Gesto

Z WikiKnihovna
Přejít na: navigace, hledání

Autor: Marta Konířová

Klíčová slova: neverbální komunikace, pohyby lidského těla, pohyby rukou

Synonyma: posunek

Související pojmy:

nadřazené – neverbální komunikace, řeč těla, symboly, znaky
podřazené - ---


Gesto

Gesto (z latinského gestus – držení těla, poloha, posunek) je pohyb jednotlivých částí lidského těla, nejčastěji rukou, který má sdělovací a dorozumívací funkci. Patří sem pohyby volně v prostoru, dotýkání se vlastního těla a pohyby vedené k druhému člověku či k předmětu (zde jde pouze o pohyb, dotyk samotný pak náleží k haptice). Gestikulace je jedním z prvků neverbální komunikace, kam je dále řazena vizika, mimika, kinezika, posturika, haptika, proxemika, chronemika, rekvizitové prostředky (oblečení, zdobení a vzhled těla i okolního prostředí ap.) a sdělování činy.

Původ gest

Od počátků výzkumů neverbální komunikace je zkoumána otázka, zda jsou její různé prvky vrozené nebo získané. Dnes je všeobecně přijímán názor, že některá gesta jsou vrozená a jiná získaná učením.

Ve vývoji lidstva používání gest jako způsobu komunikace předchází používání verbální komunikace. Podobně ve vývoji jedince (dítěte) neverbální komunikace včetně gestikulace předchází osvojení řečové komunikace.

Použití gest

Podobně jako další prvky neverbální komunikace slouží gesta nejvíce k vyjádření emocí a postojů, mají tedy především funkci expresivní a signální. Funkce deskriptivní je u gest méně častá a je omezená jen na nejjednodušší sdělení (například „popis“ tvaru nebo rozměru nějakého předmětu, naznačení směru).

Gesta dále slouží jako:

  • adaptory – sebemanipulující gesta, slouží k zvládnutí pocitů a řízení reakcí, obvykle se projevují v zátěžových situacích, jsou nevědomá a často patří k vrozeným reakcím (například dotýkání se různých částí hlavy a těla při rozpacích – upravování vlasů, tahání za ušní lalůček, tření rukou či nosu, úprava oděvu atd.);
  • doplněk řečové komunikace – při zahájení nebo ukončení komunikace, regulace tempa řeči, zdůraznění částí komunikace, vyjádření emocí souvisejících s verbálně sdělovanými informacemi, zvýraznění, potvrzení nebo popření verbálně sdělovaných informací, sebevyjádření atd.; často jsou nevědomá a spontánní, jejich množství a intenzita souvisí jak s individuálním temperamentem člověka, tak s kulturními zvyklostmi určité společnosti;
  • nahrazení řečové komunikace – v tomto případě mají gesta funkci symbolů, které nahrazují slova; tyto symboly jsou obvykle kulturně podmíněné (v různých společenstvích se význam stejného gesta může lišit)

Kulturní podmíněnost gest

Jak bylo zmíněno výše, množství a intenzita používaných gest je často kulturně podmíněná. Například jižní národy obvykle používají výraznější gesta a gestikulují častěji než národy severní. Kulturní podmíněnost souvisí také s významovou stránkou gest. Významy gest mohou být obecně známé v širším kulturním okruhu nebo rozsáhlejší zeměpisné oblasti, nebo mohou být naopak specifické pro užší kulturní, zeměpisný či zájmový okruh. Pro vyjádření stejných významů se v různých společenstvích mohou používat různá gesta, a naopak stejná gesta mohou v různých společenstvích či oblastech mít odlišné významy. Někdy význam gesta také závisí na kontextu. Například vztyčený ukazováček a prostředník může znamenat číslovku dvě, nebo toto gesto může být použito jako symbol s významem „vítězství“. Při použití jako symbolu „vítězství“ v mnoha zemích Evropy nezáleží na tom, zda je při tom dlaň otočená ven či dovnitř, zatímco ve Velké Británii, na Novém Zélandu a v Austrálii má gesto význam „vítězství“ pouze s dlaní otočenou ven. S dlaní otočenou dovnitř má naopak urážlivý význam.[1]

Ke kulturně podmíněným gestům můžeme zařadit i zvýrazněnou gestikulaci herců a tanečníků. Gesta měla velký význam u herců v době němého filmu, dnes zůstává zásadním výrazovým prostředkem pantomimy nebo některých historických forem divadla.

