Didaktika

Z WikiKnihovna
Přejít na: navigace, hledání

Autor: Radka Vybíralová

Klíčová slova: vzdělání, vzdělávání, učení, výchova, umění vyučovat

Synonyma: učit, vyučovat, vzdělávat, dokazovat

Související pojmy: didaktické zásady, didaktická pravidla

nadřazené - pedagogika
podřazené - školní didaktika, výukové metody, didaktické prostředky


Charakteristika

Samotný význam slova pochází z řeckého slova didaskein – učit, vyučovat, poučovat, jasně vykládat, dokazovat.[4]

„Bývá v podstatě definována dvojím způsobem: jednak z hlediska obsahu, jednak z hlediska formy. Z hlediska obsahu by bylo možné vymezit didaktiku jako teorii rozumové výchovy, ať už jde o tuto složku výchovy uskutečňovanou ve vyučování nebo v rodině apod. Z hlediska formy by bylo možno vymezit didaktiku jako teorii vyučování, při němž se uskutečňují všechny složky výchovy (rozumová, polytechnická, mravní, estetická i tělesná). Tato hlediska jsou ovšem zcela protichůdná. V obou případech by měl pojem didaktika odlišný obsah.“[2, s. 9]

Z historie

S tímto pojmem se lze setkat již v 17. století, kdy jej poprvé uplatnil W. Ratke jako cestu k učení. Průkopníkem v této oblasti se bezesporu stal Jan Amos Komenský. Do pojmu didaktika zahrnul široké spektrum činností, nezabýval se pouze vyučováním jednotlivých věkových kategorií, soustavou i obsahem vyučovacích předmětů, metodami a zásadami vyučování, ale rovněž pod didaktiku včlenil i otázky výchovné, zvláště se pak zaměřil na problematiku mravní. Teprve v následujícím období se didaktika začala soustředit výhradně na teorii vyučování. V 19. století se již vydělila z pedagogiky jako zvláštní část a zabývala se souborem otázek na toto téma (J. J. Pestalozzi, W. A. Disterweg, J. F. Herbart). Spolu s vývojem společnosti se měnily i požadavky na vzdělávání. Pozměnila se tedy i samotná obsahová náplň didaktiky, přičemž do dneška ustálená definice neexistuje.[4]

Členění

Obecná didaktika je jednou ze složek pedagogiky (vědy o výchově).

„Nejpropracovanější částí obecné didaktiky je školní didaktika (teorie vyučování), která zkoumá cíl, obsah, prostředky a podmínky vyučování.“[5, s. 43]

- Didaktiky jednotlivých stupňů vzdělání (didaktika mateřské školy, didaktika základní školy, didaktika odborných škol…)

- Předmětová didaktika se zabývá teorií vyučování v jednotlivých předmětech (didaktika fyziky…)

- Oborová didaktika řeší teorii vyučování skupiny předmětů (jazykové, přírodovědné…)

- Didaktika vzdělávání dospělých, tzv. andragogická didaktika [5]

Úkoly didaktiky

Nejdříve je nutné vymezení určitého cíle, kterého lze v procesu vyučování dosáhnout. S tím však úzce souvisí samotný obsah vyučování, který by měl zahrnovat důležité a uspořádané poznatky v dané oblasti výuky, které navíc navazují na poznatky a dovednosti nabité v předcházejícím učivu, či v jiných předmětech. Rovněž je důležité neustálé zdokonalování vyučovacích metod, forem i prostředků, což zahrnuje i praktické ukázky, které dopomohou k pochopení dané problematiky. Nedílnou součástí je i vztah učitele a žáka, který nemalou měrou přispívá k efektivní výuce. A konečně neustálé vzdělávání samotného pedagoga je důležitým prvkem úspěšného vyučovacího procesu.[1, 5]

Didaktické zásady

„Vyučovací zásady u pedagogických klasiků:

J. A. Komenský: názornost, aktivita, uvědomělost, postupnost, soustavnost, trvalost, shoda s přírodou aj. Kromě toho v Analytické didaktice formuluje 187 pravidel.

J. J. Rousseau: přirozenost, názornost, aktivita, individuální přístup aj.

J. H. Pestalozzi: názornost, soustavnost, výchovnost aj.

K. D. Ušinskij: přiměřenost, názornost, trvalost aj.“[3, s. 11]

V současné době se uplatňují následující didaktické principy, jež jsou nedílnou součástí účinnosti didaktiky ve vzdělávacím procesu. Významnou měrou podporují dosažení optimálních výsledků během vyučování:

1. Princip výchovnosti vyučování – jeden ze zásadních vyučovacích principů. Důraz je kladen na vyváženost všech složek výchovy: rozumové, mravní, estetické, pracovní, tělesné.

2. Princip přiměřenosti – důraz je kladen především na to, aby cíl, obsah, formy i prostředky výuky byly přizpůsobeny jak psychickému, tak fyzickému stavu žáka.

3. Princip uvědomělosti – podstatou je, aby žák rozuměl vyučované látce a nepostrádal její smysl. Při uplatňování tohoto principu nelze opomenout žáky motivovat tak, aby se téma pro ně stalo zábavné, zvolit vhodné vyučovací formy a metody s přihlédnutím k výkonům žáků.

