Foném: Porovnání verzí
m (→Vymezení pojmu) |
|||
| (Není zobrazena jedna mezilehlá verze od jednoho dalšího uživatele.) | |||
| Řádek 11: | Řádek 11: | ||
<blockquote> | <blockquote> | ||
''podřazené'' - alofon, archifoném, komutační testy, fonologická opozice</blockquote> | ''podřazené'' - alofon, archifoném, komutační testy, fonologická opozice</blockquote> | ||
| − | |||
| − | |||
==Vymezení pojmu== | ==Vymezení pojmu== | ||
| − | Zvukovou stránkou jazyka se zabývají hned dvě [[lingvistika|jazykovědné]] disciplíny - [[fonetika]] a [[fonologie]], každá však z poněkud jiného úhlu pohledu. Za základní jednotkou [[fonologie]] je pak považován foném (kdežto základní jednotkou fonetiky je [[hláska]]), který je "''obecnou neznakovou jednotku, výchozí jednotku fonologického popisu na segmentální rovině; elementární zvukový segment, který je vymezen na základě své schopnosti diferencovat vyšší, znakové jednotky jazykového systému. (...) Foném nenese význam, ale svou přítomností umožňuje odlišit jednu významovou jednotku od druhé.''"<ref>KARLÍK, Petr – NEKULA, Marek – PLESKALOVÁ, Jana, eds. ''Encyklopedický slovník češtiny''. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. s. 135. ISBN 80-7106-484-X. </ref> Jednoduše řečeno foném je taková nejmenší zvuková | + | Zvukovou stránkou jazyka se zabývají hned dvě [[lingvistika|jazykovědné]] disciplíny - [[fonetika]] a [[fonologie]], každá však z poněkud jiného úhlu pohledu. Za základní jednotkou [[fonologie]] je pak považován foném (kdežto základní jednotkou fonetiky je [[hláska]]), který je "''obecnou neznakovou jednotku, výchozí jednotku fonologického popisu na segmentální rovině; elementární zvukový segment, který je vymezen na základě své schopnosti diferencovat vyšší, znakové jednotky jazykového systému. (...) Foném nenese význam, ale svou přítomností umožňuje odlišit jednu významovou jednotku od druhé.''"<ref>KARLÍK, Petr – NEKULA, Marek – PLESKALOVÁ, Jana, eds. ''Encyklopedický slovník češtiny''. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. s. 135. ISBN 80-7106-484-X. </ref> Jednoduše řečeno foném je taková nejmenší zvuková jednotka, jež je schopna v jazyce odlišit různé významové jednotky (tzn. různé lexikální jednotky i gramaticky různé tvary slov). Příkladem rozmanité realizace fonémů tak v českém jazyce může být: '''v'''ak, '''s'''ak, '''r'''ak, r'''e'''k, r'''o'''k, rok'''y''', rok'''u''', ro'''p'''u, ro'''t'''u atp. To, zda je či není jistý zvuk významotvorný, rozhoduje konkrétní užitý jazyk (jistá pravidla panují v češtině, jiná v němčině, zcela odlišná pak v japonštině apod.). Přestože samostatně stojící fonémy nenesou význam, vzájemným kombinováním a spojením do vyšších celků jej pomáhají tvořit dle zákonitostí daného jazyka. |
| − | V současné době spisovná [[čeština|čeština]] čítá na 39 fonémů (z toho 13 [[vokál|vokalických]] a 26 [[konsonant|konsonantických]])<ref>hodnoty převzaty z KRČMOVÁ, Marie. ''Fonetika a fonologie'' [online]. 2008 [cit. 2013-03-05]. Dostupné z: <http://is.muni.cz/do/rect/el/estud/ff/js08/fonetika/ucebnice/ch08s01s01.html>. </ref>, avšak Krčmová<ref>KRČMOVÁ, Marie. ''Fonetika a fonologie'' [online]. 2008 [cit. 2013-03-05]. Dostupné z: <http://is.muni.cz/do/rect/el/estud/ff/js08/fonetika/ucebnice/ch08s01s01.html>. </ref> sama | + | V současné době spisovná [[čeština|čeština]] čítá na 39 fonémů (z toho 13 [[vokál|vokalických]] a 26 [[konsonant|konsonantických]])<ref>hodnoty převzaty z KRČMOVÁ, Marie. ''Fonetika a fonologie'' [online]. 2008 [cit. 2013-03-05]. Dostupné z: <http://is.muni.cz/do/rect/el/estud/ff/js08/fonetika/ucebnice/ch08s01s01.html>. </ref>, avšak Krčmová<ref>KRČMOVÁ, Marie. ''Fonetika a fonologie'' [online]. 2008 [cit. 2013-03-05]. Dostupné z: <http://is.muni.cz/do/rect/el/estud/ff/js08/fonetika/ucebnice/ch08s01s01.html>. </ref> sama naznačuje, že přesné číselné vyjádření je velmi diskutabilní, obecně přijímán je tak počet 36 fonémů. Jejich množství je dáno charakterem domácí slovní zásoby, nepatří sem slova přejatá (vykazují stopy původního jazyka) a nespisovná (budeme-li chtít postihnout fonologii jiného útvaru, např. nářečí, musíme vybírat pouze jednotky z lexikálního inventáře tohoto nářečí). |
