Braková literatura

Z WikiKnihovna
Přejít na: navigace, hledání

Autor: Hana Janečková

Klíčová slova: literatura, literární věda, cenzura

Synonyma: paraliteratura, konzumní literatura

Související pojmy: bulvární literatura

nadřazené - triviální literatura, populární literatura
podřazené - dobrodružná literatura, kriminální literatura, erotická četba, ženské a dívčí romány, science fiction


Definice

Označení „brak“ pochází z německého Brack, což znamená zmetek. Již tedy samotný název tohoto druhu literatury v sobě zahrnuje negativní hodnocení. Negativních konotací termínu často využívali zejména totalitní ideologie a jako „literární brak“ označovaly literaturu z jejich pohledu společensky závadnou a nežádoucí. Tak např. v Seznamu nepřátelské, závadné, zastaralé a nežádoucí literatury z roku 1954 je jako braková označena „Literatura líčící barvitými efekty různé děje s cílem upoutat čtenářovu pozornost k bezvýznamným věcem postrádajícím jakoukoli výchovnou tendenci, nebo právě naopak jsoucími s výchovnými tendencemi v příkrém rozporu.“ [7, s. 221] Odmítavý postoj můžeme vyčíst i z definice termínu v Slovníku literární teorie z roku 1977. Ten vymezuje literární brak jako „zpravidla prozaické dílo, jehož účelem je poskytovat vzrušení širokým čtenářským vrstvám a které nedbá na uměleckou a ideovou hodnotu. Vyznačuje se nedostatkem původní invence, chudou a mechanickou kompozicí, potlačením psychologickým a vůbec složitějších prvků románové skladby, naivní motivací, nevyplývající z charakteru postav, falešným morálním závěrem a neuměleckostí jazykového projevu (např. kovbojky, dívčí románky). Ekonomické a ideologické podmínky pro samotné šíření braku vytvořil buržoazní systém.“ [9, s. 50] Ovšem, jak upozorňují někteří autoři [1][5], literární věda by se od negativního hodnocení obsaženého v termínu měla oprostit a snažit se najít společné vlastnosti, podle nichž by bylo možné literární díla zařadit do kategorie „literárního braku“. Označení „braková literatura“ by se mělo stát termínem klasifikačním, nikoli hodnotícím. Navíc, literatura obecně má kromě estetické, informační a dalších funkcí, také úlohu zábavnou a rekreační, kterou úspěšně plní právě braková literatura. I z tohoto důvodu by tento druh literatury neměl zůstávat mimo pozornost literární vědy, literární kritiky i dalších společenskovědných disciplín, protože úspěch konkrétních děl brakové literatury nám může dokreslit obraz společenské situace dané doby.


Znaky

Literární věda, stejně jako ideologicky zabarvené zkoumání brakové literatury se shodují na několika vlastnostech příslušejících brakové literatuře. Jsou to především primitivní sloh a chatrný děj s jednoduchými, zato senzačními a ostrými zápletkami, jejichž činitelem bývá často náhoda. Příběh plyne lineárně, přímočaře, stereotypně ke šťastnému konci. Počet a charakter postav je často dán předem, tyto postavy se v průběhu vyprávění nemění, jsou schematické, s jednoznačnými postoji. Téměř každá postava má k sobě charakterový protějšek, postavy jsou černobílé. Hlavní postavou je většinou sympatický hrdina, který je spojujícím článkem celého děje. [2][6] Poznat dílo bulvární literatury je mnohdy možné hned při prvním pohledu. Nese nápadný titul, který má ve čtenáři vzbudit zájem a očekávání a zároveň naznačit, o čem bude dílo pojednávat. Autoři bulvární literatury svá díla často publikují pod nejrůznějšími pseudonymy, nezřídka jde o jména cizí provenience, znějící exoticky. Důležitou roli hraje také atraktivní, křiklavá barevná obálka. Nezřídka má dílo brakové literatury podobu sešitového románu. Pro brakovou literaturu se někdy používá označení „konzumní“, protože nezřídka vzniká za účelem obchodního zisku, jejím hlavním cílem je úspěch u čtenáře, což významně ovlivňuje obsah díla. „Vybírá si látky, které provokují čtenářovy pudy – sexuální, agresivní, sebezáchovné (...)“ [4, s. 45] Děj brakové literatury je bohatý na zápletky a napětí. Psána je braková literatura jednoduchým slohem a srozumitelným jazykem, mnohdy plném klišé a jazykových šablon.


