Archiv

Z WikiKnihovna
Přejít na: navigace, hledání

Autor: Myroslava Kutsyn

Klíčová slova: Archiv

Synonyma: Archivní depozitář

Související pojmy: Památkově chráněné a historické objekty, archivnictví, archivář, archiválie, archivní fond, archivnictví, prameny historické, písemné dokumenty, archivistika


nadřazené Paměťové instituce, nemovité kulturní památky, informační instituce
podřazené Informace,dokument, depozitář

Definice

Česká terminologická databáze knihovnictví a informační vědy (TDKIV) termínem archiv označuje instituci nebo dílčí útvar instituce, která uchovává archivní dokumenty.[1]


Archivy všestranně pečují o archiválie. Za archiválie považujeme psané, obrazové a zvukové památky dokumentární povahy, vzniklé ze soustavné organické činnosti svých původců (úřadů, institucí, podniků, právnických a fyzických osob apod. [2]), dbají na jejich bezpečné uložení, odborně je zpracovávají a zpřístupňují.

Slovo archiv pochází z řečtiny. V řečtině slovo archeion původně znamenalo vládní či úřední instituci nebo budovu této instituce, jednak všechny písemnosti, které vznikly z činnosti teto instituce, a také místo, na něž byly tyto písemnosti ukládány. Termín archiv přejala latina – archivum i většina moderních jazyků: ruský – archiv, polský – archivum, italský – archivio, francouzský – les Archives, španělský – archivo, portugalský – arquivo, německý – das Archiv, švédský – arkivet, angličtina používá dva termíny – jednak Archives, jednak Record (Record Office – archiv jako instituce).[2]

Poslaní

Archiv shromažďuje písemnosti vzešlé z úřadní činnosti veřejných institucí, které působí ve „sběrné oblasti“ daného archivu. Tato instituce převádí do archivu písemnosti psané (listiny, úřední knihy), ale i tištěné (úřední cirkuláře, patenty a jiné normy). Předávání písemností institucemi archivům se řídí zákonem. [2]

Hlavním posláním archivu je shromažďovat, třídit, zpřístupňovat a uchovávat archiválie pro praktické a vědecké potřeby jak jednotlivců, tak institucí. Archivy slouží správním účelům instituce, u níž písemnosti vznikly, a také účelům historické vědy a dalších vědních oborů. [2]

Historie

V nejstarší době byly uchovávány pouze nejcennější písemnosti, kterých bylo málo,(na hliněných tabulkách, materiálu, papyru, pergamenu a konečně i papíru či jiném). Většinou měly pro majitele mimořádný význam, především právní význam. Proto byly chovány jako součást jeho pokladu, případně i knihovny, která potom obsahovala i rukopisy neúřadního charakteru. S rozmachem správy a písemného úřadování, u nás hlavně od 16. a především od 18. století, začaly úřady a některé další instituce uchovávat více různých písemnosti. Hlavní důvod k jejich zachování byl spíše praktický, právní, správní, povozní, ekonomický a politický. Vyřízené spisy byly napřed ukládány přímo v kancelářích. Později ve spisovnách, ze kterých poté vznikly archivy. Mezi spisovnou a archivem většinou nebyl velký rozdíl. Pod pojmem archiv se chápal písemný a příbuzný materiál jedné instituce, jednoho průvodce. Později, zvláště od 19. století, se zvýšil zájem o archiválie a archivy, které se vedle právního a správního poslání začaly stále více otevírat i jako zdroje pro vědecké a historické bádání. Zároveň také rostl počet písemných a příbuzných písemností úřadů, institucí. Vedle rukopisných písemností byly písemnosti strojopisné i rozmnožované jinou cestou (zvláště od počátku 20. století). Vedle písemných dokumentů i dokumenty obrazové a zvukové (mapy, plány, fotografie, filmy, gramofonové desky, zvukové pásky apod.). To vše vedlo k tomu, že začala být stále důsledněji oddělována kancelář, spisovna a archiv. Od velké francouzské revoluce začaly státy i další instituce vytvářet archivy jako samostatné instituce. Jejich hlavním úkolem bylo uchovávat a zpřístupňovat své archivní materiály.[3]

Třídění archivního fondu

Základní členění fondu vychází obvykle z povahy archiválií, které tvoří jeho obsah. Dělíme je na:

Listiny – všechny písemnosti, které jsou svědectvím právních počinů (privilegia, darovací listiny, smlouvy apod.). Z novější doby pouze důležité listiny, které obsahuji rozhodnutí dlouhodobé platnosti (státní smlouvy, psané obvykle na pergamenu, důležité kupní smlouvy apod.)

Knihy – vedené k úřední potřebě, nezahrnují se sem pomůcky sloužící k evidenci spisů.

Spisové materiály – tvoří veškeré písemnosti vzešlé z vnitřní správy a písemného styku původce fondu se stranami, podřízenými a nadřízenými orgány a dalšími úřady. Řadí se sem i registraturní pomůcky.

Účetní materiály – písemnosti sloužící původci fondu k účetní evidenci.

Ostatní dokumenty – archiválie nepísemné povahy – mapy, plány, pečetidla, fotografie apod. [2]

Archivní pomůcky

Pro usnadnění orientace v archivech slouží archivní pomůcky:

průvodce - podávají základní informace o všech fondech uložených v daném archivu. Průvodce byly vytvářeny na základě vyhotovených popisů fondů. Rozsah jednotlivých popisů je dán celkovým významem fondů.

inventáře - soupis všech inventatních jednotek archviního fondu v pořádí, které odpovídá uspořádání fondu.

katalogy - učelem katalogizace je podrobné zpřístupnění archivních fondů nebo jejich částí. Archivní katalog je pomůcka určená především k badatelských učelům.

rejstříky - rejstříky a tematické rejstříky se líší od katalogu tím, že jejich záznamy obsahuji pouze stručné heslo a odkaz na signaturu archiválie.[2]

Adresář českých archivů

  • Archivní správa
  • Národní archiv
  • Státní oblastní archiv v Praze
  • Státní oblastní archiv v Třeboni
  • Státní oblastní archiv v Plzni
  • Státní oblastní archiv v Litoměřicích
  • Státní oblastní archiv v Zámrsku
  • Moravský zemský archiv v Brně
  • Zemský archiv v Opavě
  • Specializované archivy
  • Bezpečnostní archivy
  • Archivy územních samosprávných celků
  • Soukromé archivy
  • Komerční spisovny - členové ČAS [4]

Citace a odkazy na použitou literaturu

  1. Česká terminologická databáze knihovnictví a informační vědy (TDKIV) [databáze online]. Praha: Národní knihovna České republiky, c2009 [citováno 2011-03-15]. Dostupné z WWW: http://sigma.nkp.cz/F/B8B95VQNSLYKLD2KN4LBPPLUNDP3VUR6QNC1LQL8G2I9JJJN6U-09546?func=full-set-set&set_number=026105&set_entry=000002&format=999
  2. 2,0 2,1 2,2 2,3 2,4 2,5 ŠTOURAČOVÁ, Jiřina. Úvod do archivnictví. vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita, 1999. 139 s. ISBN 80-210-22-16-7
  3. BARTOŠ, Josef. Úvod do archivnictví. 2.přeprac. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1982. 131 s.
  4. Česká archivní společnost [online]. c2007 [cit. 2011-03-15]. Adresář českých archivů. Dostupné z WWW: http://www.cesarch.cz/adresar.php