==Alofon== | ==Alofon== | ||
| Řádek 29: | Řádek 27: | ||
* '''Individuální alofony''' – souvisí s typickou výslovností konkrétního člověka. | * '''Individuální alofony''' – souvisí s typickou výslovností konkrétního člověka. | ||
| − | |||
| − | |||
==Vlastnosti fonémů== | ==Vlastnosti fonémů== | ||
| Řádek 40: | Řádek 36: | ||
* '''Ekvipolentní opozice''' (též rovnomocná) – jedná se o nejčastější typ opozice. Každý člen opozice má s ostatními rovnocenný vztah, avšak má i vlastní specifický příznak, jenž se u dalšího členu neobjevuje (např. opozice /''t''/ a /''s''/, kdy oba fonémy odlišuje způsob [[artikulace]], různé místo tvoření v případě /''ď''/ a /''d''/ apod.). | * '''Ekvipolentní opozice''' (též rovnomocná) – jedná se o nejčastější typ opozice. Každý člen opozice má s ostatními rovnocenný vztah, avšak má i vlastní specifický příznak, jenž se u dalšího členu neobjevuje (např. opozice /''t''/ a /''s''/, kdy oba fonémy odlišuje způsob [[artikulace]], různé místo tvoření v případě /''ď''/ a /''d''/ apod.). | ||
| − | |||
| − | |||
== Poznámky == | == Poznámky == | ||
<references/> | <references/> | ||
| − | |||
| − | |||
==Použitá literatura== | ==Použitá literatura== | ||
| Řádek 53: | Řádek 45: | ||
* KARLÍK, Petr – NEKULA, Marek – RUSÍNOVÁ, Zdenka. ''Příruční mluvnice češtiny''. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 799 s. ISBN 978-80-7106-980-5. | * KARLÍK, Petr – NEKULA, Marek – RUSÍNOVÁ, Zdenka. ''Příruční mluvnice češtiny''. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 799 s. ISBN 978-80-7106-980-5. | ||
* KRČMOVÁ, Marie. ''Fonetika a fonologie'' [online]. 2008 [cit. 2013-03-05]. Dostupné z: <http://is.muni.cz/do/rect/el/estud/ff/js08/fonetika/ucebnice/index.html>. | * KRČMOVÁ, Marie. ''Fonetika a fonologie'' [online]. 2008 [cit. 2013-03-05]. Dostupné z: <http://is.muni.cz/do/rect/el/estud/ff/js08/fonetika/ucebnice/index.html>. | ||
| + | |||
| + | [[Kategorie:Jiná netematická hesla]] | ||
Aktuální verze z 16. 8. 2013, 12:58
Autor: Michal Kaláb
Klíčová slova: jazykověda, lingvistika, fonologie
Synonyma: ---
Související pojmy:
nadřazené - fonologie, hláska, morfoném, Trubeckoj, fonologická transkripce
podřazené - alofon, archifoném, komutační testy, fonologická opozice
Vymezení pojmu
Zvukovou stránkou jazyka se zabývají hned dvě jazykovědné disciplíny - fonetika a fonologie, každá však z poněkud jiného úhlu pohledu. Za základní jednotkou fonologie je pak považován foném (kdežto základní jednotkou fonetiky je hláska), který je "obecnou neznakovou jednotku, výchozí jednotku fonologického popisu na segmentální rovině; elementární zvukový segment, který je vymezen na základě své schopnosti diferencovat vyšší, znakové jednotky jazykového systému. (...) Foném nenese význam, ale svou přítomností umožňuje odlišit jednu významovou jednotku od druhé."[1] Jednoduše řečeno foném je taková nejmenší zvuková jednotka, jež je schopna v jazyce odlišit různé významové jednotky (tzn. různé lexikální jednotky i gramaticky různé tvary slov). Příkladem rozmanité realizace fonémů tak v českém jazyce může být: vak, sak, rak, rek, rok, roky, roku, ropu, rotu atp. To, zda je či není jistý zvuk významotvorný, rozhoduje konkrétní užitý jazyk (jistá pravidla panují v češtině, jiná v němčině, zcela odlišná pak v japonštině apod.). Přestože samostatně stojící fonémy nenesou význam, vzájemným kombinováním a spojením do vyšších celků jej pomáhají tvořit dle zákonitostí daného jazyka.
