Český znakový jazyk

Z WikiKnihovna
Přejít na: navigace, hledání

Autor: Kamila Rýdlová

Klíčová slova: znakový jazyk – český znakový jazyk – neslyšící – znaková řeč – znakovaná čeština

Synonyma: znaková řeč

Související pojmy:

nadřazené - znakový jazyk
podřazené - ---


Charakteristika

„Český znakový jazyk je přirozený a plnohodnotný komunikační systém tvořený specifickými vizuálně-pohybovými prostředky, tj. tvary rukou, jejich postavením a pohyby, mimikou, pozicemi hlavy a horní části trupu. Český znakový jazyk má základní atributy jazyka, tj. znakovost, systémovost, dvojí členění, produktivnost, svébytnost a historický rozměr, a je ustálen po stránce lexikální i gramatické.“ [1]

Komunity neslyšících mají v každé zemi svůj vlastní znakový jazyk. Vedle každého mluveného národního jazyka existuje národní znakový jazyk, přičemž jednotlivé národní znakové jazyky se mohou lišit, stejně tolik jako se liší jazyky mluvené. Existuje tudíž český znakový jazyk, německý znakový jazyk či francouzský znakový jazyk a neslyšící z těchto zemí si tak nemusí vůbec rozumět.

Blízkost regionů však může mít výrazný vliv na porozumění. Český znakový jazyk je tedy velmi podobný slovenskému znakovému jazyku. Mohou mít společné gramatické rysy a slovní (znaková) zásoba může být více či méně podobná.

Legislativa

V roce 1998 byl v České republice schválen Zákon o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob, který: „upravuje používání komunikačních systémů neslyšících a hluchoslepých osob jako jejich dorozumívacích prostředků.“ [2]

V mnoha zemích je znakový jazyk uznáván jako mateřský jazyk neslyšících dané země a mluvený národní jazyk až jako druhý.

Historie

Český znakový jazyk se vyvíjel především tam, kde se neslyšící setkávali. První škola na území České republiky pro neslyšící vznikla v roce 1786 v Praze na Smíchově a funguje dodnes.

Český znakový jazyk nezanikl ani přesto, že byl po většinu 20. století ve školách pro neslyšící zakázán a až ke konci 20. století byl do škol opět zaveden.

Používání znakového jazyka ve vyučování umožnil až školský zákon č. 29/1984 Sb. Od následujícího školního roku se pak na pedagogických fakultách začali studenti speciální pedagogiky sluchově postižených připravovat na výuku neslyšících i ve znakovém jazyce.

Státní zkouška ze znakového jazyka pedagogické kvalifikace učitelů sluchově postižených je povinná od roku 1997.

V roce 1998 byl přijat Zákon o znakové řeči, který upravuje používání znakové řeči jako prostředku dorozumívání neslyšících. Zaručuje neslyšícím právo na jeho používání, vzdělávání s využitím znakové řeči a výuku znakové řeči. Ten pak byl předpisem č. 384/2008 Sb. změněn a upraven na Zákon o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob.

Další související pojmy

Zákon o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob definuje i další související pojmy.

"Komunikačními systémy neslyšících a hluchoslepých osob vycházejícími z českého jazyka jsou znakovaná čeština, prstová abeceda, vizualizace mluvené češtiny, písemný záznam mluvené řeči, Lormova abeceda, daktylografika, Braillovo písmo s využitím taktilní formy, taktilní odezírání a vibrační metoda Tadoma." [3]

Poznámky

  1. Česká republika. Zákon o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob. In: 1998 Sb. 1998, č. 155. § 4, odst. 2
  2. Česká republika. Zákon o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob. In: 1998 Sb. 1998, č. 155. § 1, odst. 1
  3. Česká republika. Zákon o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob. In: 1998 Sb. 1998, č. 155. § 6, odst. 1

Použitá literatura

  • Česká republika. Zákon o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob. In: 1998 Sb. 1998, č. 155.
  • Historie znakového jazyka ve světě. In: ruce.cz: informační portál o světě Neslyšících [online]. 03/04/2006 [cit. 2012-05-04]. Dostupné z: http://ruce.cz/clanky/59-historie-znakoveho-jazyka-ve-svete
  • RŮŽIČKOVÁ, Marie. Učíme se znakovou řeč: společná učebnice pro děti předškolního věku a jejich rodiče. 1. vyd. Praha: Septima, 1997. ISBN 80-7216-029-X.
  • MACUROVÁ, Alena a Andrea HUDÁKOVÁ. Rozumíme česky: učebnice pro neslyšící. Vyd. 1. Praha: Divus, 2001. ISBN 80-84450-24-4.
  • KRAHULCOVÁ, Beáta. Komunikace sluchově postižených. Vyd. 2. Praha: Univerzita Karlova, 2002. ISBN 80-246-0329-2.
  • KUBOVÁ, Libuše. Alternativní komunikace, cesta ke vzdělávání těžce zdravotně postižených dětí. Praha: Tech-market, 1996. ISBN 80-902134-1-3.
  • Znakový jazyk: co je znakový jazyk. In: ruce.cz: informační portál o světě Neslyšících [online]. 16/11/2004 [cit. 2012-05-05]. Dostupné z: http://ruce.cz/clanky/7-znakovy-jazyk
  • Co je znakový jazyk, znakovaná čeština. In: ruce.cz: informační portál o světě Neslyšících [online]. 22/03/2007 [cit. 2012-05-05]. Dostupné z: http://ruce.cz/clanky/188-co-je-znakovy-jazyk-znakovana-cestina
  • 200 znakových jazyků do deseti minut. In: ruce.cz: informační portál o světě Neslyšících [online]. 06/09/2007 [cit. 2012-05-05]. Dostupné z: http://ruce.cz/clanky/243-200-znakovych-jazyku-do-deseti-minut