Formalizovaná gesta

Některá gesta jsou silně formalizovaná neboli striktně významově kódovaná. Účelem je dosáhnout stejné jednoznačnosti sdělení, jako umožňuje verbální komunikace (konkrétní slova). Taková gesta jsou obvykle užívána v prostředí a situacích, kdy verbální komunikaci nelze z různých důvodů použít. Příkladem může být znaková řeč neslyšících, jednoruční či dvouruční daktylní (prstová) abeceda, indiánská znaková řeč používaná na přelomu 19. a 20. století (sloužila k dorozumívání kmenů používajících různé jazyky)[2], gesta dopravních policistů, rozhodčích v různých sportech atd. Příkladem užití formalizovaných gest zároveň s řečí může být tzv. makatonský slovník. Je to zhruba 350 znaků, které jsou užívány jako doprovod běžné verbální komunikace s mentálně postiženými osobami.

Gesto jako symbolické konání

Výraz „gesto“ se také užívá v přeneseném významu, a to pro označení chování, konání nebo i slovního sdělení, které kromě svého základního smyslu má zároveň také obsah symbolický. Význam těchto symbolických gest byl velmi silný ve středověku. Ilustrací účinnosti takových gest může být zaznamenaná událost z roku 981, kdy císař Ota II. záměrně odložil meč a pak požádal vévodu Huga Kapeta, aby mu ho podal. Zasáhl ale přítomný biskup, meč uchopil a donesl místo vévody. Důvodem byla tehdejší silná symbolika „nesení meče“ – pokud by to vévoda udělal, byl by považován za podřízeného císaři i později, kdy se stal králem.[3] I když je dnes platnost takových gest mnohem menší, stále se používají jak v komunikaci oficiální (např. smírné prohlášení politika je označeno za „vstřícné gesto“), tak běžné mezilidské (např. demonstrativní přejití na druhou stranu ulice před silně neoblíbeným člověkem).

Poznámky

  1. PEASE, Allan. Řeč těla : jak porozumět druhým z jejich gest, mimiky a postojů těla. Přeložila Hana Loupová. Vyd. 1. Praha : Portál, 2001, s. 13. ISBN 80-7178-582-2.
  2. KLEIN, Zdeněk. Atlas sémantických gest. Vyd. 1. Praha : HZ, 1998, s. 15-16. ISBN 80-86009-21-1.
  3. SCHMITT, Jean-Claude. Svět středověkých gest. Přeložily Lada Bosáková, Pavla Doležalová a Veronika Sysalová. Vyd. 1. Praha : Vyšehrad, 2004, s. 13. ISBN 80-7021-729-4.

Použitá literatura

  1. KLEIN, Zdeněk. Atlas sémantických gest. Vyd. 1. Praha : HZ, 1998. 201 s. ISBN 80-86009-21-1.
  2. MIKULÁŠTÍK, Milan. Komunikační dovednost v praxi. 2., doplněné a přepracované vydání. Praha : Grada, 2010. 325 s. ISBN 978-80-247-2339-6.
  3. PEASE, Allan. Řeč těla : jak porozumět druhým z jejich gest, mimiky a postojů těla. Přeložila Hana Loupová. Vyd. 1. Praha : Portál, 2001.137 s. ISBN 80-7178-582-2.
  4. SCHMITT, Jean-Claude. Svět středověkých gest. Přeložily Lada Bosáková, Pavla Doležalová a Veronika Sysalová. Vyd. 1. Praha : Vyšehrad, 2004. 340 s. ISBN 80-7021-729-4.
  5. SCHNEIDEROVÁ, Anna – SCHNEIDER, Marek. Komunikační dovednosti : učební text pro distanční studium. 2., upravené vyd. Ostrava : Ostravská univerzita v Ostravě, 2008. 84 s. ISBN 978-80-7368-268-2.
  6. SLOWÍK, Josef. Komunikace s lidmi s postižením. Vyd. 1. Praha : Portál, 2010. 155 s. ISBN 978-80-7367-691-9.
  7. TEGZE, Oldřich. Neverbální komunikace. Vyd. 1. Praha : Computer Press, 2003. 482 s. ISBN 80-7226-429-X.
  8. VALENTA, Josef. Manuál k tréninku řeči lidského těla : (didaktika neverbální komunikace) . 1. vyd. Kladno : Aisis, 2004. 259 s. ISBN 80-239-2575-X.