Dějiny hudby

Z WikiKnihovna
Přejít na: navigace, hledání

Autor: Zdeňka Žádníková

Klíčová slova: hudební věda, dějiny hudby, muzikologie, skladatel, hudební epocha, žánr, historie

Synonyma: ---

Související pojmy:

nadřazené - hudba, hudební věda, muzikologie
podřazené - ---


Hudba

Hudba je umění, které může být realizováno pomocí lidského hlasu, hudebního nástroje či kombinací těchto dvou komponent. Za hudbu ovšem nelze pokládat jakýkoliv zvuk, musí zde být patrný určitý soulad, organizace, řád. Hudbou se zabývá vědní obor muzikologie (česky hudební věda). Vznik hudby nelze jednoznačně datovat, předpokládá se však, že je zde od dob vzniku lidstva. Obecně můžeme dějiny hudby rozdělit do čtyř období: hudba pravěká, starověká, středověká a novověká.

Pravěká hudba

Existence hudby v nejstarší fázi dějin je doložena hmotnými prameny, a to zbytky nástrojů připomínajících dnešní zobcovou flétnu. Hudba se rozvíjela především v civilizovaných a rozvinutých zemích tehdejšího světa, a to v Mezopotámii (v povodí řeky Indus a Ganga), v Číně, Egyptě a celkově v oblasti "úrodného půlměsíce".[1] První chvalozpěvy či hymny[2] se objevily v Indii. Jednalo se o tzv. védy, náboženské texty předávané ústním sdělením z generace na generaci.

Starověká hudba

Za starověkou hudbu se považuje hudba starověkého Řecka a Říma (období antiky).

Řecko

Hudba byla ve starověkém Řecku nedílnou součástí každodenního života. Byla spojena s divadlem, hrálo se na lyru a kitharu.[3] Chlapcům byly již od raného dětství vštěpovány základy hudby, cílem bylo dosažení ideálu kalokagathia - tak se ve starověkém Řecku označoval člověk moudrý a zároveň fyzicky zdatný. Zpívaly se hymny, za nejznámnější lze považovat Hymnus na boha Apollona.

Řím

Římské impérium bylo jak v hudbě, tak i v jiných oblastech ovlivněno starověkým Řeckem. Hudba zde byla opět spjata s divadlem, i když ne v takovém rozsahu, jako tomu bylo u Řecka.

Středověká hudba

Hudba středověké Evropy byla značně ovlivněna křesťanstvím. Častým námětem bylo Písmo svaté - Bible. Rozvíjela se duchovní hudba, následně se zpívaly i písně lidové. V počátcích se objevovaly pouze monodie (jednohlasé skladby), poté i polyfonie (skladby vícehlasé). Hudba byla neoddělitelnou součástí sedmera svobodných umění[4]. Za nejvýznamnější dílo této doby lze považovat Gregoriánský chorál pojmenovaný podle papeže Řehoře Velikého. České prostředí dalo vzniknout dvěma duchovním skladbám - Hospodine, pomiluj ny a Svatý Václave. Lidové písně zpívali povětšinou potulní muzikanti, v Německu byli označováni jako "minesengři", ve Francii se nazývali "trubadúry". Jednalo se o rytíře zpívající milostné písně pod okny žen, kterým se tímto aktem dvořili.

Novověká hudba

Renesance

Renesance je období od konce středověku (druhá polovina 15. století) do počátku 17. století. Ve středu zájmu byl člověk, projevovala se také inspirace řeckou a římskou kulturou. Rozvíjely se mše hrané v kostelech. Mezi nejvýznamnější skladatele této doby patřil italský varhaník Giovanni Pierluigi da Palestrina. Vysoce ceněn byl také autor mší a šansonů Orlando di Lasso. V českých zemích se renesance v důsledku husitských válek projevila později. V této době tvořil Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, který byl mj. také cestovatelem.

Baroko

Baroko je známé svým odklonem od všeho světského, ve středu zájmu byl Bůh. Trvalo až do poloviny 18. století. V této epoše vznikla opera, dramatické představení kombinované s hudbou a zpěvem. Hudební nástroje nabývaly podoby, v jaké je známe dnes. Hrálo se na violu, lesní roh, fagot, flétnu, housle, ale také na kytaru. V této době skládal Georg Friedrich Händel, Johann Sebastian Bach (autor Matoušových pašijí a Braniborských koncertů) a italský hudebník Antonio Vivaldi. U nás působili Adam Michna z Otradovic, autor vánoční písně Chtíc, abys spal a Jan Dismas Zelenka, který skládal převážně zádušní mše.