V současné době spisovná čeština čítá na 39 fonémů (z toho 13 vokalických a 26 konsonantických)[2], avšak Krčmová[3] sama naznačuje, že přesné číselné vyjádření je velmi diskutabilní, obecně přijímán je tak počet 36 fonémů. Jejich množství je dáno charakterem domácí slovní zásoby, nepatří sem slova přejatá (vykazují stopy původního jazyka) a nespisovná (budeme-li chtít postihnout fonologii jiného útvaru, např. nářečí, musíme vybírat pouze jednotky z lexikálního inventáře tohoto nářečí).
Alofon
Jeden foném se však může realizovat více způsoby (fóny). Varianty jednoho fonému pak nazýváme alofony. Za ilustrativní příklad dobře poslouží foném /n/ a jeho realizace (tedy alofony) /n/ ve slově /lano/ a /ŋ/ ve slově /laŋko/. Alofony lze rozdělit na:
- Základní alofony – takový alofon nese maximum rozlišovacích vlastností.
- Poziční alofony – působí na něj hláskové okolí (např. před retozubnou souhláskou dojde k realizaci retozubného /ɱ/ ve slově /traɱvaj/). Změny způsobené hláskovým okolím jsou ve většině jazyků obligatorní (v češtině typicky asimilace znělosti).
- Fakultativní alofony – je dán stylovou diferenciací jazyka či vlivem dialektu (ve slově /plagát/ je /g/ alofon /k/).
- Individuální alofony – souvisí s typickou výslovností konkrétního člověka.
Vlastnosti fonémů
Mezi dvojicemi fonémů můžeme pozorovat různé vztahy. Těch si všiml lingvista Nikolaj Sergejevič Trubeckoj a ve své knize Základy fonologie (1939) vymezil fonologických opozic. Tak lze sledovat, co mají tyto dvě jednotky společné a čím se naopak od sebe liší. Na základě toho klasifikujeme tři základní opozice: privativní, graduální a ekvipolentní.
- Privativní opozice – je takový případ, kdy u jednoho členu je diferenciační příznak přítomen, avšak u druhého nikoli. Příkladem toho je v českém jazyce opozice fonémů /p/ a /b/, kdy první člen má příznak znělosti, kdežto druhý neznělosti.
- Graduální opozice (též stupňovitá) – srovnávané fonémy se různí ve stupni vlastnosti, což lze v češtině kupříkladu pozorovat u krátkých a dlouhých samohlásek.
- Ekvipolentní opozice (též rovnomocná) – jedná se o nejčastější typ opozice. Každý člen opozice má s ostatními rovnocenný vztah, avšak má i vlastní specifický příznak, jenž se u dalšího členu neobjevuje (např. opozice /t/ a /s/, kdy oba fonémy odlišuje způsob artikulace, různé místo tvoření v případě /ď/ a /d/ apod.).
Poznámky
- ↑ KARLÍK, Petr – NEKULA, Marek – PLESKALOVÁ, Jana, eds. Encyklopedický slovník češtiny. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. s. 135. ISBN 80-7106-484-X.
- ↑ hodnoty převzaty z KRČMOVÁ, Marie. Fonetika a fonologie [online]. 2008 [cit. 2013-03-05]. Dostupné z: <http://is.muni.cz/do/rect/el/estud/ff/js08/fonetika/ucebnice/ch08s01s01.html>.
- ↑ KRČMOVÁ, Marie. Fonetika a fonologie [online]. 2008 [cit. 2013-03-05]. Dostupné z: <http://is.muni.cz/do/rect/el/estud/ff/js08/fonetika/ucebnice/ch08s01s01.html>.
Použitá literatura
- KARLÍK, Petr – NEKULA, Marek – PLESKALOVÁ, Jana, eds. Encyklopedický slovník češtiny. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. 604 s. ISBN 80-7106-484-X.
- KARLÍK, Petr – NEKULA, Marek – RUSÍNOVÁ, Zdenka. Příruční mluvnice češtiny. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 799 s. ISBN 978-80-7106-980-5.
- KRČMOVÁ, Marie. Fonetika a fonologie [online]. 2008 [cit. 2013-03-05]. Dostupné z: <http://is.muni.cz/do/rect/el/estud/ff/js08/fonetika/ucebnice/index.html>.