Tažení proti brakové literatuře

Vznik literárního braku můžeme klást až do období po vynálezu knihtisku, protože až ten umožnil, že se knihy staly levným a masovým zbožím. Předchůdce braku můžeme spatřovat např. v kramářských písních, knížkách lidového čtení a dále v některých nových typech zábavné a dobrodružné literatury, vzniklých v 18. a 19. století (např. historický a rytířský román, salónní román, kriminální a detektivní příběh).[5] Na konci 19. století také začínají první tažení proti braku. „Řeč odmítání, vylučování a nahrazování populární literatury v české literární kultuře byla po celé devatenácté a dvacáté století konglomerátem různorodých, převážně již stereotypizovaných literárněkritických, estetických, filozofických a ideologických motivů. Dohromady skládaly obraz moderní zhoubné četby – ničící jednotlivce, oslabující národ, dezintegrující společnost, podrývající pravou národní literaturu.“ [3, s. 36] Snahy o vymícení brakové a jiné z tehdejšího pohledu nevhodné literatury jsou silné zejména ve dvou totalitních režimech, které vládly ve 20. století na území dnešní České republiky – v nacistickém a komunistickém. V těchto obdobích se ovšem do kolonky „literárního braku“ spadaly kromě skutečné brakové literatury také díla pro režim nevhodných autorů (např. židovských spisovatelů či emigrantů). V dalších obdobích pak literární kritika pranýřovala brakovou literaturu v protikladu k literatuře umělecké. Národní literatura tak měla být zbavena děl nemajících žádnou poznávací či uměleckou cenu.[3, s. 93] Braková literatura se proto nezřídka dostávala na seznamy cenzurované literatury.

Použitá literatura

  1. HOLANOVÁ, Markéta; SEGI, Stefan. Anatomie braku: Několik tezí k brakové literatuře. LitENky (Literární novinky) [online]. 2010, 6, 2, [cit. 2010-06-08]. Dostupný z WWW: <http://www.litenky.cz/clanek.php/id-2598>.
  2. HRABÁK, Josef. Napínavá četba pod lupou: ze studií o paraliteratuře. Vyd. 1. Praha: Československý spisovatel, 1986. 227 s.
  3. JANÁČEK, Pavel. Literární brak: operace vyloučení, operace nahrazení, 1938-1951 . Brno: Host, 2004. 412 s.
  4. LEDERBUCHOVÁ, Ladislava. Průvodce literárním dílem: výkladový slovník základních pojmů literární teorie. Jinočany: H & H, 2002. 355 s.
  5. SIROVÁTKA, Oldřich. Literatura na okraji. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1990. 98 s. ISBN 802020122X.
  6. SOLDAN, Fedor. O literárním braku. Praha: Život a práce, 1941. 111 s.
  7. ŠÁMAL, Petr. Soustružníci lidských duší: lidové knihovny a jejich cenzura na počátku padesátých let 20. století: (s edicí seznamů zakázaných knih). Praha: Academia, 2009. Seznam nepřátelské, závadné, zastaralé a nežádoucí literatury, s. 219 - 221.
  8. URBANEC, Jiří. ÚBK - Jiří Urbanec [online]. 1997 [cit. 2010-06-08]. K terminologickému vymezení pokleslé literatury. Dostupné z WWW: <http://ubk.fpf.slu.cz/pracovnici/urbanec/doc/k-terminologickemu.doc>.
  9. VLAŠÍN, Štěpán. Slovník literární teorie. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1977. 471 s.