Klasicismus

Období trvající až do poloviny 19. století. Zaměřovalo se na jednoduchost, čistotu, patrná je inspirace antikou. Mezi vídeňský klasicismus řadíme zejména skladatele Josepha Haydna, Wolfganga Amadea Mozarta (opery Figarova svatba, Don Giovanni) nebo Ludwiga Van Beethovena.[5] Velký rozmach zažívá opera, rozvíjí se také synfonie, skladba pro vysoký počet hudebních nástrojů. V Čechách komponoval Jan Jakub Ryba, autor České mše vánoční.

Romantismus

Romantismus kladl důraz na vyvolání emocí u publika, časté jsou motivy přírody. Rozvíjí se orchestr, hudba lidová je spojována s vážnou. Mezi skladatele tohoto období řadíme Fryderyka Chopina, Roberta Schumanna, Petra Iljiče Čajkovského nebo Richarda Wagnera (který mj. nechvalně proslul tím, že se stal inspirací pro nacistického vůdce Adolfa Hitlera). V tomto období tvořil Bedřich Smetana (symfonický cyklus Má vlast) a Antonín Dvořák.

Od 20. století po současnost

Na počátku 20. století doznívá romantismus, což je patrné i u tvorby českého skladatele Leoše Janáčka. Romantické prvky najdeme i u Gustava Mahlera a Richarda Strausse. Po první světové válce se objevují nové směry, ovlivněné modernismem, avantgardou, impresionismem (Claude Debussy), futurismem. V meziválečném období se projevuje také neoklasicismus spojený s ruským skladatelem Igorem Fjodorovičem Stravinským, autorem skladeb pro baletní představení. Po druhé světové válce nastává uvolnění a neustále se na hudební scénu vynořují nové směry a proudy. Rozmach zažívá jazz, hudební styl inspirovaný africkou komunitou v USA, reprezentovaný zejména Louisem Armstrongem a Frankem Sinatrou. Na vrchol se dostává rock´n´rollové seskupení z britského Liverpoolu The Beatles, v tehdejším komunistickém Československu se hrálo (oficiálně zakázané) undergroundové seskupení Plastic People of the Universe. Po pádu železné opony se i do České republiky dostaly směry a písně, které byly jinde hrány již řadu let - elektronická hudba, rock, techno, house, reggae a další.

  1. Oblast dnešního Turecka, Sýrie, Libanonu a Egypta.
  2. Písně oslavující bohy.
  3. Drnkací nástroj, vzhledem připomínal lyru.
  4. Základ vzdělávání ve středověku, hudba byla jeho součástí spolu s gramatikou, rétorikou, dialektikou, aritmetikou, geometrií a astronomií.
  5. EPPERSON, Gordon. Music. In: Encyklopaedia Britannica [online]. [cit. 2013-05-14]. Dostupné z: http://www.britannica.com/EBchecked/topic/398918/music

Použitá literatura

EPPERSON, Gordon. Music. In: Encyklopaedia Britannica [online]. [cit. 2013-05-14]. Dostupné z: http://www.britannica.com/EBchecked/topic/398918/music

HRČKOVÁ, Naďa. Dějiny hudby: Evropský středověk. Vyd. 1. Praha: Ikar, 2005, 296 s., [8] s. obr. příl. ISBN 80-249-0524-8.

HRČKOVÁ, Naďa. Dějiny hudby: Renesance. Vyd. 1. Praha: Ikar, 2005, 296 s., [8] s. obr. příl. ISBN 80-249-0615-5.

SADIE, Stanley. Wolfgang Amadeus Mozart. In: Encyklopaedia Britannica [online]. [cit. 2013-05-14]. Dostupné z: http://www.britannica.com/EBchecked/topic/395455/Wolfgang-Amadeus-Mozart

SAMSON, Jim. Cambridge History of Nineteenth-Century Music [online]. 2001 [cit. 2013-05-16]. ISBN 9780511155567. Dostupné z: http://site.ebrary.com/lib/masaryk/docDetail.action?docID=10062290&p00