace: Neplatná značka <ref>; název „SEDL.C3.81K“ použit vícekrát s různým obsahem
  2. 2,0 2,1 2,2 DUŠEK, Bohumil. Úvod do hudební psychologie. 2. vyd. Plzeň: Pedagogická fakulta, 1972, 92 s. Chybná citace: Neplatná značka <ref>; název „DU.C5.A0EK“ použit vícekrát s různým obsahem
  3. FEDOR, Viliam a František SEDLÁK. Úvod do hudební psychologie. 1. vyd. Praha: Ústav pro učitelské vzdělávání na UK, 1972, 65 s.