4. Princip postupnosti – se vyznačuje potřebou postupovat při výuce od jednoduchého tématu postupně ke složitějšímu, dále od témat, které jsou žákům bližší k těm vzdálenějším, od konkrétní ukázky k abstraktním pojmům a konečně od obecných představ ke specifickým. Tato postupnost je důležitá pro celou řadu faktorů, ale zcela zásadní se stává pro žáky ve chvíli, kdy by měli na základech svého vzdělání budovat a rozšiřovat další vědomosti.

5. Princip soustavnosti (systematičnosti) – důraz je kladen na systematickou stránku v celém vyučovacím procesu. Správný rozvoj žáka je podmíněn působením ze strany učitele a jeho výkladu v systematickém a logickém celku, kdy navíc všechny přijímané informace postupně zapadají a navazují na sebe.

6. Princip cílevědomosti – v němž je zásadní samotný cíl výuky. Ten by měl znát nejen učitel, nýbrž i žák a měl by se prolínat celým procesem vyučování.

7. Princip aktivnosti – se zakládá na vyučovacích metodách, které pomohou žákovi vyjádřit vlastní názory, posílit sebevědomí i pomoci při rozhodování, rozvoji tvořivosti. Praktickými příklady pochopit danou problematiku a tím osvojení potřebných poznatků.

8. Princip trvalosti – žák by si měl učební látku natolik osvojit, aby získané znalosti dokázal nejen kdykoli použít, ale rovněž obohatil a doplnil své dřívější poznatky.

9. Princip názornosti – konkrétní a jasné představy na základě smyslového prožitku umožňují žákovi probíranou látku pochopit a vnímat veškeré souvislosti.

10. Princip spojení teorie s praxí – spojuje jak část výuky ve formě teoretické, zrovna tak praktické. Žák by měl být ve škole připraven tak, aby při vstupu do života nejen uměl, ale chtěl něco dokázat.

11. Princip individuálního přístupu k žákům – učitel zohledňuje psychické i fyzické předpoklady, zájmy, zkušenosti, dosavadní vzdělání ale i zdravotní stav u každého žáka jednotlivě.

12. Princip zpětné vazby – pro učitele zásadní informace, zda jeho výuka je pro žáky přínosem, stejně tak hodnotná pro žáky, jak si učivo osvojili

13. Princip vědeckosti – každý učební obsah, užitý při výuce, splňuje podmínku možnosti ověření a pravdivosti.

14. Princip komplexního působení na žáka (princip výchovnosti vyučování, princip jednoty výchovy a vzdělávání) – aktivní účast ve výukovém procesu, tedy spolupráce žáků ve třídě, působení a postoj učitele, odpovědnost za své výsledky, významnou měrou formuluje a ovlivňuje samotnou osobnost každého žáka.

15. Princip spojení školy se životem – náplň vyučovacího procesu by měla odpovídat současným nárokům společnosti.[1, 5]


Na konci 20. století došlo k postupným změnám při pohledu na vyučování a začínají se utvářet další didaktické principy:

„- Princip úcty a respektu k dítěti,

- Princip orientace na pozitivní stránky osobnosti dítěte,

- Princip bezpečí, jistoty a vstřícnosti, vytváření pozitivní sociální, emocionální a pracovní atmosféry,

- Princip převahy kladného hodnocení, orientace na radost a prožitek, uspokojení z úspěšné práce a

- Princip spolupráce, kooperace žáků, orientace na vzájemnou pomoc.“[5, s. 75]

Didaktická pravidla

Didaktická pravidla plní svou funkci při vyučovacím procesu, kdy konkretizují didaktické zásady a jsou tedy na nich založena. „Jsou méně obecná než zásady, neboť konkrétněji naznačují postup k cíli. Některá pravidla z Analytické didaktiky J. A. Komenského:

Učitel nechť neučí, kolik sám může učiti, nýbrž kolik může žák pochopiti (CXXXCIII).

Vždy postupně, nikdy skokem (CLXII).

Všemu, čemu se musíme učiti, nechť se učíme vlastní prací (CLXXI).

Vše vlastními smysly, vždy a rozmanitě (CLXXXIII).“[3, s. 12]

Použitá literatura

[1] FILOVÁ, Hana, et al. Vybrané kapitoly z obecné didaktiky. 2. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2002. 95 s. ISBN 80-210-2798-3.

[2] KOŘÍNEK, Miroslav. Didaktika základní školy. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1984. 175 s. Učebnice pro vysoké školy.

[3] MAŇÁK, Josef. Nárys didaktiky. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 1995. 104 s. ISBN 80-210-1124-6

[4] SKALKOVÁ, Jarmila. Obecná didaktika. 2. rozš. a aktual. vyd. Praha : Grada Publishing, 2007. 322 s. Dostupné z WWW: <http://books.google.cz/books?id=ap_kTXOzJFEC&lpg=PA3&pg=PA13#v=onepage&q&f=false>. ISBN 978-80-247-1821-7

[5] ŠIMONÍK, Oldřich. Úvod do didaktiky základní školy. Brno : MSD Brno, s.r.o., 2005. 140 s. ISBN 80-86633-33-0.